Příští rok na jaře, konkrétně 2. dubna 2012, tomu bude přesně 30 let od invaze a následné okupace souostroví argentinskou armádou pod velením generála Galtieriho. Tato událost, obecně známa jako Falklandská válka nebo Válka o Falklandy, nebyla prvním ani jediným hmatatelným konfliktem o toto souostroví. Byla vyústěním doby, dané především politikou autoritářského režimu v Argentině a dlouhotrvající frustrace nad ztrátou kontroly ostrovů. Argentina 10týdenní válku s Velkou Británií prohrála. Drtivá porážka Argentiny byla nejen jedním z posledních hřebíčků do rakve již tak neudržitelného tamějšího režimu, ale rovněž v otázce uspořádání Falklandských ostrovů zásadně posílila pozici a politiku VB, kterou si drží dodnes.

Příčiny války

Ačkoli o Falklandské ostrovy byla od dob conquisty svedena celá řada bojů a válek, ta nejzásadnější pro dnešní uspořádání souostroví se udála až v 80. letech minulého století. Ač byly ostrovy pod vládou britského námořnictva od roku 1834 a od roku 1840 se britská vláda rozhodla na ostrovech zřídit svoji nepřetržitou kolonii, Argentina si dělá na souostroví dodnes nárok nebo se snaží alespoň docílit jeho suverenity. Argentina otevřela téma suverenity Falklandských ostrovů znovu až po 2. světové válce, tedy krátce poté, co bylo ustanoveno OSN. Tento moment Argentina vnímala jako jedinečnou možnost pro změnu. Avšak teprve v 60. letech 20. století probíhalo několik vážných rozhovorů mezi představiteli VB a Argentiny. Přesto ke změně statutu quo nedošlo. Především proto, že majorita falklandských obyvatel se cítila náležet VB.

V druhé polovině 70. let odstartovalo pravděpodobně nejhorší období argentinských dějin. Tzv. Špinavá válka (Guerra Suicia) byla vyústěním předchozích společensko-politických událostí. Argentina se pod vedením vojenské junty již několik let ocitala v hospodářské krizi, kterou se snažila řešit pomocí učebnicových neoliberálních receptů chicagské školy. Ty předepisovaly celou řadu ekonomických experimentů šokové doktríny, podobně jako na západ od hranic v Pinochetově Chile. To přirozeně vedlo k ještě hlubší polarizaci společnosti a posílení radikální levice, včetně mnoha guerillových skupin a organizací.

Argentina se tak de facto ocitla v občanské válce. Špinavá válka byla nejprve vedena hlavně proti organizovaným guerillám, postupem času se zvrhla v nekontrolovatelné zavírání, mučení a mizení (sic) lidí všech tříd a skupin. Nastal doslova a do písmene státní teror. Časem se touto cestou podařilo argentinské juntě guerillové hnutí potlačit, neoliberální recepty ale hospodářství neprospívaly ani poté, po stránce ekonomické na tom byla Argentina podstatně hůř, než kdykoli před tím. Režim ztrácel svoji legitimitu, a nejenže docházelo k porušování lidských a sociálních práv občanů, došlo k celkovému zhroucení hospodářství. Vojenská junta se tak 2. dubna 1982 rozhodla obsadit Falklandy. Aby odvrátila pozornost od vnitřních problémů a současně zahrála na nacionalistickou notu a pokusila se o probuzení jakéhosi národního cítění a jednoty, posílila tím svoji dominantní pozici v politice Argentiny a konečně získala Falklandské ostrovy, o které usilovaly celé generace před tím. Vidina triumfu byla tak blízko. Výsledkem argentinské vojenské operace byl ale pravý opak.

Ačkoli tento konflikt skončil po 74 dnech, byl pro politiku obou zemí významným milníkem. Argentinská junta se díky drtivé prohře definitivně zdiskreditovala a připustila k jednání o budoucnosti země opozici a roce 1983 se tak znovu po mnoha letech konaly demokratické prezidentské volby. Na druhé straně, ve Velké Británii, poražení Argentiny a návrat VB na Falklandy pomohl předsedkyni britské vlády Margaret Thatcher k vítězství v nadcházejících volbách a celkovému posílení konzervativní politiky ve VB.

Argentina tak nezískala nadvládu nad ostrovy ani pomocí vojenské síly a agrese, které ji tolik v 70. a 80. letech minulého století determinovaly. Naopak, obyvatelům Falklandských ostrovů bylo v roce 1983 obnoveno britské občanství a pro rozvoj ostrovů VB uvolnila značnou část vlastního rozpočtu. Ekonomicky se Falklandy liberalizovaly a v roce 1985 přijaly novou ústavu, zaručující Falklandám vlastní vládu, která tak zastoupila demokratickou cestou politickou moc zpět ostrovanům.

Neutuchající konflikt

Argentina se nikdy nezřekla nároku na Falklandské ostrovy a dodnes patří mezi hlavní témata argentinské zahraniční politiky a státní suverenity. Od 80. let proběhlo několik jednání mezi Argentinou a Velkou Británií na toto téma, nicméně k žádné změně nedošlo. V 80. letech se vztahy mezi oběma zeměmi nikterak nezlepšovaly. A to přesto, že valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, která volala po započetí nových rozhovorů o dalším uspořádání Falklandských ostrovů. VB všechny tyto pokusy zahrála, ostatně jako kdykoli před tím, do autu. Teprve až v 90. letech se otázka uspořádání souostroví podařila Argentině znovu otevřít. Přesto pořád lze mluvit spíše o symbolické snaze Argentiny, jelikož VB se nikterak vyhovět či jinak posunout ke konsensu nesnažila.

V roce 1998 tehdejší prezident Argentiny Carlos Menem navštívil Londýn, kde potvrdil trvající zájem o souostroví ze strany své země. Nicméně dodal, že tento nárok Argentina nebude vyžadovat jinak, než mírovou cestou. Roku 2001 Tony Blair, v té době premiér VB, navštívil Argentinu, kde se diplomaticky vyslovil pouze ve smyslu víry v to, že obě země mohou vyřešit nesrovnalosti, které vedly ke vzájemné válce v roce 1982. Na téma suverenity ale nedošlo a tak až prezident Argentiny Néstor Kirchner uvedl, že suverenita Falklandských ostrovů bude prioritou jeho vlády. Situace kolem ostrovů se přesto všechno úsilí nikterak nezměnila ani za dob vládnutí Néstora Kirchnera. Jakoby se problematika souostroví stala jen populistickým klišé, pomocí kterého lze opakovaně vzbudit národní hrdost u obyvatel Argentiny či prostě jen vyvolávat falešné naděje. Na jedné straně suverénní VB, na straně druhé bezzubé snahy Argentiny.

Změna ve vyjednávání, respektive změna politiky vyjednávání o suverenitě Falklandských ostrovů ze strany Argentiny nastala v roce 2006. VB totiž Falklandám pozměnila systém státní podpory a dotací rybaření a těžby ropy. Ze zavedeného ročního grantového systému podpory přešla na 25letý cyklus, což přirozeně Argentinu donutilo k reakci. Fakt, že dalších 25 let nebude mít Argentina šanci prosadit suverenitu souostroví, byl pro politické špičky Argentiny nepředstavitelný. Přesto Argentina nenašla žádné páky, aby v tomto směru něco změnila. Dokonce v roce 2009 prohlásil tehdejší premiér VB Gordon Brown, že v otázce suverenity Falklandských ostrovů není nic k diskuzi. Krátce na to se Argentina alespoň pokusila u OSN o formální požadavek na oblast kontinentálního šelfu, který do sebe zahrnuje i Falklandské ostrovy, a kterým se odvolávala na tehdy 11 let staré naměřené námořní data. VB samozřejmě tyto snahy velmi rychle zhatila.

Zatím posledním výraznějším pokusem Argentiny o zvrácení statutu quo a dosáhnutí vážnějšího jednání mezi oběma státy nad budoucností Falklandských ostrovů se uskutečnil v únoru loňského roku, kdy Argentina zareagovala na britské plány týkající se nových těžebních vrtů a samotné těžby ropy v oblasti souostroví. Argentina prohlásila, že všechny lodě směřující z nebo k Falklandským ostrovům, a které se neplaví pod argentinskou vlajkou, musí získat její povolení, aby mohly vůbec proplout argentinskými teritoriálními vodami. Britská a ani falklandská vláda tento požadavek nerespektovala a samotná těžba započala 22. února 2010 přibližně 100 km severně od Falklandských ostrovů.

Transformace konfliktu

Je čím dál jasnější, proč a z jakého důvodu se Velká Británie brání ztrátě Falklandských ostrovů ze své zahraničně politické moci. Ačkoli jsou Falklandy částečně suverénním územím se svoji specifickou vládou a samosprávou, v oblasti obchodu, zahraniční politiky a obrany stále hraje prim VB. Z našeho pohledu nehostinná krajina, vhodná pouze k pastevectví ovcí a koz je totiž velmi strategickým územím. V současnosti je na Falklandách britská vojenská základna čítající až 2000 vojáků (více jak polovina obyvatel souostroví!), okolní vody jsou bohaté na rybolov a jak se ukázalo v loňském roce, jsou rovněž nalezištěm ropy. Z původního konfliktu, který byl předně postaven na hájení národních zájmů v tom nejužším slova smyslu, se tento konflikt najednou transformuje ve spor o území, které v nejbližší budoucnosti může hrát důležitou bezpečnostně-politickou roli v politice VB, potažmo Argentiny. V potravinové a energetické bezpečnosti obou zemí.

Příští rok na jaře, jak jsem se již zmínil v úvodu textu, to bude přesně 30 let od chvíle, kdy Argentina zaútočila na Falklandské ostrovy a vojenskou silou si toto území nárokovala za své. Bude zcela jistě zajímavé pozorovat veškeré dění kolem oslav z britské strany a snahy o otevření dalších rozhovorů při této příležitosti ze strany argentinského establishmentu. Již v tuto chvíli se některé věci dávají do pohybu. 5. října letošního roku se britský ministr obrany Liam Fox nechal slyšet, že obyvatelé Falklandských ostrovů budou pod ochranou VB tak dlouho, dokud si sami budou přát býti občany VB. Dodal však, že 80. léta jsou pryč, tudíž je třeba nadále pracovat na zdravějším vztahu s Argentinou. Při té příležitosti samozřejmě nezapomenul, jakožto ministr hlásící se ke konzervativním hodnotám britské politiky, vyzdvihnout zásadní roli a přínos tehdejší předsedkyně vlády Margaret Thatcher. Nakonec i Princ William, v současnosti výzkumný a záchranný pilot RAF, bude příští rok, právě kvůli kulatému 30. výročí, přemístěn na falklandskou vojenskou základnu. Snad už nelze lépe symbolickou cestou deklarovat, že Falklandské ostrovy patří ke Spojenému království.

Argentina naopak zažila letošní podzim prezidentské volby a pro obhájkyni prezidentského křesla Cristinu Fernándezovou Kirchnerovou, která jako vůbec první žena v historii Argentiny prezidentský post v říjnu obhájila (zvítězila s 54% hlasy), byly (tak jako v předchozí volební kampani) Falklandy jedním z klíčových témat. V předvolební horečce v červnu letošního roku dokonce nazvala britského premiéra Davida Camerona za aroganta krátce poté, co se nechal slyšet, že otázka suverenity Falklandských ostrovů je nepřevoditelná, prostě bez možnosti domluvy a jiného řešení, než zachování právě stávajícího uspořádání. Tento rok otevřela problematiku suverenity souostroví rovněž v průběhu zasedání valné hromady OSN a to varováním, že pokud se VB nebude řídit přijatými rezolucemi OSN, vláda Argentiny pravděpodobně zamezí leteckému spojení s Chile, což je pro Falklandy nejvýznamnější letecké spojení v rámci Jižní Ameriky.

Do budoucna lze tedy předpokládat, že otázka suverenity Falklandských ostrovů není pro Argentinu absolutně uzavřena a ačkoli to byla právě ona, kdo rozpoutal před 30 lety o Falklandské ostrovy s VB válku, bude to příští rok především Argentina, kdo bude chtít kulaté výročí využít pro své zahraniční a hospodářské zájmy a konflikt se pokusí znovu navrátit do mezinárodní politické arény.