Příští rok na jaře, konkrétně 2. dubna 2012, tomu bude přesně 30 let od invaze a následné okupace souostroví argentinskou armádou pod velením generála Galtieriho. Tato událost, obecně známa jako Falklandská válka nebo Válka o Falklandy, nebyla prvním ani jediným hmatatelným konfliktem o toto souostroví. Byla vyústěním doby, dané především politikou autoritářského režimu v Argentině a dlouhotrvající frustrace nad ztrátou kontroly ostrovů. Argentina 10týdenní válku s Velkou Británií prohrála. Drtivá porážka Argentiny byla nejen jedním z posledních hřebíčků do rakve již tak neudržitelného tamějšího režimu, ale rovněž v otázce uspořádání Falklandských ostrovů zásadně posílila pozici a politiku VB, kterou si drží dodnes.

Příčiny války

Ačkoli o Falklandské ostrovy byla od dob conquisty svedena celá řada bojů a válek, ta nejzásadnější pro dnešní uspořádání souostroví se udála až v 80. letech minulého století. Ač byly ostrovy pod vládou britského námořnictva od roku 1834 a od roku 1840 se britská vláda rozhodla na ostrovech zřídit svoji nepřetržitou kolonii, Argentina si dělá na souostroví dodnes nárok nebo se snaží alespoň docílit jeho suverenity. Argentina otevřela téma suverenity Falklandských ostrovů znovu až po 2. světové válce, tedy krátce poté, co bylo ustanoveno OSN. Tento moment Argentina vnímala jako jedinečnou možnost pro změnu. Avšak teprve v 60. letech 20. století probíhalo několik vážných rozhovorů mezi představiteli VB a Argentiny. Přesto ke změně statutu quo nedošlo. Především proto, že majorita falklandských obyvatel se cítila náležet VB.

V druhé polovině 70. let odstartovalo pravděpodobně nejhorší období argentinských dějin. Tzv. Špinavá válka (Guerra Suicia) byla vyústěním předchozích společensko-politických událostí. Argentina se pod vedením vojenské junty již několik let ocitala v hospodářské krizi, kterou se snažila řešit pomocí učebnicových neoliberálních receptů chicagské školy. Ty předepisovaly celou řadu ekonomických experimentů šokové doktríny, podobně jako na západ od hranic v Pinochetově Chile. To přirozeně vedlo k ještě hlubší polarizaci společnosti a posílení radikální levice, včetně mnoha guerillových skupin a organizací.

Argentina se tak de facto ocitla v občanské válce. Špinavá válka byla nejprve vedena hlavně proti organizovaným guerillám, postupem času se zvrhla v nekontrolovatelné zavírání, mučení a mizení (sic) lidí všech tříd a skupin. Nastal doslova a do písmene státní teror. Časem se touto cestou podařilo argentinské juntě guerillové hnutí potlačit, neoliberální recepty ale hospodářství neprospívaly ani poté, po stránce ekonomické na tom byla Argentina podstatně hůř, než kdykoli před tím. Režim ztrácel svoji legitimitu, a nejenže docházelo k porušování lidských a sociálních práv občanů, došlo k celkovému zhroucení hospodářství. Vojenská junta se tak 2. dubna 1982 rozhodla obsadit Falklandy. Aby odvrátila pozornost od vnitřních problémů a současně zahrála na nacionalistickou notu a pokusila se o probuzení jakéhosi národního cítění a jednoty, posílila tím svoji dominantní pozici v politice Argentiny a konečně získala Falklandské ostrovy, o které usilovaly celé generace před tím. Vidina triumfu byla tak blízko. Výsledkem argentinské vojenské operace byl ale pravý opak.

Ačkoli tento konflikt skončil po 74 dnech, byl pro politiku obou zemí významným milníkem. Argentinská junta se díky drtivé prohře definitivně zdiskreditovala a připustila k jednání o budoucnosti země opozici a roce 1983 se tak znovu po mnoha letech konaly demokratické prezidentské volby. Na druhé straně, ve Velké Británii, poražení Argentiny a návrat VB na Falklandy pomohl předsedkyni britské vlády Margaret Thatcher k vítězství v nadcházejících volbách a celkovému posílení konzervativní politiky ve VB.

Argentina tak nezískala nadvládu nad ostrovy ani pomocí vojenské síly a agrese, které ji tolik v 70. a 80. letech minulého století determinovaly. Naopak, obyvatelům Falklandských ostrovů bylo v roce 1983 obnoveno britské občanství a pro rozvoj ostrovů VB uvolnila značnou část vlastního rozpočtu. Ekonomicky se Falklandy liberalizovaly a v roce 1985 přijaly novou ústavu, zaručující Falklandám vlastní vládu, která tak zastoupila demokratickou cestou politickou moc zpět ostrovanům.

Neutuchající konflikt

Argentina se nikdy nezřekla nároku na Falklandské ostrovy a dodnes patří mezi hlavní témata argentinské zahraniční politiky a státní suverenity. Od 80. let proběhlo několik jednání mezi Argentinou a Velkou Británií na toto téma, nicméně k žádné změně nedošlo. V 80. letech se vztahy mezi oběma zeměmi nikterak nezlepšovaly. A to přesto, že valné shromáždění OSN přijalo rezoluci, která volala po započetí nových rozhovorů o dalším uspořádání Falklandských ostrovů. VB všechny tyto pokusy zahrála, ostatně jako kdykoli před tím, do autu. Teprve až v 90. letech se otázka uspořádání souostroví podařila Argentině znovu otevřít. Přesto pořád lze mluvit spíše o symbolické snaze Argentiny, jelikož VB se nikterak vyhovět či jinak posunout ke konsensu nesnažila.

V roce 1998 tehdejší prezident Argentiny Carlos Menem navštívil Londýn, kde potvrdil trvající zájem o souostroví ze strany své země. Nicméně dodal, že tento nárok Argentina nebude vyžadovat jinak, než mírovou cestou. Roku 2001 Tony Blair, v té době premiér VB, navštívil Argentinu, kde se diplomaticky vyslovil pouze ve smyslu víry v to, že obě země mohou vyřešit nesrovnalosti, které vedly ke vzájemné válce v roce 1982. Na téma suverenity ale nedošlo a tak až prezident Argentiny Néstor Kirchner uvedl, že suverenita Falklandských ostrovů bude prioritou jeho vlády. Situace kolem ostrovů se přesto všechno úsilí nikterak nezměnila ani za dob vládnutí Néstora Kirchnera. Jakoby se problematika souostroví stala jen populistickým klišé, pomocí kterého lze opakovaně vzbudit národní hrdost u obyvatel Argentiny či prostě jen vyvolávat falešné naděje. Na jedné straně suverénní VB, na straně druhé bezzubé snahy Argentiny.

Změna ve vyjednávání, respektive změna politiky vyjednávání o suverenitě Falklandských ostrovů ze strany Argentiny nastala v roce 2006. VB totiž Falklandám pozměnila systém státní podpory a dotací rybaření a těžby ropy. Ze zavedeného ročního grantového systému podpory přešla na 25letý cyklus, což přirozeně Argentinu donutilo k reakci. Fakt, že dalších 25 let nebude mít Argentina šanci prosadit suverenitu souostroví, byl pro politické špičky Argentiny nepředstavitelný. Přesto Argentina nenašla žádné páky, aby v tomto směru něco změnila. Dokonce v roce 2009 prohlásil tehdejší premiér VB Gordon Brown, že v otázce suverenity Falklandských ostrovů není nic k diskuzi. Krátce na to se Argentina alespoň pokusila u OSN o formální požadavek na oblast kontinentálního šelfu, který do sebe zahrnuje i Falklandské ostrovy, a kterým se odvolávala na tehdy 11 let staré naměřené námořní data. VB samozřejmě tyto snahy velmi rychle zhatila.