Socialismo o muerte! Socialismus, nebo smrt!

Radek Pirkl

Z těchto dvou možností zvolily milióny Kubánců tu třetí: svobodu. Útěkem však pouť za svobodou teprve začíná. Manželé Saboritovi, kteří emigrovali do České republiky, o tom přinášejí své svědectví.

Kniha Trosečníci z ostrova svobody má spletitou genezi: V prvním plánu byly dvoje deníkové záznamy kubánských manželů Saboritových, mezistupněm byl český překlad těchto záznamů Davidem Klimánkem a ve druhém plánu redaktorský „zákrok“ Miroslava Balaštíka. V pořadu Mozaika Českého rozhlasu 3 svůj přístup k textu specifikoval:„Ten příběh sám o sobě je naprosto literárně dramatický. Obsahuje plno zvratů, plno zápletek. Realita na Kubě je strašně dobrodružná, vlastně i to, co se děje potom tady, takže struktura příběhu byla daná. Takové to zpracování, řekněme stylistické, jsem dělal já. Snažil jsem se, aby ten příběh vyzněl co nejdramatičtěji a zároveň pokud možno měl i nějaké obecnější vyznění. Chtěl jsem tomu dát literárnější formu včetně dialogů […].“V této citaci jsou pozoruhodné dva momenty: zmínka o struktuře příběhu a snaha o obecnější vyznění. Vyjděme ze struktury příběhu. Kniha je rozdělena do šestnácti kapitol. Osm z nich přináší převyprávěné svědectví Liuvera Saborita, druhá polovina nám přibližuje pohled jeho ženy Maydy.Líčení jednoho doplňují vzpomínky druhého, někdy se navzájem ve svých svědectvích překrývají, čímž kniha nabídne čtenářsky poutavý pohled na jednu věc ze dvou úhlů. Retrospektivní kapitola z Kuby je následována „nejčerstvějšími“ záznamy z českého sběrného tábora. V závěru knihy pak přímo nahlížíme do Maydina deníku, v němž nás čtyři měsíce týden po týdnu doprovází svými postřehy až do finální tečky.Před čtenářem se i takto na přeskáčku složí překvapivě konzistentní a dramatický příběh, který lze rozdělit do tří základních rovin, jež korespondují vždy s jinou životní fázi rodiny: Kuba a úsilí o vymanění se z područí Castrova režimu, život v České republice — tedy úskalí i radosti zakoušené žadateli o azyl a pak čerstvými držiteli statutu uprchlíka, ovšem také život bez dětí, které musely zůstat na Kubě.Ve třetí fázi je rodina opět pohromadě a pokouší se v nové zemi začít tam, kde na Kubě byla nucena přestat. Katarze a rozhodný krok z této poslední fáze jsou momentem, kdy příběh pro čtenáře „Trosečníků“ končí.Třífázová vnitřní struktura příběhu je dána rozhodujícími okamžiky v cestě za svobodou. Zdá se, že Balaštíkovo přání o obecnější vyznění textu má své jádro právě zde — v hledání svobody a v otázkách a zvratech s tímto procesem spojených.Pro Saboritovy cesta nekončí splněným přání být opět spolu. Jsou puzeni dál touhou po svobodě, jež je jimi reflektována v mnoha kontemplativních pasážích knihy a jež vyvstává jako obecná rovina emigrantského příběhu.Ve sběrném táboře (na samém počátku uprchlické anabáze) ve Vyšních Lhotách Liuver první noc uvažuje: „Ale může být ten, kdo utíká, vůbec někdy svobodný? Není svoboda paradoxně v tom, že člověk odevzdá svůj osud do rukou někoho jiného? Třebas by jím byl diktátor?“ (s. 48)Mayda na závěrečných stránkách svého deníku zvažuje rozhodnutí odejít z České republiky a uchýlit se do kulturně bližšího Mexika: „Dostali jsme politický azyl, můžeme se spolehnout na to, že pokud by se naše situace zhoršila, přátelé a snad ani úřady by nás nenechali na ulici. O tohle můžeme rázem přijít. A co získáme? Možná jen naději, že jednou zakotvíme mezi lidmi, kteří žijí podobným životem, kteří nám rozumějí, na kterých už nebudeme jen závislí. A právě tato naděje pro mě znamená svobodu.“ (s. 220)Kniha ukazuje také psychologický aspekt emigrace. Ukazuje, že emigrant vlastně není nikdy svobodný a že jeho svoboda spočívá v jediném — nemuset volit mezi možností zůstat a odcházet. To, co se děje uvnitř emigrantů Maydy a Liuvera, je těžko vyslovitelné a možná i nesdělitelné. Není divu, že se oba ve svých záznamech často zmiňují o tichu.O tichu, které se mezi nimi rozhostilo už při odletu z Havany, o mlčení, které oba zvolili proto, aby se slovy nedotkli pocitu viny, který si v sobě nesou a který na ně číhá v očích toho druhého. V tichu se utopí Liuver před imigrační úřednicí, když s ní absolvuje pohovor o důvodech žádosti o azyl. Uvědomí si, že snad nikdy nebude schopen vylíčit vše tak, aby pochopila, aby kdokoliv jiný pochopil.Ticha se obává i Mayda, když si v předvečer kýženého setkání s dětmi snaží představit, o čem všem jim chce vykládat a že to vlastně nesvede, že před svými dětmi nedokáže zpětně obhájit rozhodnutí prchnout bez nich.A konečně právě ticho motivovalo oba manžele k tomu, aby se pustili do sepisování svých deníků. Chtěli tak v době vyjednávání o propuštění svých dětí z osidel kubánského režimu spolutvořit hlas, který by pak jejich dětem vyprávěl, proč je rodiče museli na čas opustit.Mayda s Liuverem zvolili Českou republiku proto, že se tato země díky trendu nastolenému Václavem Havlem staví ke kubánské situaci aktivně a stejně tak aktivně se staví ke kubánským uprchlíkům. Doufali, že naše země bude trpělivěji naslouchat a bude s to pochopit, když se jim nebude dostávat slov při pokusu o vylíčení svých osudů.Shodou okolností probíhala před nedávnem v českém prostoru debata o skomírající vstřícnosti vůči Kubě, a to jak ze strany českých politických zástupců, tak ze strany Evropské unie. Václav Havel, který napsal i předmluvu ke knize Trosečníci z ostrova svobody, k diskuzi rovněž přispěl:„Ano to je jeden z významných úkolů nás, kteří jsme zažili totalitní systém […], abychom na půdě Unie o této zkušenosti a spoluzodpovědnosti diskutovali […]. […] Naše vlastní zkušenost je, že každá zahraniční podpora je důležitá a že je začasté důležitější, než sám podporovatel tuší. To jsme přece zažili v dobách pronásledování československé opozice. Já se o Kubě tam či onde zmíním, a když se potom s Kubánci sejdu, tak jsem sám překvapen, jaký posilující význam a smysl to pro ně mělo. […] Oni to poslouchají stejně, jako se u nás poslouchala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, a velmi jim to pomáhá […]. […] [N]ejrozmanitější projevy solidarity, ať už pocházejí z prostředí kulturního, novinářského či jiného, jsou důležité a mají svou váhu.“ (Respekt, 30. 11. 2009)Václav Havel svou podporou nejen kubánských uprchlíků a kubánské opozice vrací dluh světu a světovým médiím, která nad ním držela ochrannou ruku v dobách nejtužší normalizace. Podobnou službu vykonávají média a některé organizace i dnes. Střeží vězně svědomí nejen na Kubě, ale i v Severní Koreji, Myanmaru, Íránu, Tibetu, Číně, Bělorusku i v dalších zemích.Totalitní mocnosti někdy kupodivu respektují jakési pravidlo, že o kom se ve světě ví a mluví, toho je lépe nelikvidovat. Úkol médií, která se alespoň „zmíní“, je v tomto ohledu nezastupitelný. Ostatně dokazuje to i příběh rodiny Saboritových.Právě média zajistí razantní posun v jejich příběhu, když po celém světě informují o protestní demonstraci, již zoufalí manželé uspořádali před kubánským velvyslanectvím v Praze. Až pod tíhou celosvětového mediálního tlaku sevření kubánských úřadů povolí a děti i s prarodiči mohou konečně odletět z Kuby.Tím však úloha „zmínky“ neskončila. Pět let poté, co příběh Saboritových proběhl médii, inspiroval jiný kubánský pár k následování. Manželé Ivonny Gonzálesová a Roberto Díaz Ramírez přijeli roku 2007 jako emigranti do České republiky a prostřednictvím jejích úřadů, Člověka v tísni i médií žádali kubánské úřady o vydání svých dětí.Kniha Trosečníci z ostrova svobody jistě uspokojí ty, kteří hledají silný příběh. Okořeněný navíc u nás ještě neotřelým svědectvím ze zákulisí azylového řízení či bezprostředním pohledem do nitra Castrovy Kuby. Takový čtenář se sebemrskačskou rozkoší zhltne i pasáže o rasisticky motivovaných výpadech českých spoluobčanů vůči mladému španělsky hovořícímu páru. Kniha na týdny zaměstná i literárního vědce pátrajícího v hlubinách vzniku díla.Měli bychom mít však na zřeteli především to, že manželé Saboritovi spolu s Miroslavem Balaštíkem chtěli vypovědět o skutečném stavu věcí a že jejich vyprávění je poselstvím těch, kteří se zachránili. Zároveň bychom neměli zapomenout, že se toto poselství týká i těch, kteří jsou stále trosečníky na ostrově svobody. I proto je ke knize jako dovětek připojena Liuverova esej s názvem Socialismus, nebo smrt! o historicko-politickém vývoji Kuby.Souhrnné statistiky za uplynulý rok ještě nejsou k dispozici, podle zprávy Ministerstva vnitra ČR získalo na našem území roku 2008 mezinárodní tzv. doplňkovou ochranu 61 Kubánců a dalších 19 občanů Kuby toho roku o azyl české úřady zažádalo. V roce 2007 bylo žadatelů z Kuby dokonce 94. Před sedmi lety byli Mayda a Liuver Saboritovi rovněž takovými trosečníky ze statistiky.Mayda Argüelles del Pino, Liuver Saborit Morales. Trosečníci z ostrova svobody. Doplnil a převyprávěl Miroslav Balaštík. Host, Brno 2009.

    Diskuse (1 příspěvek)
    Jakub Vaníček, redaktor
    January 23, 2010 v 12.38
    Příspěvek mé ženy, která recenzi četla:

    Milý Radku,

    tohle je jediná recenze, která mne kdy dojala. Napsal jsi ji velmi citlivě a sdílně, Tvůj názor je zřejmý. Asi jen zřídka se podaří zachytit v kritickém vyjádření étos knihy a přitom neskončit u pouhého převyprávění.. Piš více!

    Petra Vaníčková