Dnes — 22. 11. 2011 — se koná od 20 hodin v Divadle Archa v Praze beseda na téma proměny tváře naší země — krajiny domova, konkrétně jak si vážíme své krajiny a zda Horní Jiřetín padne, či nikoli. Besedu povedou moderátoři Čestmír Klos a Ivan Plicka, jejich hosty budou fotograf Jaroslav Bárta, místostarosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, historik Petr Čornej a básník, spisovatel a malíř Václav Vokolek. Debatovat tedy budou lidé vzdělaní se vztahem k historii, ke krajině, k ekologii, k hodnotám díla lidského i přírodního, z nichž člověk vychází a které člověka formují a inspirují. Kdyby takovíto lidé měli ve společnosti vliv odpovídající jejich vzdělání a poznání, o Horní Jiřetín bychom se strachovat nemuseli ani chvíli.

Ono zatrachtilé prolomení těžebních limitů by správně nemělo být otázkou hospodářskou či věcí energetické koncepce státu, ale je to téma zásadnější, o němž by měli rozhodovat lidé kulturnější, s poznáním světa hlubinnějším, než je třeba geologické nebo elektrárenské. Vždyť energetiky se týká pouze tím uhlím, vše ostatní, co má být kvůli uhlí zničeno, souvisí s jinými a podstatnějšími obory našeho vědění a poznání. Nikoho by přeci nenapadlo hodnotit Svatovítskou katedrálu toliko podle kvality pískovce, jenž by bylo možno použít a přetesat pro jinou stavbu, kde se nám tak dobrého kamene nedostává. O něčem takovém by mohli rozhodnout jedině velice, velice hloupí lidé.

A to je právě úskalí naši veřejné, demokratické správy. Jakmile se v lidosprávných orgánech seskupí více lidí, kteří nerozeznají dub od buku, sasanku od petrklíče, sýkorku od kosa a pro přírodu nemají ani estetické pochopení, je odsouzen k zániku, když na to přijde, každý les, v němž nejsou cyklostezky a sjezdovky, nebo jenž nemá hospodářské využití. Pak nepomůže ani sto besed, kde by  přírodovědci a ochranáři snesli třeba tisíc závažných argumentů, proč by se takový les neměl vykácet. Lidé, kteří k lesu nemají vztah, budou odbornými besedami zbytečně dotčeni, takže dojdou k nezvratnému přesvědčení, že les, který přírodovědci vysoce oceňují, slouží toliko přírodovědcům, a tudíž musí být vykynožen, aby nesloužil jen vědeckým účelům. Přeci tu nebudeme mít les kvůli několika ztřeštěným botanikům, ornitologům, biologům, entomologům… a jiné zavrženíhodné havěti.

Tenhle posun vnímání, že věda a poznání není ku prospěchu celé společnosti, ale je to elitářská záliba uskřinuté menšiny, která pěstuje svou vědu k tomu, aby bránila pokroku, je pro mě největším rozčarováním našeho polistopadového vývoje. Problém Šumavského národního parku je přesně týž: Přestali jsme uznávat, že by ochrana přírody, vědecky, odborně podložená, byla v zájmu přírody i společnosti. Jinak by nemohla vzniknout otázka, zda příroda, do níž člověk může vstupovat jen v určitém, omezeném režimu, je také pro lidi, a nikoli jen pro vědce. Jak vysvětlit, že taková ochrana není vědeckou pýchou, ale naopak službou pro lidi jaksi na druhou, že je to druhá dimenze naší koexistence s přírodou — trvale udržitelná. Rezervovaných oblastí nemusíme želet, měly by nás těšit. Když ne citem, tak kulturní, či dokonce jenom prostou hospodářskou úvahou: ten přísněji chráněný přírodní statek bude v prostředí ohlodávaném momentálními potřebami stále větší hodnotou. Jestliže chceme takové dílo vytvářet, měly bychom se na něm shodnout jako na axiomu, aby to, co kdosi s rozmyslem, odpovědně vytvářel, dal tomu svůj život, nebylo posléze zničeno nějakým politickým rozhodnutím, člověkem, který náhodou ve slabé politické chvilce získal nepatřičnou moc bez základní pochopení pro to, o čem rozhoduje. Politickému ničitelství, založenému na špatné vůli lidu, je třeba uvědoměle bránit v každé době, nejen za totalitních režimů.

A to je nyní problém Horního Jiřetína. Po zkáze Libkovic jsme se domnívali, že určité statky coby výsledek naší práce a poznání budeme schopni sdílet a uznávat jako vyšší hodnotu, chráněnou neprolomitelnými hranicemi a limity. Žádná politická moc nebude mít jiného práva, než ji udržovat a zvelebovat. A takovýchto statků by mohlo leda přibývat, nikoli však ubývat. Nezdálo se ani možné, že by nějaká moc o tom mohla vésti spor.

Současný režim bezproblémově ctí pouze nedotknutelnost soukromého majetku. S veřejnými statky začíná zacházet velmi bezohledně, opíraje se o podobně pochybnou vůli lidu, o niž se opíral i režim minulý. Místo „zájmů pracujícího lidu“, zužovaných na spotřební zájmy, hájí zájmy lidu velice podobné - a to je hmotný prospěch, který je jediným politickým cílem, jako by jedinou vůlí lidu.

A k tomu se zneužívá krizových poměrů pro politicko-společenský diskurs: že nám jde o holé přežití v co největším blahobytu. Naplňují se pesimistická slova geologa, historika a  myslitele Martina Langa z Mirošova u Rokycan: Vše, co budeme moci spotřebovat, také spotřebujeme, a nezabrání nám v tom žádné ideály a žádný stupeň vzdělané ochrany.

Otázka pochopitelně je, kdo za to může a jestli opravdu nám nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.