Jezuité, neoliberálové a poučení dějin
Adam VotrubaHledání paralel v jiných historických epochách je jedním ze způsobů, jak porozumět současnému dění. K šestnáctému století se až tak často nevracíme, přesto může být srovnání s dnešní dobou zajímavé.
Jeden ze způsobů, jak porozumět současnému dění je hledání paralel v jiných historických epochách. Některé z těchto paralel jsou zdařilejší, některé méně zdařilé, nicméně v principu jde o dobrý způsob, jak odhadnout možné důsledky našeho dnešního jednání.
Současný stav západní civilizace je někdy přirovnáván k Římské říši v době jejího úpadku. Činí to například Eva Hájková v Deníku Referendum. Na některé paralely mezi Římem a Spojenými státy na konci 20. století upozorňuje i Erazim Kohák v knize Člověk, dobro a zlo. Dnes si v České republice povšimli někteří lidé jistých podobností s druhou republikou, přičemž k tomuto srovnání sahají spíše lidé levicového zaměření. V této souvislosti mi utkvěla věta jedné staré paní z jižní Moravy, která řekla v rozhlasovém pořadu Volejte Šestku: „Za nás, když se někdo prohlašoval za křesťana a křesťanskými principy se neřídil, tak se tomu říkalo klerofašismus.“ Dotyčná žena pamatovala první i druhou republiku a těmito slovy vyjadřovala své obavy ze současného vývoje.
Chtěl bych dnes nabídnout k zamyšlení historickou paralelu z doby, k níž se až tak často nevracíme, z 16. století, a srovnat některé aspekty tehdejší epochy se současným ideologickým konfliktem mezi přívrženci neoliberalismu a jeho odpůrci.
Pokud se týče přirovnání neoliberálů k jezuitům, je třeba se jezuitů zastat, protože jejich role nebyla vždy jednoznačně záporná. Přisuzuje se jim výrok „Účel světí prostředky“, což samozřejmě je zavrženíhodné heslo. V Evropě byli všeobecně nenáviděni, protože (i když to nebylo jejich cílem) sloužili de facto konzervativním, zpátečnickým vládcům. Ale třeba v Latinské Americe sehráli roli více méně kladnou (viz například jezuitské redukce v Paraguayi v 17.-18.století).
Skutečná historie však není mrtvá historie, ale historie žitá. Žít s historií znamená vybírat si z ní úseky nebo postavy, které nás nějakým způsobem oslovují, promítat si do nich nějaký příběh, srovnatelný třeba s naším příběhem, i když nemůžeme nikdy stoprocentně vědět, jestli to přesně tak bylo. Pochopitelně fakta si nesmíme vymýšlet či je naopak zamlčovat, ale bez těch příběhů je historie nuda a nemá smysl, navzdory všem skeptikům, kteří přišli zbourat báchorky o minulosti, aby nám konečně otevřeli oči. Takoví vyvraceči víry totiž nepřicházejí otevřít dveře pravdě, ale nositelům jiné víry. Ne že by pravda neexistovala, ale buďme si vědomi toho, že naše pravda je vždy relativní, nikoliv absolutní. Vyvraceči báchorek obvykle nastolují nové báchorky (nebo se naopak vracejí ke starým), případně je aspoň převracejí na hlavu. S tím neoliberalismem to bude asi podobné.
Konec dějin ani konec příběhů zatím naštěstí nenastal.