Jeden ze způsobů, jak porozumět současnému dění je hledání paralel v jiných historických epochách. Některé z těchto paralel jsou zdařilejší, některé méně zdařilé, nicméně v principu jde o dobrý způsob, jak odhadnout možné důsledky našeho dnešního jednání.

Současný stav západní civilizace je někdy přirovnáván k Římské říši v době jejího úpadku. Činí to například Eva Hájková v Deníku Referendum. Na některé paralely mezi Římem a Spojenými státy na konci 20. století upozorňuje i Erazim Kohák v knize Člověk, dobro a zlo. Dnes si v České republice povšimli někteří lidé jistých podobností s druhou republikou, přičemž k tomuto srovnání sahají spíše lidé levicového zaměření. V této souvislosti mi utkvěla věta jedné staré paní z jižní Moravy, která řekla v rozhlasovém pořadu Volejte Šestku: „Za nás, když se někdo prohlašoval za křesťana a křesťanskými principy se neřídil, tak se tomu říkalo klerofašismus.“ Dotyčná žena pamatovala první i druhou republiku a těmito slovy vyjadřovala své obavy ze současného vývoje.

Chtěl bych dnes nabídnout k zamyšlení historickou paralelu z doby, k níž se až tak často nevracíme, z 16. století, a srovnat některé aspekty tehdejší epochy se současným ideologickým konfliktem mezi přívrženci neoliberalismu a jeho odpůrci.

Po druhé světové válce se rozvinul typ kapitalismu, který zajistil většině obyvatelstva slušnou životní úroveň. Bylo to dáno historickými okolnostmi: V čerstvé paměti byly důsledky Velké hospodářské krize, zároveň obavy z nástupu komunismu v Evropě nutily mocné v politice i v průmyslu k vstřícné sociální politice.

Úspěch sociálního státu byl však jen dočasný, neboť od sedmdesátých let nastoupila ofenzíva neoliberalismu, která usilovala zvrátit mocenský poměr mezi pracujícími a kapitálem ve prospěch kapitálu. Vítězné tažení neoliberalismu bylo podpořeno pádem komunistického bloku, na němž ovšem neměl neoliberalismus žádný podíl. Je paradoxní, že hrdinou pádu komunismu je Ronald Reagan, byť by jím měl být daleko spíše Michail Gorbačov.

Když v roce 2008 vypukla americká hypotéční krize, zdálo se, že neoliberálním receptům odzvonilo. Důvěra v neoliberalismus se prudce propadla, žádná změna politiky se však nekonala. V roce 2011 množství vlád přistupuje k neoliberálním opatřením pod tlakem dluhové krize a finančních trhů, což konec neoliberalismu příliš nepřipomíná. Někteří komentátoři zcela vážně mluví o tom, jak jsou neoliberální ekonomické recepty nutné pro oživení ekonomiky v zemích, které se dostaly do krize poté, co se dvacet let řídily neoliberálními návody na úspěch.

Vývoj současného ideového konfliktu vykazuje některé podobnosti s náboženským konfliktem mezi katolíky a protestanty na počátku novověku. Přinejmenším v tom, že v průběhu 16. století došlo v zemích zasažených reformací k náboženskému smíru mezi oběma stranami, který se však posléze ukázal být pouze dočasným. Tento smír měl v různých zemích různou podobu: Čechy a Morava byly v 16. století nábožensky nejtolerantnější zemí v Evropě (mj. díky únavě z předchozích válek), to ovšem nezabránilo tomu, aby se roku 1627 nestaly nejméně tolerantní zemí. Francouzský král Jindřich IV. vydal roku 1598 edikt nantský, aby ho Ludvík XIV. o necelých sto let později zrušil. Německá knížata uzavřela roku 1555 augsburský mír, což ovšem posléze nezabránilo rozpoutání třicetileté války. Náboženský smír 16. století nebyl výsledkem trvalého poučení z dějin, ale předzvěstí mnohem vážnějších konfliktů.

Prvnímu celoevropskému konfliktu předcházela ideologická ofenzíva, jejíž průběh lze sledovat dobře i na českých poměrech. Historická zkušenost vedla většinu Čechů k umírněnosti, přesto generace vyrostlé v náboženské svobodě podlehly protireformační agitaci a mnozí příslušníci protestantských rodů přestoupili tehdy ke katolicismu. Faktorů bylo více: lepší možnost kariéry u dvora, přitažlivost románské kultury, sňatky mezi českou a španělskou aristokracií apod. Nezanedbatelnou roli sehrál při výchově nových katolických fanatiků jezuitský řád.

Také nástup neoliberalismu v sedmdesátých letech byl spojen nejprve s ideologickou agitací. Neoliberálním „Ignácem z Loyoly“ byl americký ekonom Milton Friedman, profesor ekonomie na Chicagské univerzitě, jejíž absolventi posléze vyváželi staronovou ideologii do celého světa. Jeden ze zakladatelů chicagské ekonomické školy Frank Knight formuloval poslání školy tak, že profesoři by měli studentům vštěpovat víru, že každá ekonomická teorie je „posvátnou součástí systému“, nikoliv hypotézou, o které lze debatovat. Laureát Nobelovy ceny Gary Becker zase prohlásil: „Byli jsme vojáci a bojovali jsme proti většině našeho oboru.“ Byla to jednoduchost, logická ucelenost a radikalismus, která vzbuzovala nadšení a odhodlání mladých ekonomů bojovat za nauku volného trhu.

Je možné psát o historii „ideologické diverze“, kterou podnikli hoši z Chicaga v zemích latinské Ameriky a jinde za finanční podpory amerických korporací. Podstatná je však především skutečnost, že se jim podařilo narušit dočasný kompromis mezi ekonomickým liberalismem a socialismem. Mluvit o neudržitelnosti sociálního státu se stalo stejně módním, jako bylo v padesátých letech běžné schvalovat jeho zavádění. Historickou paralelu lze spatřovat i v tom, že neoliberální pravice získává své stoupence nikoliv silou myšlenek, ale spíše estetikou své nauky a její jednoduchostí. Neoliberalismus se formoval jako opozice vůči marxismu a převzal leccos z jeho radikalismu a heslovitého způsobu agitace. Kromě toho dokázal (podobně jako kdysi katolicismus) vzbudit v mnoha lidech pocit, že zastávat jím proklamované postoje znamená totéž co patřit do lepší společnosti.

Neoliberální nauka mimoto neobsahuje téměř žádné myšlenkové vzorce, které by dávaly předpoklad pro uzavření kompromisu s jiným názorem. Čistota ideologické víry vždy dodávala pocit důstojnosti těm, kteří jsou odhodláni k neústupnosti vůči protivníkům. Odrazilo se to i v politice Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Pokud ovšem nejsou mocní ochotni vyjednávat s „lidem“, pak nezbývá, než aby se neřešený konflikt vybíjel v čiré destrukci. Je skutečně jen náhodou, že letošní britské nepokoje spojené s rabováním vypukly pár měsíců poté, co se David Cameron rozhodl ignorovat požadavky rozsáhlé studentské stávky? A že zde poslední takto rozsáhlé nepokoje vypukly jen pár měsíců poté, co Margaret Thatcherová zlomila dlouhotrvající stávku horníků?

V roce 1933 napsal John Maynard Keynes prezidentu Rooseveltovi o nutnosti změny státní politiky vůči volnému trhu, aby se svět nezměnil v místo, kde necháme „ortodoxii a revoluci“, aby si „to spolu vyřídily“. Dnes můžeme konstatovat, že kompromis mezi kapitálem a pracujícími, resp. mezi liberalismem a sociálním státem, se nekonal. Jde o důležitou zprávu, jejíž význam si uvědomuje mezi intelektuály jen málokdo.

Spoléhat na to, že některé věci se nemohou opakovat, protože jsme se přece poučili z historie, se už lidstvu nevyplatilo. Mimoto při pohledu do dějin zjišťujeme, že pokud už se některá generace poučila, pak toto poučení nebývá přenosné na generace další. Dnes si myslíme, jací byli naši předkové hlupáci, když roku 1946 volili masově komunisty. Nejsme hloupí spíše my, když se nedokážeme vcítit do jejich historické situace a vykládáme si svůj přezíravý postoj vůči jejich úsudku jako vlastní historickou moudrost?