Kráčel jsem si to onehdy na návštěvu k přátelům. Před několika dny čerstvě nasněžilo a deníky psaly o kalamitě. Ale ve chvíli, v níž jsem si vykračoval už kalamita pominula. Silnice byly odhrnuty, chodníky vyšlapány. Občas bylo pohodlnější jít po prosolené asfaltové silnici, kde toho moc nejezdilo, než po chodníku. Každý ví, že odhrnovat a solit se musí jen silnice a ne chodníky. Protože mnohem větší paseku, než uklouznuvší chodec, napáchá srážka dvou aut, která to na sněhu neubrzdí nebo jim to ustřelí. Chodec si může maximálně přerazit ruku, zlomit krček u stehenního kloubu, rozbít hlavu. A ani to ve sněhové nadílce pořádně nejde. Většinou. Člověk většinou upadne do přívětivého sněhového polštáře. Když sklouzne a nohy se mu zapletou. Problém může vyvstat, ledaže by se pak nemohl postavit.

Co je tohle všechno proti motoristům. Mohou přerazit třeba sloup veřejného osvětlení. Ten je může následně i zabít. Když se zřítí na střechu jejich plechového mazlíka. Mohou zabít nejen sebe, ale i někoho jiného. Mohou se dokonce probourat do něčího domu. Když v zatáčce vyletí. Silnice se odhrnovat a solit prostě musí. Pro větší bezpečí nejen motoristů, ale především chodců. Ti žádné airbagy nemají.

V souvislosti se sněhovou nadílkou může mít člověk i bezprostřední pocit užitečnosti. Když ho třeba někdo náhle požádá, aby mu pomohl vyjet ze závějí. Aby zatlačil. I já, vlažný antimotorista, jsem zatlačil. Zásluhou mé vlažnosti. Ale nejspíš asi z přesvědčení, že by si lidé v problémech prostě pomáhat měli. Potřebuješ pomoc, zde ji máš. Alespoň pokud to bude v mých silách. No, klouzaly mi trochu boty. Nejsou na toto počasí moc dobře vybaveny. A na vytlačování aut v tomhle počasí už vůbec ne. Svaly se permanentním ťukáním do klávesnice taky moc nevypracovaly. Nejsem žádný Ivo Bystřičan, abych běhal po posilovnách. Ale snažil jsem se. Auto se dokonce i hnulo. Překonalo první hrbol. Pak druhý. Rozhoupat ho bylo třeba a pak už to šlo. O další sněžný hrbol. Ale pak najednou, kde se vzal, tu se vzal přiskočil další kolemjdoucí. Na pomoc. A auto bylo venku.

Ale o tom jsem nechtěl psát. Chtěl jsem psát o tom, jak jsem šel na návštěvu k přátelům. Bylo ještě denní světlo. Bloumal jsem pohledem po okolí a myšlenkama uvnitř. A najednou jsem se zastavil a podíval se na auta, která parkovala kolem. Bylo to opravdu už asi pět dní, co dosněžilo. A já zjistil, že polovina z nich pořád není odmetená a vyhrabaná ze závějí. Bylo to něco podobného, jako pátrat po stopách v čerstvém sněhu. Všechno je v něm vidět. V tomto případě celá statistika. Polovina aut prostě pět dní nejezdila. A uvědomil jsem si, že je to vidět i v pražských ulicích. Ulicích, které byly už aspoň tři dny kompletně prosmýčené a většinou bez sněhu. Zdaleka v nich nebylo tolik aut, jako vždycky. Ano, bylo to z pohodlnosti.

Tato civilizace asi nemá větší symbol pohodlnosti, než je automobil. Co na tom, že automobil pravidelně ucpává pražské ulice? Co na tom, že vraždí přes tisíc lidí ročně, i když někteří z obětí jsou sebevrazi? A bezpočet dalších mrzačí. Co na tom, že zamořuje permanentně vzduch, který dýcháme, ač nás třeba v poslední době přesvědčují, že hlavním nebezpečím je kouření, ba pasivní kouření. Zplodiny automobilismu člověk dýchá dvacet čtyři hodin denně. Ale v jistém typu logiky je možné přistupovat k automobilismu jako k nezbytnosti, zatímco ke kouření ne. A v jiném typu logiky lze zase přistupovat jako k nezbytnosti ke kouření. Ale už ne k automobilismu. Může se vyskytnout chronický automobilista brojící proti kouření. A může se vyskytnout chronický kuřák, brojící proti automobilismu. No a může se vyskytnout i chronický kuřák i automobilista. Zcela zavrženíhodná bytost. Může se ale také vyskytnout chronický nekuřák a neautomobilista, brojící proti obojímu. Morální autorita, dalo by se říct. Ale o tom jsem psát taky nechtěl.

Zkrátka byla polovina aut pět dní poté, co přestalo sněžit, neodmetená. A bylo zřetelně vidět, kolik z nich už pět dní do pražských ulic nevyjelo. Bez poloviny aut se občané Prahy dokázali náhle obejít. Po pět dní. A šlo to. Jeli raději metrem, tramvají, autobusy. Najednou pro ně nebylo pohodlnější vskočit do své plechové bubliny, do prodloužení svého obydlí s desítkami koní pod kapotou a vyrazit za produkce dalších jedovatých zplodin, jedovatých podle přísných norem, takže přísně znormalizovaných jedovatých zplodin, do světa. Museli by svého mazlíka odmést. Doslova vyprostit. Kdo by se s tím dělal?

Najednou pro ně nebylo pohodlnější přidat se ke globální produkci jedů, které musíme každodenně dýchat. Pro dobro této civilizace a automobilového průmyslu, jenž přece tak pěkně rozhýbává českou ekonomiku. I ekonomiky jiné. Prý. Než přijde krize. Pět dní poté, co nasněžilo, jsme mohli dýchat o padesát procent méně přísně znormalizovaných jedů. Snad z toho nikdo neměl abstinenční příznaky. Nedoslechl jsem se. Tak o tom jsem chtěl psát.

Někdo by mohl samozřejmě zmínit možnost, že těch padesát procent aut takhle postává vždycky. Že je to vidět, jen když nasněží. Ale věřil by tomu někdo? Že v tomto případě nerozhodla nesnadnost všemožného popojíždění, zbytných cest? Nerozhodla pohodlnost? Já tedy ne.

Není to krásné, když konečně nasněží? A pak, že kalamita. Když automobilovou kalamitu je možné zažít v Praze každodenně. Ale jen, když nenasněží.