Říční výletní loď

Ludvík Vaculík

Redakce Deníku Referendum pokračuje v projektu digitalizace textů původně publikovaných v časopise Obsah, který vydával v osmdesátých letech minulého století Ludvík Vaculík.

Ať nikdo nemyslí, že mít radost z Nobelovy ceny je jednoduché! Pominu veřejné rozpaky úřadů a koncesovaných spisovatelů. Mluvím o nás a našich intimních rozpacích, jimž by se švédští akademikové i divili. Samozřejmě, máme radost: já, polovina mých přátel a většina Seifertových čtenářů, jichž je víc než čtenářů jiné poezie u nás.

On to naťukl sám lauerát, když v poděkování vzpomněl svých zemřelých přátel: proč ne oni? Měl bych znát to švédské odůvodnění, abych mohla uvažovat jemně, jak umím, ale to nebylo u nás otištěno. Tak si zhruba myslím, že český národní básník Jarosav Seifert dostal zastal zaslouženě Nobelovu cenu proto, že je to dnes. Švédská akademie jako by vytušila nebo se dověděla, že už velice potřebujeme nějaké povzbuzení, a nebylo vhodnější osoby, na níž to mohla vykonat. Takto ostatně svůj osud přijal sám potrefený.

Česká literatura měla či má mnoho spisovatelů na Nobelovu cenu pro Čechy: možná i pět. V době Karla Hynka Máchy (1810-1836) však Alfred Bernard Nobel (1833-1896) sotva četl poezii. Nápadným kandidátem byl Karel Havlíček Borovský (1821-1856), ale nevím, zda by si Švédsko dovolilo k mocnému tehdy Rakousku, co si dovolilo k bezmocnému dnes Československu. Krom toho, existovala-li už Akademie, neměla ještě ty peníze! Prvním českým spisovatelem, jenž se mohl s Nobelem potkat, byl Otokar Březina (1868-1929), a ten dokonce mezi kandidáty byl! Jenže umřel. Stejnou smůlu měla Švédská akademie s Karlem Čapkem (1890-1938). Obě poloviny mých přátel proto oceňují hlavně včasnost jejího činu. Neboť kdyby se zas opozdila - komu, musí-li to už být Čech?

Tak se den v Praze - krom otázky, co si starý pán počne s tolika penězi - mluví o tom, kdo by mohl či měl být místo něho či kdyby ho nebylo. Lepší polovička mých přátel míní, že Václav Havel (1936), jiná přišla na Milana Kunderu (1929) a třetí vyslovila jméno Bohumila Hrabala (1914), o němž však není jistota, že by se opovážil cenu přijmout. Diskuse zas ukazují, jak jsou ženy neschopny mužsky dobrostrdečné objektivity: ze spisovatelek - Eda Kriseová (1940) a Lenka Procházková (1951) - žádná nepřiznala Nobelovu cenu té druhé, nebo, v nejhorším, Evě Kantůrkové (1930). Divný návrh má můj přítel básník Petr Kabeš (1941): navrhuje znovu Otokara Březinu (1868-1929). Oč reálněji uvažuje dobrý a milý přítel Ivan Klíma (1931): podle něho bych Nobelovu cenu měl dostat já (1926)! To však má dvě nesplnitelné podmínky: musel bych rychle něco připsat, a žádal bych tu cenu v dynamitu.

Ale česká literatura má dnes ještě jedno dělení: co naši kolegové a přátelé v exilu, bez jejichž pomoci by se naše roztříštěné ctižádosti nesoustředily v rozumný návrh? Co oni tam asi myslí a cítí? Hm! Oceňuju sebeoběť Milana Kundery (1929) v Paříži i Pavla Kohouta (1929) ve Vídni i skromnou cílevědomost jiných. Myslím na  letošní šedesátiny Josefa Škvoreckého v Torontu a Ivana Diviše v Mnichově, chápu zdušený hněv Oty Filipa (Die Zeit, 19.10.1984) nad tím, že jeho nakladatelství Fischer nesepsalo v předstihu se Seifertem smlouvu, a čtu v duchu, co z Bonnu do Prahy píše Jiří Gruša příteli Petru K. (1941): „Mohls to být ty, blbče! Čas letí, nechlastej a piš!" A slyším, já to slyším: „Teraz je to zas na tridsať rokov v riti!" Tak od Waldkraiburgu ke Stockholmu vzdychá slovenský historik Ján Mlynárik, který už dlouho doporučuje, aby za Čechy dostal Nobelovu cenu Slovák: Dominik Tatarka (1913).

„Tak co je nového, ale dobrého?" ptal se pokaždé Jaroslav Seifert. Dobrého nového nevěděl jsem nikdy nic, ledaže zas už se někde rozepisuje jeho knížka a já jdu poprosit o podpis titulních listů. Podpisoval mi jich i padesát najednou, bianco. Odhaduju, že Morový sloup vyšel v Petlici a dalších strojopisných edicích aspoň v tisíci exemplářích. Když jsem u něho byl před pěti lety, naposledy, byl divně neklidný. Ťukli jsme si červeným a on nešťastným hlasem náhle řekl: "Poslyšte, chtějí mi vydat Deštník z Piccadilly! Není to blbý, když jsem to dřív dal vám?" Odpověděl jsem, že je to naopak výborné: účelem Petlice přeci bylo zmařit zamlčování autora.

V lednu 1981 jsme se na dva dny octl jen v kalhotách bez pásku a v košili bez vázanky v těsné místnosti, kde seděli už dva: starší instalatér, jenž tu neoholen a zachmuřen už druhý den vrtěl hlavou nad tím, že i přidržení vlastní manželky počítá se za znásilnění, a temperamentní mladík, jenž střídavě lítal po cele a pak se hroutil na kavalec a s hlavou v dlaních úpěl: „Takovej vůl! Já jsem takovej vůl, je tohle možný?" V opilství se s kamarádem vlomil do tabákového kiosku, kamarád utekl, a jeho teď čeká něco těžšího než trest: rozhodnutí o svém charakteru. Když jsem zvěděl jejich příběhy a slušelo se, abych řekl svůj, mlčel jsem, až se mě mládenec, unavený výhledem do budoucna, zeptal: „Vy jste tu proč?" — „Podepsal jsem návrh, aby Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu." Ticho - pak instalatér zvedl těžkou hlavu: „Seifert, ten básník?" Kývl jsem. Mládenec pomalým krokem, tedy jináč, než když myslel na proklaté kuřivo, přešel celou, zastavil se a řekl:

„Tatínek kouřil z dýmky

vždy večer, než šel spat.

Vidím ho z měchuřinky

do dýmky tabák cpát... tenhle Seifert?"

A co se těch peněz týče, polovička mých přátel doufá, že básníka proboha nenapadne dát je na nějaký veřejně ušlechtilý účel, který mají správně platit zbrojící státy, druhá polovička se obává, aby je nedal prozaicky svým dětem. Petr Kabeš (1941) řekl, že jen z úroků by starý básník mohl založit vlastní cenu pro mladší, čtyřiceti až padesátileté. Eda Kriseová (1940) skepticky řekla, kdyby prý si aspoň koupil říční loď, a Lenka Procházková (1951) dodala, to že by bylo moc hezké: pozval by na ni plno holek a v bílém oblečku se slaměným kloboučkem udělal si zas jednou pěkný výlet. Já (1926) říkám, to když udělá, ale i když to neudělá, všichni se mu už právem s úctou cpeme na loď.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 11, listopad 1984.)