Tuzemská politika se dále vzdaluje občanům, ústavním principům i zdravému rozumu. Newspeak většiny politiků dokáže bez začervenání obhájit cokoli, bílá je v jejich podání černou, mír válkou, oklešťování dosavadních standardů službou veřejnosti.

Zlehka načrtněme čtyři příběhy, o kterých jsme beztak už všichni slyšeli.

Příběh první: Podivný komfort občanů

Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek minulý týden ve Sněmovně prohlásil, že cílem sociálních reforem je „zjednodušení a zpřehlednění systému sociální ochrany, zefektivnění práce orgánů státní správy a snížení administrativní zátěže a zvýšení klientského komfortu pro osoby, které systém sociální ochrany využívají.“ První krok ke zvýšení „klientského komfortu“ se mu podařilo učinit - přes nesouhlas Senátu, krajů a spousty obcí a přes veto prezidenta republiky - již na jaře: spuštěna byla reforma úřadů práce, v jejímž rámci místo desítek samostatných úřadů práce se stovkami poboček vznikne ředitelství v Praze a pracoviště v krajích a pověřených obcích. Logické obavy se dají shrnout do jediné věty: Stát — a jeho tykadla v podobě sociálních pracovníků - se vzdálí občanům.

Server iDnes v srpnu informoval o názoru zaměstnanců úřadu práce v Litoměřicích, podle nichž je zákon o sjednocení úřadů práce spíš pokusem o jejich zprivatizování. „Jsme přesvědčeni, že zde skutečně nejde o zájmy státu, ale o zájmy osobní, a to konkrétně o zájem 'zprivatizovat' úřady práce. Dle našich informací je plánováno většinu agend původních úřadů práce vyvést do soukromé sféry, přestože administrace těchto činností bude daleko dražší,“ podotkli úředníci k zákulisí sporu. Přidali navíc zajímavý příklad: zatímco měsíční náklady na jednoho úředníka starajícího se o 300 až 600 uchazečů vyjdou na zhruba 50 tisíc korun, soukromé agentuře by stát zaplatil za stejný počet uchazečů 150 až 300 tisíc korun měsíčně.

Myslím, že realita jim dá za pravdu. Sněmovna již schválila další část sociální reformy, která dává zelenou soukromým pracovním agenturám. Je zajímavé, že se dá zprivatizovat i nezaměstnanost. Zaráží však netečné přihlížení české veřejnosti tomu, jak se jí stát rozpouští mezi prsty.

A ještě jeden dotaz: Jak může kabinet doufat v uklidnění situace v rozžhavených regionech (naposledy na Šluknovsku a Rumbursku), když podceňuje terénní sociální práci a potřebu systematického vytváření a nabízení pracovních míst?

Stačil již také zaznít další námět na „zvýšení klientského komfortu“. Týká se elektronických karet pro důchodce. Místo přátelského pokecu s poštovní doručovatelkou jim hrozí dobrodružný výlet pro penze k bankomatům, což u některých může představovat i desítky kilometrů. Prostě komfort jako vyšitý. Zatím tuto „službu“ zarazil probudivší se premiér Nečas, nicméně houževnatý ministr Drábek se určitě hned tak nedá.

Příběh druhý: Dobře odměňovaní drábové

Zůstaňme na ministerstvu práce a sociálních věcí. Jeho šéf příliš nezaostal za svými kolegy z jiných resortů, například školství nebo vnitra, a jal se ukázat štědrou tvář. Nikoli však občanům, ti přece zaslouží utáhnout opasky. Štědrost se týká ministrových nejbližších spolupracovníků. Někteří náměstci či ředitelé odborů pobírali podle zjištění serveru Aktuálně.cz každý měsíc desetitisíce na odměnách, takže jejích příjem převyšoval ten ministrův. Jeho plat činí bez dalších náhrad 106 900 korun, třem náměstkům, většině vrchních ředitelů a vybraným ředitelům odborů Drábkova ministerstva ale jen v roce 2010 přišly na účty vyšší částky. Šest lidí pak bralo přes sto tisíc korun.

Jaromír Drábek zareagoval jako gentleman s kamennou tváří: prý není populista a dobrou práci podřízených dokáže ocenit. Otázkou zůstává, jak si cenní práce a životů miliónů ostatních obyvatel České republiky. Zatím jeho přístup připomíná středověké panovníky, kteří nejlépe odměňovali nelítostné výběrčí daní od prostého lidu.

Příběh třetí: Poslankyně naivní, hloupá nebo navedená?

Včera se v Poslanecké sněmovně odehrála historka, jež může připadat banální jen Věcem veřejným, formaci, která není stranou, ale čímsi mezi sektou a divizí soukromé firmy, a v níž stejně rozhoduje jen jediný člověk - Vít Bárta. Poslankyně Jana Drastichová porušila článek 26 Ústavy ČR, když během hlasování manipulovala s hlasovacími kartami svých kolegů. (Drastichová vytáhla karty dvou kolegů z poslaneckého klubu VV při procedurálním hlasování o prodloužení možnosti hlasovat o zákonech až do noci. Snížila tím kvórum potřebné pro schválení návrhu.) Zatímco něco podobného vedlo na Slovensku kdysi k tomu, že se poslankyně (a dnešní premiérka) Radičová vzdala mandátu, ve zdejších krajích je podobný postup považován za neškodnou zábavu, která v minulosti prošla i poslanci Benešovi. Tentokrát zazněla podivná výmluva přímo z úst místopředsedkyně vlády a šéfky její legislativní rady Karoliny Peake (VV). Podle ní šlo o školáckou chybu. Navíc postup své kolegyně dala do souvislosti s voláním po vyšším zastoupení žen ve Sněmovně, čímž docela nešťastně naznačila, že jednání Drastichové má něco společného s tím, že je žena…

Nečasova vláda má plná ústa rozpočtové odpovědnosti, ačkoli ministři na svých úřadech vesele rozhazují, boje proti korupci, která přitom dál kvete, a úcty k právu, přestože jim nepřijde divné ani prohánění zákonů parlamentem ve smyšlené legislativní nouzi, ani přijímání absurdních přílepků k nesouvisejícím zákonům, ani bezostyšné porušování ústavních principů týkajících se výkonů poslaneckého mandátu.

Příběh čtvrtý: Aristokratické hrátky s fašismem

Jdeme do finále. Tam, kde je ústava cárem papíru, se snadno žongluje s ideologiemi a jejich nebezpečím. V čem spočívá „hnědnutí“ politiky a společnosti jako takové, už popsali v Deníku Referendum jiní. Jednotlivá sklíčka v mozaice se mohou jevit jako nevinná a neškodná — leč jen do doby, než je poskládáme k sobě. Bátoru, D.O.S.T., Suverenitu, Klause, Hájka, Jakla, Dobeše, vzedmutí vášní v severních Čechách…

Tím spíš nedávno potěšil odpor TOP 09 k působení Ladislava Bátory ve vysoké funkci na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. „Buď jsme stále demokratická republika, nebo bereme fašismus jako docela zajímavý názor, který by měl být zastoupený na ministerstvu školství,“ pronesl zcela výstižně Karel Schwarzenberg. A jak celý příběh dopadl? Bátora se posunul rovnou do vicekancléřské pozice, ne nepodobné té, kterou na Hradě zastává Bátorův patron Petr Hájek — stal se zástupcem ředitelky kanceláře ministra. TOP 09 souhlasila — a tím vlastně zajímavým způsobem odpověděla na dřívější otázku svého předsedy: Ano, fašismus je docela zajímavý názor, který by měl být na ministerstvu školství zastoupen. Docela mne to překvapilo, původně jsem se domníval, že pro TOP 09 je cennější první ze Schwarzenbergem nastíněných alternativ.

Jenže žijeme v zemi, kde se řeči vedou a voda teče. Význam slov je gumový, jejich cena nulová. Na hodnoty si jen hrajeme. Chvíli s nimi šermujeme, ale pak zbraně složíme a hledíme si jen svého utilitárního zisku. Politika je pro politiky, peníze pro vysoké státní úředníky, oči pro pláč pro občany. Bojím se, že tuto strunu budeme napínat tak dlouho a tak absurdně, až praskne způsobem, který nepotěší nikoho z nás.