Nejhorší je snášet všechnu tu tupou aroganci, které jsme dennodenně vystavováni. Je to nedůstojné, urážlivé, odporné. Zatímco v dávných časech dokázali existencialističtí autoři takové pocity přesně vyjádřit, a tak otevřít cestu k jejich osvobodivému překonání, dnes se nabízejí především tzv. baviči, kteří nás chtějí právě jen zabavit a tak zbavit všech autentických pocitů, abychom se nebouřili. Tito zbaviči už se nevyskytují jen v šoubyznysu a médiích, ale přímo tuhle zemi řídí.

Kupříkladu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, miláček mládeže (mádlovská mládež), vesele žvaní, co ho právě napadne, jako když si nedávno dělal posměšky z lidu a ze státního znaku republiky, kterou má reprezentovat. Přitom Milerův kreslený krteček, kterého jako tuneláře navrhuje do znaku, nepochybně udělal pro mravní výchovu národa a pro dobré jméno země v zahraničí víc, než tato podivná figura.

K čemu to popisovat dál? Stačí si jen zkusit, jaké asociace vyvolávají jména ministrů a vládních politiků včetně prezidenta a už se dostaví znechucení. Teď máme dokonce dva Dobeše. Kdyby se všichni jmenovali Dobeš, vyšlo by to nastejno. Dobešové tam nejsou, aby dělali politiku, ale aby předváděli do doby, než se všechno rozkrade, nějaké kejkle před kamerou. Aby nás jen po ten důležitý čas než to všechno zaonačí, zabavili svými vykonstruovanými spory a živili v nás naději, že se sami mezi sebou zlikvidují. Marná naděje, ztracený čas.

Objasňovat arogantní, podlé nebo korupční chování politiků jejich osobními vlastnostmi představuje jen oblíbené odvedení pozornosti. Iniciativa prosazující výměnu politiků tak jen přispěla k dalšímu prohloubení frustrace. Jaksi se nepočítalo s tím, že ti noví mohou být stejní, nebo ještě horší, pokud se volí tunelářská strana. Na nic jsou takovéhle hříčky, které nestojí víc, než zaškrtnutí jména z konce kandidátky. Marná naděje, ztracený čas.

Otázkou je, jaký je to politický systém, který vyžírkům a nulám dává takovou moc? Jak to, že jim to tak snadno prochází? A hlavně: jak to změnit?

Občas se na těchto stránkách i jinde diskutuje zakládání nových politických stran anebo zase potřeba netříštit síly a podpořit levicové parlamentní strany, nebo podpořit návrat zelených či lidovců do parlamentu, přes všechny zjevné nedostatky a všechny ty Bárty a Dobeše, kterými tyto strany též disponují. Někdy to vypadá jako nesmiřitelný spor ale dá se to vidět i jinak.

ČSSD i KSČM chybí, každé z jiného důvodu, hodně k dosažení žádoucí podoby moderní levicové strany, která má program dlouhodobé sociální, ekonomické a ekologické udržitelnosti a je schopná pro něj získat významnou většinu námezdně pracujících. Úsilí o přiblížení těchto stran takovému ideálu jistě stojí za námahu ať už zevnitř nebo s pomocí kritiky a podpory progresivních proudů zvenčí.

I když strany a hnutí jako ProAlt, Nová antikapitalistická levice, Klíčové hnutí, Hnutí zelených, Hnutí za přímou demokracii a další, nebo i ty, které teprve vzniknou, nemají zatím ambice nebo šance dostat se do parlamentu, hrají důležitou roli. Formulují programy, vytvářejí struktury a dávají možnost lidem se smysluplně politicky angažovat, učit se prosazovat programy ve veřejném prostoru, politicky se vzdělávat a to s větším nasazením a volností než u velkých stran. Navíc už dnes mohou malé strany hrát roli na místní úrovni.

Zjevný je význam odborů, které ovšem také potřebují větší podporu, jak ze strany svých členů, tak ze strany veřejnosti. Přirozenými spojenci v zápase o budoucí podobu společnosti proti zájmům oligarchie by měly být ekologické organizace. Zatím to naplňují jen v míře nedostatečné. O církvích ani nemluvě. Nabízí se široké pole působnosti.

Konečně je důležité každé občanské vyjádření odporu nebo vytváření protiváhy zpupné oligarchické moci. Demonstrace, stávky a protesty nemusí hned přinést změnu poměrů, ale mění poměr sil a podporují občanskou hrdost. Z dlouhodobého hlediska je také důležité a dosud málo využívané vytvářet alternativní ekonomickou sféru založenou na sociálních a solidárních ekonomických konceptech.

Nemusíme to všechno jen znechuceně snášet. Je spousta věcí, které se dají dělat a které se skutečně také dějí a které nejsou marné. Musíme se ale připravit na dlouhý pochod, protože změny, které jsou potřeba, budou zásadní.