Nejhorší je snášet všechnu tu tupou aroganci, které jsme dennodenně vystavováni. Je to nedůstojné, urážlivé, odporné. Zatímco v dávných časech dokázali existencialističtí autoři takové pocity přesně vyjádřit, a tak otevřít cestu k jejich osvobodivému překonání, dnes se nabízejí především tzv. baviči, kteří nás chtějí právě jen zabavit a tak zbavit všech autentických pocitů, abychom se nebouřili. Tito zbaviči už se nevyskytují jen v šoubyznysu a médiích, ale přímo tuhle zemi řídí.

Kupříkladu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, miláček mládeže (mádlovská mládež), vesele žvaní, co ho právě napadne, jako když si nedávno dělal posměšky z lidu a ze státního znaku republiky, kterou má reprezentovat. Přitom Milerův kreslený krteček, kterého jako tuneláře navrhuje do znaku, nepochybně udělal pro mravní výchovu národa a pro dobré jméno země v zahraničí víc, než tato podivná figura.

K čemu to popisovat dál? Stačí si jen zkusit, jaké asociace vyvolávají jména ministrů a vládních politiků včetně prezidenta a už se dostaví znechucení. Teď máme dokonce dva Dobeše. Kdyby se všichni jmenovali Dobeš, vyšlo by to nastejno. Dobešové tam nejsou, aby dělali politiku, ale aby předváděli do doby, než se všechno rozkrade, nějaké kejkle před kamerou. Aby nás jen po ten důležitý čas než to všechno zaonačí, zabavili svými vykonstruovanými spory a živili v nás naději, že se sami mezi sebou zlikvidují. Marná naděje, ztracený čas.