Obrana politologie

Pavel Šaradín

Přínos společenských věd není tak prvoplánově patrný, jako v případě technických oborů. O to větší může být překvapení, až poznáme, o co jsme se jejich podceňováním připravili.

„A jiných sociálních věd", mohl by znít podtitul. Před nedávnem jsem si přečetl knihu Konrada Paula Liessmanna Teorie nevzdělanosti, v níž se autor mimo jiné vyjadřuje k hodnocení humanitních věd, respektive k hodnocení jejich efektivity. Podtrhuje to, co je i nám stále zřejmější, totiž že dochází k ekonomizaci tohoto hodnocení a že převládá měřítko kvantifikace nad hodnocením z hlediska kvality vědecké produkce. Důsledkem je pak snaha co nejvíce publikovat, přibývá plagiátů, psaní pro psaní a končí to plzeňskou velkovýrobou titulů.

Při četbě Liessmannovy knihy jsem si vzpomněl na rozhovor, který poslední prázdninový den loňského roku vedl v Mf Dnes Viliam Buchert s ministryní školství Miroslavou Kopicovou. Pan redaktor se ptal: „Nechápu, proč se stát podílí na financování mnoha fakult, kde se třeba studuje politologie či mezinárodní vztahy. K čemu nám budou stovky politologů? Naopak postrádáme tisíce inženýrů v technických oborech. Nemá stát změnit své priority a toky peněz?“ Novinář Mf Dnes tedy považuje politologii a mezinárodní vztahy za méně užitečné než absolvování technického oboru. A co odpověděla paní ministryně? „Mluvíte mi z duše. Kdyby existovalo školné, tak bych jako stát platila za studenty na technických oborech, protože ty lidi potřebujeme. Pokud chce někdo na politologii, ať si to zaplatí sám. Jenže my nemáme žádný nástroj, jak to udělat.“

Reakce v žádném případě překvapivá, zaujme možná ono zdůraznění, že společnost inženýry potřebuje, domyslíme-li si její slova dále, pak zřejmě absolventy politologie a mezinárodních vztahů nikoli. A jelikož se tomuto oboru věnuji, tak vím, že naši absolventi nejsou neužiteční ani paraziti společnosti. Jelikož je jejich studium koncipováno jako průsečík historie, politologie, sociologie, mezinárodních vztahů a dalších podobných disciplín, dokáží se dobře uplatnit na ministerstvech, ve strukturách Evropské unie, veřejné správě atd. Ale o tom nyní nechci psát.

Ministryně školství, která sama je absolventkou jednoho oboru sociálních věd, konkrétně se jedná o vzdělávání dospělých, podle mne nepochopila smysl univerzitního (popřípadě vysokoškolského) vzdělávání. Univerzita zde není pouze proto, aby vychovávala a vzdělávala kvůli požadavkům „trhu práce“ a „uplatnitelnosti absolventů“. Jde o to, že univerzity mají také jakési poslání a odpovědnost vůči společnosti. Kde by se mělo debatovat na úrovni o politice, kde se mají pěstovat kritické názory a hledat souvislosti mezi poznatky jednotlivých věd, než právě zde? Vymezování se vůči sociálním vědám popírá smyl univerzity jako svobodomyslného prostředí. Kolik můžeme mít každoročně politologů a jiných sociálních vědců? Stačí dvacet? Nebo třicet? Sto padesát je již moc? A co tisíc? Jsou to nesmyslné otázky, stejně jako ty, které položil Viliam Buchert.

Bohužel výrok ministryně Kopicové přesně zapadá do jejích představ o vědě, výzkumu a vzdělávání vůbec. Vnik Technologického institutu ČR, přejmenování vládního orgánu na Radu pro výzkum, vývoj a inovace a boj s Akademií věd ČR ukazují, že vláda upřednostňuje technické obory před ostatními. Respektive že tím mění strukturu české společnosti, což samozřejmě nepocítíme za rok za dva, ale až za mnoho let. Následky ne-odpovědnosti současné ministryně tak ponese někdo jiný.

    Diskuse (1 příspěvek)
    TT
    Tomáš Tožička
    January 15, 2010 v 11.34
    1. Je typické, že politici, kteří sami studovali zadarmo co chtěli, by dnes zřizovali školné a zaváděli studentské umístěnky.
    2. Kopicová a další si představují vzdělávací systém jako fabriku na poslušné fachidioty, které bude bude možno umisťovat do výroby a služeb podle potřeb korporátní sféry a státní byrokracie. Pokud ovšem chceme mít z našich dětí především odpovědné občany, kteří se ve spolupráci s dalšími dokážou nejlépe rozhodnout co prospěje jim a komunitě, pak musíme náš vzdělávací systém od základu změnit. Třeba tak, jak o tom psal Ivan Ilich ve svém brilantním rozboru Odškolovací společnost.
    http://ournature.org/~novembre/illich/1970_deschooling.html