Roztříštěná diskuse o reformách

Před rokem voliči v České republice zvolili vládu, která slibovala tvrdý postup proti korupci a klientelismu a reformy, které měly mimo jiné přispět k dlouhodobé stabilitě veřejných financí a udržitelnosti zdravotního a penzijního systému. Jedním z mechanismů, jak tohoto údajně dosáhnout, je zavedení dalších prvků tržní logiky do těchto systémů. Česká vláda se však téměř po celou dobu svého působení potácí v permanentní krizi a je kritizována za to, že vnitrokoaliční spory brání v provádění slíbených reforem. Toto vakuum skutečné práce vlády ale zároveň nabízí dobrou příležitost pro veřejnou věcnou a odbornou diskusi o tom, jaké reformy vlastně naše společnost potřebuje a chce.

Máme tedy příležitost zamyslet se, k čemu směřujeme a k čemu chceme směřovat ve vztahu trhu a společnosti. A úvahy na toto téma se skutečně objevují, a to z různých úhlů pohledu, například v nedávné době příspěvky Jiřího Pehe či Jana Macháčka. Důležitost těchto vztahů a silné tendence k jejich proměně však volají po mnohem rozsáhlejší a hlubší veřejné diskusi, jež by čerpala i z rozsáhlé probíhající debaty ve světových akademických kruzích. Vztah trhu a společnosti a především účinky tržního mechanismu na společnost totiž nejsou ani zdaleka tak idylické, jak je nám mnohdy předkládáno.

Nakolik je tržní optimismus opodstatněný?

Současná vláda v České republice, a do značné míry i převládající pohled české společnosti mají poměrně optimistické pojetí o tom, co je kapitalismus a o obecné prospěšnosti tržního mechanismu. Ano, tržní mechanismus je mocným nástrojem generování bohatství. Ale má také mnohé vedlejší účinky. O tzv. negativních externalitách a selháních trhu se píše poměrně často a akceptuje je i současný hlavní proud ekonomického myšlení (ačkoliv řešení pak často vidí v tom, že bude více trhu a ne ve větší a lepší regulaci). Diskuse se ale u nás nevede o samotné povaze kapitalismu, jakožto společenského systému, jednou z jehož součástí tržní mechanismus je.

V této souvislosti bych chtěla připomenout myšlenky Karla Polanyiho, na jehož analýze fungování trhu a jeho důsledků pro podobu a strukturu společnosti dodnes staví množství autorů ve společenských vědách. Jeho stěžejní dílo vyšlo v českém překladu v roce 2006 pod názvem Velká transformace a v angličtině je dostupné i na internetu a k dispozici je i velmi dobrá recenze tohoto díla od Nadi Johanisové.

Dobrý sluha, ale špatný pán

Polanyiho klíčovou tezí je, že ve všech dobách a ve všech kulturách mimo té naší byla ekonomika součástí společnosti a přírody, byla v ní ukotvena a byla jí složitě regulována například tradicí, příbuzenskými vztahy, náboženstvím, či zákony. Trh má tendenci se z těchto vazeb uvolňovat, osvobodit se z nich v zájmu generování čím dál větších zisků. Takový tlak ekonomiky na vytěsnění se ze sociálních a morálních vazeb se ale v určitém momentu v minulosti setkal s odporem společnosti, která jej, vědomě či nevědomě, brzdila.

Polanyi tak přímo napadl pojetí klasických anglických ekonomů devatenáctého století, kteří ve svých teoriích předložili vizi systému seberegulujících trhů požadujících, aby se společnost podřídila jim, a nikoliv ony společnosti. Polanyi jasně a přesvědčivě varuje, že „myšlenka samoregulujícího trhu představuje naprostou utopii. Takováto instituce by nemohla existovat ani nakrátko, aniž by zničila lidskou a přírodní základnu společnosti; člověka by zlikvidovala fyzicky a jeho přírodní prostředí by proměnila v divočinu.“

Zkrátka, neregulovaný nebo špatně regulovaný trh podkopává samu podstatu společnosti. V současné debatě o reformách, jež současná vláda koncipuje jako větší proniknutí tržního mechanismu do oblastí jako je zdravotnictví či důchody, tedy sociálních domén státu, bychom měli tuto dynamiku přinejmenším vzít na vědomí. A přistupovat k navrhovaným reformám s větší opatrností i z tohoto hlediska.

Na Polanyiho koncept tlaku, pohybu trhu směrem ke svému osvobození a ovládnutí společenských vazeb, který doposud vždy vyvolal protitlak, protipohyb ze strany společnosti, odkazuje i jeden z významných německých sociologů současnosti a ředitel kolínského Institutu Maxe Plancka pro studium společnosti Wolfgang Streeck.

Ve svém nedávném článku analyzuje podstatu kapitalismu a jeho tržních aktérů. Tržní logiku označuje za jediný systém, v němž excesivní sobectví není považováno za nemorální. Tržní aktéři jsou ze své povahy motivováni dosahováním zisku, mimo jiné i obcházením či nalézáním „inovativních“ cest pohybu mezi stanovenými pravidly či přímo jejich využitím. Nelze od nich očekávat morální ztotožnění se s omezeními, které na ně společnost či regulátoři uvalují. Toto je dáno i principem konkurence, kdy stačí, aby jeden z aktérů takový krok udělal, aby jej ostatní následovali ve snaze eliminovat takto získanou konkurenční výhodu. Regulace a pravidla jsou tedy brána čistě instrumentálně.

Streeck podobně jako před ním mnozí jiní, včetně Polanyiho, připomíná, že chování tržních (kapitalistických) aktérů může vést až k nebezpečí zničení zdrojů, na nichž jsou o oni sami existenčně závislí. Je nepravděpodobné že se tržní aktéři, vedení maximalizací svých vlastních individuálních zájmů, budou omezovat v zájmu společenství a dlouhodobé udržitelnosti.

Nutno dodat, že Streeckova analýza není normativní, nezatracuje tržní mechanismus a nepopírá jeho silné stránky. Jen se snaží podchytit některé ze základních principů chování podnikatelských aktérů a zreálnit náš pohled na to, co od nich lze a nelze očekávat. Jedním ze závěrů je, že na společenský altruismus tržních aktérů motivovaných ziskem nelze (alespoň dlouhodobě) spoléhat. To prostě firmy nemají v popisu práce.

Měnící se poměr sil mezi společností a trhem

I toto si je třeba uvědomit v diskusi o reformách navrhujících větší liberalizaci. Otázkou, kterou klade nejen Wolfgang Streeck, je, nakolik jsou dnešní společenští aktéři a především národní vlády schopny generovat účinný protipohyb proti tržní dynamice kapitalismu, která již dávno překročila národní hranice. Bohužel dnes podle něj nemáme garanci, že v současné fázi cyklu, kdy tržní mechanismus začíná opět silně převažovat v neprospěch společnosti jako takové (na projevy a následky poslední finanční krize snad není třeba v této souvislosti explicitně odkazovat), se najde dostatečně silná protiváha.

A zde se vracím opět k permanentní vládní krizi v České republice. Ta výše zmíněné pochyby potvrzuje. Jednak ukazuje, že zvolená vláda nemusí mít ani s jasnou většinou schopnost cokoliv věcně komplexnějšího řešit. A zároveň že i obsah řešení, tedy navrhovaná regulace, ve své podstatě může pouze nahrávat tržním silám a vyvolávat pochyby, nakolik skutečně představuje protipohyb a přispívá k rovnováze mezi trhem a společností. Jinými slovy, zda představuje regulaci, která na jedné straně umožní trhu realizovat své silné stránky, ale zároveň mu nedovolí proniknout do oblastí, v nichž společnost ponese jeho negativní důsledky.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.