Koalice dopravních odborových svazů připravila stávku, která měla toto pondělí zastavit na půl dne dopravu na železnici a v MHD několika velkých měst včetně Prahy a Brna. Nebyla to stávka neočekávaná. Její vyhlášení navázalo na sérii akcí, kterými odbory už rok stále razantněji vyjadřují svůj nesouhlas s politikou pravicové koalice.

Stávka tak měla navázat nejen na demonstraci ze soboty 21. května, kdy se na pražském Václavském náměstí pod odborovými prapory sešlo na padesát tisíc lidí. Ve stejné řadě jí předcházela čtveřice několikatisícových shromáždění a průvodů, které během jara v Praze a v Brně připravila Iniciativa ProAlt a Národní rada osob se zdravotním postižením. Ve středu 8. prosince proběhla za účasti více než sto padesáti tisíc lidí stávka zaměstnanců státní a veřejné sféry. Na počátku cesty k očekávané stávce pak stála čtyřicetitisícová demonstrace zaměstnanců bezpečnostních složek a veřejných služeb z loňského září.

Po žádné z těchto akcí vláda své záměry nezměnila se zásadním argumentem, že reformy jsou nezbytné a nutné. Nic se ale nezměnilo ani na tom, že sama vláda neví, jak by ony nezbytné a nutné reformy měly vypadat. A tak daň z přidané hodnoty musí být dvacet procent anebo sedmnáct a půl procenta. Účast v soukromých důchodových fondech musí být povinná anebo dobrovolná. A za plomby se u ministra kultury platit buď musí, nebo nemusí. Každopádně je ale každé takové rozhodnutí nezbytné a nutné. Diskuse o něm se nepřipouští. A nepřipouštějí se ani protesty.

Na dnešek naplánovanou stávku, ke které se schylovalo rok, tak Dagmar Stamidisová a Martin Valehrach z Městského soudu v Praze na základě návrhu ministerstva financí a tedy osobně Miroslava Kalouska předběžným opatřením zakázali coby nezákonnou. Paní Stamidisové přitom nevadilo, že stávku zakázala Českomoravské konfederaci odborových svazů, která ji nevyhlásila. Panu Valehrachovi kalendář nezabránil datovat své rozhodnutí směrem k Odborovému sdružení železničářů až 10. červencem. Oběma dohromady pak jejich povolání nezabránilo, aby zákaz stávky podpořili odkazy na zákon o kolektivním vyjednávání, který se ale na ohlášenou stávku nevztahuje.

Když pak odboráři dostali zmíněné rozhodnutí od justiční stráže v budově Strakovy akademie, kam byli pozváni na jednání s vládou. Těžko to mohli vnímat jinak než jako další dílek arogance, se kterou se setkávají přinejmenším celý uplynulý rok.

Šlo jen o osobně více ponižující podobu arogance, než jaké se dostalo třeba účastníkům zářijové demonstrace, na které se podle tehdejšího předsedy Senátu za ODS Přemysla Sobotky sešli ti „méně kvalitní“  občané, i když tím prý nemyslel hasiče, ale jen státní úředníky.

O aroganci moci ale docela stejně jako dnes odboráři hovoří již od první Topolánkovy vlády akademické reprezentace odporující privatizaci veřejného vysokého školství. Znají ji i doktoři, kteří v minulém volebním období uhájili před privatizací síť fakultních nemocnic. I ti říkali, že dokud neuspořádali alespoň malou demonstraci nebo nepohrozili stávkou v době přijímacích zkoušek na vysoké školy, nikdo se s nimi na ministerstvech skutečně nebavil.

Snaha odborů dát najevo svůj nesouhlas s politickými kroky Kalouskovy koalice se tedy co do formy stupňuje a přitom ve všech případech nabízí tutéž argumentaci obhajoby veřejných systémů a sociálního zajištění pracujících.

To je přístup, na který ministři pravicové koalice nejsou zvyklí. Věci veřejné svým koaličním partnerům předložily již asi tisíc osm nepřekročitelných ultimát a pokaždé znovu ve vládě zůstaly. Jejich požadavky přitom byly ignorovány stejně jako požadavky odborů. Odboráři se zatím odmítají byť i jen tvářit, že s nimi vláda jedná, když je ve skutečnosti přehlíží a ponižuje.

Zda si něčeho všimne ve čtvrtek, uvidíme.