Václav Bělohradský je přesvědčen o tom, že „boj s korupcí není a nemůže být politickým programem, jako jím není a nemůže být boj proti alkoholismu, machismu, zkaženému vkusu….“ - a to také proto, chce se mi dodat, že ani korupce není žádným programem, obecněji sdíleným plánem, nikde nemá úředně vedené pracoviště, kabinet, nemá veřejné, ba ani přiznaně soukromé zastání. Závisí na nevyzpytatelném chování některých jedinců, kteří ji v určitých situacích, když se bez ní nechtějí obejít, musejí vytvořit.

Korupce někdy vznikne úplně bez vašeho přičinění, a pak už nikdy není jisto, že nebyla, protože rovněž i neexistence korupce je věc soukromá, úředně nedoložitelná.

Mne korupce připravila o kamaráda. Stalo se zhruba před dvaceti lety, kdy jsme v našem městečku jako jeho zastupitelé prodávali proluku na hlavní třídě. Byl jsem v městské radě, a nesu díl viny. Tehdy se na radnici dostavili dva muži, kteří před námi rozložili výkresy a předestřeli plány na výstavbu domu, který měl dokonce loubí, v přízemí obchod, mazhauz jako kdysi býval, v prvním a druhém patře byty pro majitele obchodu a dílny. Plán se nám velice líbil, na veřejném jednání jsme ho zastupitelům předložili a přesvědčili je, aby město za cenu přijatelnou oněm dvěma podnikatelům pozemek prodalo, aby mohli zjara začít s výstavbou Proti hlasovali, myslím, jenom komunisté, kteří tehdy ovšem hlasovávali vždy proti všemu. Jaro minulo, pak léto, nic se nedělo, a to celé tři roky, marně starosta muže vybízel k činu, neměli prý finanční prostředky. K těm si pomohli, když pozemek zhruba čtyřikrát dráž prodali, než koupili. Když se to dozvěděl můj kamarád Kamil, zazvonil u nás doma a před rodinou se ostře tázal, kolik jsem za takovou transakci vyinkasoval. Vůbec jsem tehdy nerozuměl, o čem mluví. Popravdě jsem se bránil, že jsme to tak levně prodali z hlouposti, naletěli jsme, což bylo asi to nejhorší, co jsem mohl říct. „Ty a z hlouposti,“ zasmál se Kamil, „jděte, vy darebáci, s celým svým Občanským fórem někam,“ a třískl dveřmi a od té doby se jenom suše zdravíme.

Starosta sousedního města zkusil s korupcí více. Ve výběrovém řízení na stavbu velké veřejné budovy zvítězila mocná pražská stavební společnost, a nikoli místní firma, což k zaměstnanosti v regionu nepřispělo, mrzutá věc. Starostu napadlo zkusit s pražskou firmou vyjednat, že část velké zakázky by jako subdodavatel mohla provést ona místní firma. Dohodli se. A místní firma cítila potřebu se starostovi nějak revanšovat. Dala mu do užívání luxusní auto, jednatel firmy mu hodil na starostovský stůl klíčky a techničák a sdělil, kde auto stojí. Starosta ho v tu chvíli asi nechtěl uvést do rozpaků, tedy nehodil mu klíčky pod nohy. Prekérní situaci vyřešil jaksi evolučně: Asi dvakrát se vskutku byl tím autem projet a pak se v obavách jenom chodil dívat, jestli tam ta jeho korupce pořád ještě stojí. Teprve po dvou letech ji majitel někam odvezl, nebo ji ke starostově radosti konečně vzal ďas, a už ji nikdy neviděl.

Mně se nedávno přihodilo něco trošičku podobného. Na konci roku si obchodní partneři přejí zdraví a štěstí, dávají si dárky - jsme slušně vychovaná firma, říkají - a člověk (starosta) dostane láhev, činky, sadu koulí na petang (sady jsem dostal dvě) atd. Alkohol se na radnici hodí vždycky, na koule sedá prach, o činkách nemluvě.

Od jedné slušně vychované firmy jsem v nepozornosti dostal obálku s poukazem pro dva lidi na týdenní pobyt v jejich rekreačním středisku kdesi v Krkonoších. Nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost vědom si toho, že na takovou rekreaci nikdy nepojedu, ostatně pro firmu stejně nic protekčního udělat nemůžu. Tím poukaz změním v cár papíru.

Firma zdárně dokončila svou práci, leč naše město se ocitlo v druhotné platební nemohoucnosti (protože na „kraji“ někde uvázly dotace, a také daňové výnosy byly menší, a k tomu další úsporná opatření), takže jsme firmě začali dlužit. Správněji — jen se vřadila mezi další firmy, jimž město po jistý čas dluží, než se v pokladně nashromáždí nějaké peníze. Majitel firmy čas od času zavolal a prosil, zda bych se za jeho faktury nemohl na finančním odboru přimluvit. Stejně tak ovšem volávají i jednatelé jiných firem a já vždy spravedlivě jdu s jejich žádostí na finanční odbor, kde paní vedoucí nad všemi spravedlivě lomí prázdnýma rukama.

Jenže tím, jak jsem čas od času slyšel v telefonu hlas onoho muže, co přinesl poukaz, napadlo mě, že on vůbec o mém úmyslu nenastoupit na rekreaci nemusí vědět, a třeba se diví, proč peníze stále nejdou, ačkoliv… Což je takový poukaz málo na to, aby ani dva měsíce po splatnosti faktur peníze pořád nešly? Neměl mi dát na stůl klíčky?

A tak jsem poukaz vložil do obálky a připsal větu, že děkuji, ale na rekreaci nepojedu. A od té doby muž už nikdy nevolal a patrně volat nebude, takže jeho faktury mohou přijít k proplacení úplně naposled.