Opakovaně zde citujeme z asi rok starého rozhovoru Lidových novin s předsedou Evropského parlamentu Jerzym Buzkem. „Před padesáti šedesáti lety bylo pro Evropu důležité,“ říká, „aby se usmířili Němci a Francouzi. Před dvaceti lety bylo klíčovým problémem usmíření mezi Poláky a Němci. A teď má podobný význam usmíření mezi národy středovýchodní Evropy a Ruskem.“

Buzek je evropský politik, doma v Polsku člen pravicově liberální Občanské platformy. Obdobný pohled na vztahy mezi Evropou a Ruskem si ale osvojila nejen větší část evropské politiky jako takové. Za sobě vlastní jej považuje i významná část polské intelektuální levice. Zcela pragmaticky zde potom platí, že když se o Rusko nebude zajímat Evropa, začne se o něj zajímat Čína, která potřebuje (ruské) území pro své obyvatele a (ruské) nerostné suroviny pro vlastní rozvoj. V Polsku i v Evropské unii dnes tento pohled na vztahy s Ruskem, zdá se, převládá.

Atmosféra potřeby nalézat shodu a společné budoucí perspektivy tak mohla jen těžko neovlivnit schůzku ministrů zahraničních věcí Polska, Německa a Ruska, která se v sobotu 21. května odehrála v Královci, resp. Königsbergu, resp. Kaliningradu. Radosław Sikorski, Guido Westerwelle a Sergej Lavrov se zde setkali v předvečer polského předsednictví Evropské radě.

Sikorski tak mohl za jeden z cílů polského předsednictví označit pokrok v jednání o dohodě mezi EU a Ruskem o strategickém partnerství a spolupráci. K tomu pak dodal, že by Polsko bylo rádo, kdyby se Rusko ještě letos stalo členem Světové obchodní organizace.

Trojice ministrů hovořila i o protiraketové obraně. Podle Lavrova je u tohoto projektu důležité vzít v úvahu zájmy všech evropských zemí, odsouhlasit společnou koncepci a připravit architekturu budoucí společné evropské protiraketové obrany. I když pomalu, tak příprava projektu podle něj pokračuje.

Na místě pak trojice ministrů slíbila co nejdřívější schválení dohody, která všem obyvatelům kaliningradské exklávy umožní využívat malého pohraničního styku s Polskem.

Setkání v Kaliningradu navazuje na připomínku sedmdesáti let od propuknutí druhé světové války, které se 1. září 2009 na Westerplatte účastnila řada vedoucích evropských politiků včetně Angely Merkelové a Vladimira Putina. Sama jejich účast byla tehdy považována za příznak sblížení tří dlouhodobě znepřátelených zemí. Samozřejmě následovala řada dalších událostí včetně smolenské katastrofy. I zatím poslední polsko-německo-ruské setkání ale zkusme vnímat coby součást proměny geopolitického uvažování, kde státy — například v duchu helsinské konference — budou usilovat o spolupráci, a ne o nadvládu jednoho nad druhým. Ani Německo, ani Rusko dnes neovládají absolutističtí monarchové nebo totalitní vládcové, kterých by se jejich sousedé museli obávat.

„To, že se poprvé setkáváme v tomto městě, na kterém leží takové břemeno historie dvacátého století,“ řekl po jednání se svými kolegy ministr Sikorski, „a že můžeme vést přátelský a srdečný rozhovor (…), je nejlepším znamením toho, že to, co se dělo ve dvacátém století a čeho bylo Polsko proporčně největší obětí, se nebude opakovat ve století dvacátém prvním.“

Polsko se smiřuje a buduje vyrovnané vztahy se dvěma zeměmi, které historicky byly jeho nepřáteli. Zdá se, že nechce být ani tak mostem jako svéprávným a suverénním partnerem pevně ukotveným v evropském kontextu. Pro českou společnost je výsostným národním zájmem, aby tento směr polské politiky potvrdily i volby do Sejmu očekávané letos na podzim.

Pokud mediální databáze nelžou, tak o setkání polského, německého a ruského ministra zahraničních věcí v sobotu 21. května nebyla v českém tisku ani jen zmínka. Kdybychom měli o své sousedy alespoň průměrný zájem, byla by zpráva z tohoto setkání následující pondělí jako ta hlavní alespoň na polovině titulních stran.