Rusko je znásilňovaná žena, která postrádá manžela. Tak začíná vlivný polský sociolog Sławomir Sierakowski v britském Guardianu svůj text o roli Polska coby mostu mezi Východem a Západem. Text vyšel počátkem dubna a stojí za stručné shrnutí. Jednak je výrazem identifikace části polských intelektuálů s evropským projektem. Jednak je Sławomir Sierakowski ústřední postavou Krytyky Polityczné — nejvýznamnější nezávislé organizace polské sociálně-demokratické levice. Jeho slova můžeme v tomto případě považovat za aktuální stanovisko celého myšlenkového proudu.

Úvodní obraz si Sierakowski vypůjčil od ruského konzervativního myslitele Dmitrije Merežkovského. Podle něj by oním manželem, kterého Rusko postrádá, mohlo být Polsko. To je ovšem na danou úlohu dlouhodobě příliš slabé. Sierakowski pak dodává, že onu metaforu lze pochopit pouze v kontextu evropských ambic obou zemí.

Zatímco běžní Rusové i za komunistické vlády četli polské časopisy, protože „chtěli být součástí evropské kultury“.

Pro Poláky byla ruská říše — jedno, zda carská nebo sovětská — „antitezí evropských hodnot. Polské přání vstoupit do EU a NATO,“ píše Sierakowski, „bylo ve skutečnosti v první řadě pokusem najít ochranu před ruskými spáry“. V tom se také skrývá formulace polského pocitu nadřazenosti vůči Rusku. Což je jedna z dlouhodobých limit vzájemného dialogu obou zemí.

Vztahy mezi Ruskem a Polskem z polské strany po léta určovala „doktrína ULB“ zformulovaná po druhé světové válce v pařížském exilu polským publicistou a politikem Jerzym Giedroycem. Podle této politiky se Polsko mělo vzdát ambice na návrat území, které ve prospěch Ukrajiny, Litvy a Běloruska ztratilo po druhé světové válce. Její součástí byla i artikulace negativních zkušeností, které obyvatelé těchto území získali pod polskou vládou.

Giedroyc coby autor doktríny ULB (ve slovenštině přístupné domácímu čtenáři ve svazku Kultura. Výber esejí z poľského emigrantského časopisu, Bratislava 2008) šanci na polskou nezávislost spojoval s nezávislostí zmíněných tří zemí. A zároveň prosazoval coby nutnost dosažení co nejlepších vztahů s Ruskem, aniž by cenu za toto zlepšení platili jejich společní sousedé — tedy právě Ukrajina, Litva nebo Bělorusko.

Moderní verze doktríny ULB by podle Sierakowského měla být rozšířena o jednu novou tezi. Nezbytnou podmínkou pro demokratické změny v Rusku podle něj není jen nezávislost Ukrajiny, Litvy a Běloruska, ale také evropská integrace těchto zemí. Mimo jiné proto, že posílení jejich demokratických složek a jejich vyšší odolnost proti případnému ruskému imperiálnímu tlaku pomůže Polsku zbavovat se vlastních antiruských předsudků.

Cílem polské (ale i evropské) politiky v tomto směru by podle Sierakowského mělo být najít Rusku ženu v silné a sjednocené Evropě. Polsko by se nově mohlo stát mostem, který Rusko a Evropu spojuje, ne oddělujícím valem. Této úlohy by se měla chopit evropská politika, resp. Polsko jako její prostředník. Když to neudělá, bude rozlehlé a vylidňující se Rusko závislé na vývozu nerostných surovin zcela logicky přitahováno přelidněnou Čínou závislou na jejich dovozu. „Není překvapením,“ píše Sierakowski, „že v pohraničním městě Chabarovsk žije více Číňanů než Rusů.“

V podobném duchu jako Sierakowski hovořil už zhruba před rokem v rozhovoru pro Lidové noviny místopředseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek. „Budoucí polsko-ruské usmíření, k němuž dojde,“ říká, vidím „jako cestu k postupné demokratizaci Ruska“. A formuluje to nejen jako úkol pro Poláky, ale pro všechny země středovýchodní Evropy: „Před padesáti, šedesáti lety bylo pro Evropu důležité, aby se usmířili Němci a Francouzi. Před dvaceti lety bylo klíčovým problémem usmíření mezi Poláky a Němci. A teď má podobný význam usmíření mezi národy středovýchodní Evropy a Ruskem.“

Jako Češi v těchto úvahách nemáme zvláštní úlohu. Nestojíme o ni. Jako národní společenství nejsme s to žádnou vlastní politiku pro evropský prostor zformulovat. „Usmíření s Ruskem“ coby Buzkem formulované zadání z Bruselu zde nemá kdo převzít. Na domácích intelektuálních fórech diskutovaná podpora demokratických sil v Německu coby přirozeného hegemona (svou velikostí, počtem obyvatel i hospodářskou silou) v prostoru středovýchodní Evropy stále čeká na svůj politický výraz.

Dokola se tu tak jen potvrzuje, že české prostředí bude i nadále pomíjeno, pokud půjde o jeho názor. A že může být obcházeno, pokud půjde o významnější dopravní nebo energetické sítě. Roli spojky mezi Ruskem a Evropou se v mírovém duchu chystají převzít Poláci. Evropskou integraci Slovenska si za úkol nakonec jistě mohou vzít třeba Rakušané.

Jerzy Buzek: Smíření Rusů a nás je pro unii klíčové, říká třetí muž EU Jerzy Buzek (Lidové noviny, 12. 5. 2010)

Sławomir Sierakowski: Poland should reinvent itself as the bridge between east and west (The Guardian, 4. 4. 2011)

Sławomir Sierakowski: Lewicowa cytoplazma (Krytyka Polityczna, 21. 4. 2011)