Jak se stát muslimem

Jiří Silný

Lidská civilizace potřebuje spirituální diverzitu vnímat jako bohatství, a ne jako ohrožení. Generalizovat vlastnosti muslimů nebo křesťanů nemá smysl. Obě množiny vykazují řadu obdobných podmnožin: světce, vrahy, fanatiky i osvícené mudrce.

Muslimem se lze stát poměrně jednoduše. Buď se člověk narodí muslimským rodičům, anebo stačí před dvěma svědky pronést vyznání víry. Návod poskytují např. webové stránky Islamcz. Ale vyžaduje se samozřejmě vnitřní souhlas s učením.

Obrácení na víru nebo konverze od jednoho náboženského systému k jinému je vždycky především osobní záležitost. Je to rozhodnutí, jehož kořeny a důvody často plně nechápe ani ten, koho se týká. Klasické ztvárnění procesu obrácení nám líčí Skutky apoštolské v deváté kapitole, kde se popisuje, jak se z pronásledovatele křesťanů Saula stal horlivý apoštol nové víry Pavel. Jeho zážitek měl podobu zjevení, které mu způsobilo pád z koně a dočasnou slepotu. Pěkný obraz, i pokud bychom ho chtěli chápat symbolicky.

×
Diskuse
May 25, 2011 v 12.50
Není mi jasné, proč by měla být spiritualita (přednostně) spojována s náboženstvím?
Nebývá snad náboženství až příliš často bezduché?
Duchovní je přece pouze to, co je tvořivé - ať už v jakékoli sféře lidské - pozemské - činnosti.
JS
May 26, 2011 v 14.07
Pojem náboženství
je už sám o sobě tak široký, že existují desítky jeho definic a výkladů, ale když ho zaměníme za spiritualitu chápanou jako tvořivost, tak už to neříká skoro vůbec nic. Přinejmenším historicky spiritualita a náboženství k sobě patří.
May 27, 2011 v 19.01
JS
Z Vaší nicneříkající odpovědi usuzuji, že jsem otázku asi neformuloval dost jednoznačně.
Nuže, nejde mi o „pojem“ (ideu, představu, „desítky definic a výkladů“) náboženství, ale o náboženství jak se konkrétně historicky vyvíjejí, jaké mají společenské funkce.
V předosvícenské době např. křesťanství, jehož kořeny jsou v odporu proti otrokářství, sloužilo podpoře politické autority (panovník „z boží milosti“), její právní účinnosti a jejího morálního oprávnění. Od té doby se do značné míry vrací ke svému původnímu étosu, přičemž i předosvícenské pojetí se ale neustále vrací.

To, co říkám, je tedy dostačně banální aby to mohlo být srozumitelné: náboženství je jenom jednou z forem spirituality (či – chceme-li – vědomí a sebevědomí) a nevidím sebemenší důvod dnes právě tuto formu jakýmkoli způsobem privilegovat – což se až příliš často děje právě na úkor zde požadované „diverzity“ (rozmanitosti).
Či úplně po lopatě: platí snad, že ateisté jsou lidé neduchovní; že nemají ponětí o transcendenci? Z toho, že k ateismu připojujete přídomek „humanistický“, by totiž leckdo mohl mylně odvozovat, že náboženství už „per definitionem“ humanistická jsou.
JS
May 29, 2011 v 12.48
Souhlasím s vámi,
ale sloupek byl zaměřen na náboženskou konverzi a v takovém formátu není místo na všechno. I proto, že sám máte potřebu slovo spiritualita překládat jako vědomí, sebevědomí, étos apod. si myslím, že ten pojem nejen má náboženské kořeny ale je i tak většinou vnímán. Proto jsem u příkladu nenáboženského směru užil pojem humanistický, protože tento směr myšlení se sám často jako humanismus označuje. Náboženství jsou samozřejmě ambivalentní jevy a deklarovaná náboženská nebo světonázorová příslušnost nic nevypovídá o lidských kvalitách a to je právě téma mého sloupku, jenom že jsem tam nevyjmenoval všechny možnosti.