Jak se stát muslimem

Jiří Silný

Lidská civilizace potřebuje spirituální diverzitu vnímat jako bohatství, a ne jako ohrožení. Generalizovat vlastnosti muslimů nebo křesťanů nemá smysl. Obě množiny vykazují řadu obdobných podmnožin: světce, vrahy, fanatiky i osvícené mudrce.

Muslimem se lze stát poměrně jednoduše. Buď se člověk narodí muslimským rodičům, anebo stačí před dvěma svědky pronést vyznání víry. Návod poskytují např. webové stránky Islamcz. Ale vyžaduje se samozřejmě vnitřní souhlas s učením.

Obrácení na víru nebo konverze od jednoho náboženského systému k jinému je vždycky především osobní záležitost. Je to rozhodnutí, jehož kořeny a důvody často plně nechápe ani ten, koho se týká. Klasické ztvárnění procesu obrácení nám líčí Skutky apoštolské v deváté kapitole, kde se popisuje, jak se z pronásledovatele křesťanů Saula stal horlivý apoštol nové víry Pavel. Jeho zážitek měl podobu zjevení, které mu způsobilo pád z koně a dočasnou slepotu. Pěkný obraz, i pokud bychom ho chtěli chápat symbolicky.

Konverze se netýkají jen nitra věřících, mají i společenské souvislosti a dopady. Některá náboženství jsou úzce propojena s etnickou příslušností nebo s určitou kulturou, jiná mají univerzalistický nárok. Na jedné straně jsou náboženské dějiny plné násilného obracení na víru, na straně druhé je volba nové náboženské nebo světonázorové příslušnosti často také aktem politickým. Protestantismus jako měšťanská náboženská volba psal dějiny, stejně jako příklon proletariátu k humanistickému ateismu. Časem se ale vyhrocené protiklady často všelijak promíchají, a tak dnes najdeme například ve světové římskokatolické církvi jak silné levicové proudy, tak i extrémní konzervatismus.

Pro některé skupiny a jednotlivce v rámci dnešní „křesťanské civilizace“ může podobnou roli, jakou kdysi hrál protestantismus vůči katolictví, splňovat islám. První taková moderní vlna proběhla mezi černými Američany. Hnutí Islámský národ (zvané někdy Černí muslimové), založené Wallacem Fard Muhammadem v roce 1930 v Detroitu, se rozšířilo do celých USA a získalo desetitisíce příznivců. Zakladatel se považoval za Posla Božího a s učením islámu zacházel velmi volně. V zrcadlovém obrácení černé zkušenosti s bílými považoval bělochy za pouze potenciální lidi, kteří se ještě nestačili vyvinout k plnému lidství, které podle něj ztělesňují černoši.

I známý vůdce amerického odporu proti rasové segregaci Macolm X patřil původně k tomuto hnutí, a když je opustil, aby se stal pravým muslimem, byl jedním z fanatických příslušníků Černých muslimů zavražděn. Nejznámějším afroamerickým konvertitou byl fenomenální boxer, trojnásobný světový šampion v těžké váze a držitel zlaté olympijské medaile z roku 1960 Cassius Clay, který od roku 1964, kdy vstoupil do Islámského národa, přijal jméno Muhammad Ali. I on později konvertoval ke skutečnému islámu. Politický rozměr jeho konverze byl evidentní v boji za práva barevných i v odmítání vojenské služby a války ve Vietnamu z náboženských důvodů.

Jiný pozoruhodný Američan, který se stal muslimem, je bílý a prakticky neznámý. Jmenuje se Terry Holdbrooks, je mu 27 let a prošel podobou cestou jako kdysi svatý Pavel. V devatenácti letech vstoupil do armády, protože chtěl uvést pořádek do svého života po dětství v nefunkční rodině. V roce 2003 byla jeho jednotka odvelena jako stráž vojenského vězení Guantánamo Bay na Kubě. Po roce americkou základnu opustil už s novým muslimským jménem Mustafa Abdullah, které dostal od tamních vězňů. Právě na místě, kde se mají nacházet nejhorší nepřátelé „západních hodnot“, nebezpeční islamističtí teroristé, Terry Holdbrooks nalezl cestu k muslimské víře.

×
Diskuse
May 25, 2011 v 12.50
Není mi jasné, proč by měla být spiritualita (přednostně) spojována s náboženstvím?
Nebývá snad náboženství až příliš často bezduché?
Duchovní je přece pouze to, co je tvořivé - ať už v jakékoli sféře lidské - pozemské - činnosti.
JS
May 26, 2011 v 14.07
Pojem náboženství
je už sám o sobě tak široký, že existují desítky jeho definic a výkladů, ale když ho zaměníme za spiritualitu chápanou jako tvořivost, tak už to neříká skoro vůbec nic. Přinejmenším historicky spiritualita a náboženství k sobě patří.
May 27, 2011 v 19.01
JS
Z Vaší nicneříkající odpovědi usuzuji, že jsem otázku asi neformuloval dost jednoznačně.
Nuže, nejde mi o „pojem“ (ideu, představu, „desítky definic a výkladů“) náboženství, ale o náboženství jak se konkrétně historicky vyvíjejí, jaké mají společenské funkce.
V předosvícenské době např. křesťanství, jehož kořeny jsou v odporu proti otrokářství, sloužilo podpoře politické autority (panovník „z boží milosti“), její právní účinnosti a jejího morálního oprávnění. Od té doby se do značné míry vrací ke svému původnímu étosu, přičemž i předosvícenské pojetí se ale neustále vrací.

To, co říkám, je tedy dostačně banální aby to mohlo být srozumitelné: náboženství je jenom jednou z forem spirituality (či – chceme-li – vědomí a sebevědomí) a nevidím sebemenší důvod dnes právě tuto formu jakýmkoli způsobem privilegovat – což se až příliš často děje právě na úkor zde požadované „diverzity“ (rozmanitosti).
Či úplně po lopatě: platí snad, že ateisté jsou lidé neduchovní; že nemají ponětí o transcendenci? Z toho, že k ateismu připojujete přídomek „humanistický“, by totiž leckdo mohl mylně odvozovat, že náboženství už „per definitionem“ humanistická jsou.
JS
May 29, 2011 v 12.48
Souhlasím s vámi,
ale sloupek byl zaměřen na náboženskou konverzi a v takovém formátu není místo na všechno. I proto, že sám máte potřebu slovo spiritualita překládat jako vědomí, sebevědomí, étos apod. si myslím, že ten pojem nejen má náboženské kořeny ale je i tak většinou vnímán. Proto jsem u příkladu nenáboženského směru užil pojem humanistický, protože tento směr myšlení se sám často jako humanismus označuje. Náboženství jsou samozřejmě ambivalentní jevy a deklarovaná náboženská nebo světonázorová příslušnost nic nevypovídá o lidských kvalitách a to je právě téma mého sloupku, jenom že jsem tam nevyjmenoval všechny možnosti.