Michal Hauser zde minulý týden v textu Estetika levicové politiky nastolil otázku vnímání života jako určitého obrazu, se kterým každý politik ve své praxi — obklopen útrobami sněmovních paláců — i ve své imaginaci každodenně pracuje. Dále vyslovuje hypotézu, že v případě politiků levicových jsou tyto obrazy natolik zbaveny „reality chudoby, ponížení, práce, nezaměstnanosti, ale ne jako výjevu z televizního seriálu, nýbrž v jejich tíživé reálnosti“, že přestávají být zdrojem zpětných vazeb, tedy zdrojem schopnosti vnímatele vytvořit si o realitě takříkajíc „reálný pojem“.

Na dobovém příkladu Caravaggia pak uvažuje o možnostech prolamovat se do stávajících paradigmat převládající obrazivosti. V čem s Michalem Hauserem nesouhlasím, je kvalita erotismu, který má být tím, čím jsou tyto obrazy „skutečnější“ ve smyslu proměny vnímatelovy imaginace a citlivosti vůči realitě nezprostředkované. Naopak se mi jeví, že stále větší neschopnost pravice i levice vykročit mimo status quo civilizačního provozu plyne z toho, že reálná prestiž i konsekventní finanční zabezpečení prostředí vysoké politiky vede k tomu, že jeho činitelé mají mnohem přirozenější a snadnější přístup k hi-endovým výdobytkům civlizace, které jistě šetří čas, usnadňují život, činí lidské aktivity efektivnějšími — a mají podobu objektů či prostředí velké přitažlivosti, ba erotismu, takže se s nimi a jejich kontextem člověk snázeji identifikuje.

V čínském deníku Global times vyšel před pár dny článek o tom, že čínská vláda hodlá v roce 2010 utratit 14,7 miliard dolarů na nákup aut pro potřeby státního a stranického aparátu. Rozhodnutím strany a vlády byla určena rámcová pravidla tohoto nákupu: běžná auta pro všechny úřady v zemi nesmí překročit hranici 1.8 litrů a nákupní cenu dvacet tři tisíc dolarů. Ministři a šéfové provincií mohou mít auto až třílitrové a až za šedesát pět tisíc dolarů. Připomíná se zde také, že od roku 2004, kdy platila ještě o něco velkorysejší pravidla, bylo kontrolami zaznamenáno přes sedm set případů nákupů aut, které tyto hranice přesahovaly.

Příslušný článek se zabývá obchodními aspekty této situace a přičítá hlavní důvody nastavení limitu cílenou preferencí místních autovýrobců, mě však zaujal rozměr estetický a v něm i erotický — již od dob Freuda neexistuje výmluvnější symbol. S mocí a tedy držením koncentrované společenské síly (ať už svrchovaným nebo formou správy, o níž se rozhoduje přerozdělováním formou voleb) se vždy spojuje přístup k „nástrojům síly“ — v naší době moderním technologiím války, mobility a komunikace — na co nejvyšší úrovni a to bez ohledu na to, zdali správu moci vykonává pravice či levice.

Čínské omezení vnímám i tak, že kdyby nepřišlo shora, v praktické realizaci by příliš zvítězilo pokušení dát přednost extravagantnějším a výkonnějším automodelům, což by mohlo až příliš viditelně destruovat obraz povahy státního aparátu, který je navenek prezentován jako principielně komunistický a  rovnostářský.

Tradiční pravice byla s hi-endem a jeho přirozenou estetickou atraktivitou spojena vždycky — jejím dílem byla celá staletí stylů, ve kterých se její příslušníci dokázali zabydlet s krásou, která dodnes tvoří jádro veškerého hmotného kulturního dědictví. Svět levice byl ve srovnání s tímto světem bez lesku, atraktivity či erotismu — taková je „tíživá reálnost“. V o to obtížnější pozici je levice a její příslušníci, když mají nacházet svůj autentický styl ve vysoké politice. Hi-end, který tuto sféru provází, autenticitu levice podrývá. Sociální demokrat, který vystupuje z luxusní limuzíny, budí podezření, které v téže situaci u jeho pravicového oponenta tak přirozeně nenaskakuje. Nebude ale sociální demokrat, který vystoupí ze své Dacie, působit zase nějak uboze? Nevzbudí podvědomě pochybnost, zdali je skutečně sto zvládnout sílu moci, která je mu svěřena? I takovýto metaforický příklad je součástí širokého řečiště rétorických forem, které dnes určují vnímání politiky.

Vzorce úspěšnosti, atraktivity a stylu dnes neutváří politika, ale korporace prostřednictvím médií. Reklama má ve veřejném prostoru přinejmenším stejné zastoupení jako přítomnost skutečných událostí a s nimi spojených kontextuálních interpretací. Přičemž právě reklama spoluurčuje estetiku úspěšnosti, krásy a podob naplnění života. Tatáž reklama, která tvoří v principu uzavřený soubor variací na výrobky či služby a jejich zapojení do života, včetně jejich hierarchizace. Méně atraktivní, ale dostupný low-end a vytouženou, byť nákladnou metu — hi-end.

Právě v reklamě se utváří nová realita průmyslové civilizace s jejími hierarchiemi, hodnotami a životními kontexty. Najdeme zde i zdánlivě paradoxní a neobyčejně atraktivní ozvláštnění, jako jsou producenti hi-endu v low-endovém stylu (Bill Gates v tričku a texaskách či ležérnost až nevázanost vystupování Karla Schwarzenberga). Jeví se mi, že při tomto nastavení je zvláště levice a její představitelé hned v historické nevýhodě: najít dostatečně atraktivní a přitom autentický styl se stává problémem, o obsahu politiky ani nemluvě.