Michal Hauser zde minulý týden v textu Estetika levicové politiky nastolil otázku vnímání života jako určitého obrazu, se kterým každý politik ve své praxi — obklopen útrobami sněmovních paláců — i ve své imaginaci každodenně pracuje. Dále vyslovuje hypotézu, že v případě politiků levicových jsou tyto obrazy natolik zbaveny „reality chudoby, ponížení, práce, nezaměstnanosti, ale ne jako výjevu z televizního seriálu, nýbrž v jejich tíživé reálnosti“, že přestávají být zdrojem zpětných vazeb, tedy zdrojem schopnosti vnímatele vytvořit si o realitě takříkajíc „reálný pojem“.

Na dobovém příkladu Caravaggia pak uvažuje o možnostech prolamovat se do stávajících paradigmat převládající obrazivosti. V čem s Michalem Hauserem nesouhlasím, je kvalita erotismu, který má být tím, čím jsou tyto obrazy „skutečnější“ ve smyslu proměny vnímatelovy imaginace a citlivosti vůči realitě nezprostředkované. Naopak se mi jeví, že stále větší neschopnost pravice i levice vykročit mimo status quo civilizačního provozu plyne z toho, že reálná prestiž i konsekventní finanční zabezpečení prostředí vysoké politiky vede k tomu, že jeho činitelé mají mnohem přirozenější a snadnější přístup k hi-endovým výdobytkům civlizace, které jistě šetří čas, usnadňují život, činí lidské aktivity efektivnějšími — a mají podobu objektů či prostředí velké přitažlivosti, ba erotismu, takže se s nimi a jejich kontextem člověk snázeji identifikuje.