Zatím to vypadá tak, že ještě dlouho tu místo politiky budeme mít pseudopolitiku nebo, jak se říká, postpolitiku. V jistém smyslu mají pravdu ti, podle nichž už nejde o svár mezi levicí a pravicí; je tomu tak proto, že tu ještě není skutečná politika, jen obstarávání provozu. Politici jsou jako údržbáři, kteří pečují o to, aby se stroj nezadrhl. Politika se vrátí tehdy, až se objeví strana nebo hnutí, které zpochybní sám tento stroj. Rozdíl mezi pravicí a levicí bude stále jasnější a opět se ukáže, že pravice, i když bude mluvit o zásadní změně jako svého času fašisté a nacisté, trpí nedostatkem imaginace, protože si není schopna představit, že by se tento stroj mohl odstranit celý.

Právě proto, že i ty nejradikálnější pravicové revoluce se nedotkly hlubších determinantů společenského života, zůstaly vždy pseudorevolucemi, které se vyžívaly v estetické podívané. Skutečná levice jde dál než pravice a nakonec usiluje o to, aby společnost ovládla to, co ji ovládá, o fundamentální emancipaci. V tradičním pojetí se jako nejhlubší determinant objevuje kapitál, jímž se ovšem nemyslí samotné peníze nebo vlastnictví, ale především nerovný společenský vztah. Problém je v tom, že jakkoliv to může znít archaicky, dnešní situace se začíná jevit tak, že bezvýchodnost potrvá do té doby, dokud levice nepochopí, že jí nezbývá nic jiného než zpochybnit sám kapitál jako základní překážku řešení hlavních problémů.