Zatím to vypadá tak, že ještě dlouho tu místo politiky budeme mít pseudopolitiku nebo, jak se říká, postpolitiku. V jistém smyslu mají pravdu ti, podle nichž už nejde o svár mezi levicí a pravicí; je tomu tak proto, že tu ještě není skutečná politika, jen obstarávání provozu. Politici jsou jako údržbáři, kteří pečují o to, aby se stroj nezadrhl. Politika se vrátí tehdy, až se objeví strana nebo hnutí, které zpochybní sám tento stroj. Rozdíl mezi pravicí a levicí bude stále jasnější a opět se ukáže, že pravice, i když bude mluvit o zásadní změně jako svého času fašisté a nacisté, trpí nedostatkem imaginace, protože si není schopna představit, že by se tento stroj mohl odstranit celý.

Právě proto, že i ty nejradikálnější pravicové revoluce se nedotkly hlubších determinantů společenského života, zůstaly vždy pseudorevolucemi, které se vyžívaly v estetické podívané. Skutečná levice jde dál než pravice a nakonec usiluje o to, aby společnost ovládla to, co ji ovládá, o fundamentální emancipaci. V tradičním pojetí se jako nejhlubší determinant objevuje kapitál, jímž se ovšem nemyslí samotné peníze nebo vlastnictví, ale především nerovný společenský vztah. Problém je v tom, že jakkoliv to může znít archaicky, dnešní situace se začíná jevit tak, že bezvýchodnost potrvá do té doby, dokud levice nepochopí, že jí nezbývá nic jiného než zpochybnit sám kapitál jako základní překážku řešení hlavních problémů.

Ale tohle všechno je zatím příliš abstraktní a nikdo v západním světě neví, jak by taková politika měla vypadat. Dosud si nedokážeme představit skutečnou pravici ani skutečnou levici. Tato situace vybízí k podniku, který může být dobrodružný a objevný, protože je to doba hledání a vyjasňování vlastních představ. To vidíme i v současné ČSSD, v níž se někteří teoretici pokoušejí navázat na myslitele Druhé internacionály (na Eduarda Bernsteina), jiní na skandinávský model, jiní na první republiku. Hledají se počátky, od nichž by se mělo vyjít, ale toto kladení počátku je součást dnešního zápasu. Většinou se pátrá ve vodách teoretiků, proč to však nezkusit i jinde, třeba ve výtvarném umění?

V roce 2010 se bude připomínat čtyři sta let od smrti Caravaggia, jednoho z nejpřevratnějších malířů v dějinách evropské malby, který vytvořil nový způsob vidění reality a ovlivnil tak Rembrandta, Rubense či Georgese de la Tour. Jeho vliv se dá nalézt ještě u prvních moderních malířů: Delacroixe, Courbeta, Maneta. V čem může inspirovat levicovou politiku? Když se podíváme na sociálnědemokratické politiky (nechme stranou politiky KSČM, to je zvláštní kapitola), většinou u nich objevíme úplnou odtrženost od životní reality těch, které chtějí zastupovat. Je to jistě dáno parlamentní formou jejich života. Kdo někdy navštívil Sněmovnu, jistě si všiml toho, že její budova připomíná zámek (starožitný nábytek, staré fresky, křivolaké chodby). K tomu přičtěme poslanecké prebendy (platy, příplatky, privilegia) a složí se nám svět, v němž levicoví politikové žijí. Jsou jako na obláčku, z něhož starosti většiny lidí vypadají jako neznatelná smítka kdesi hluboko dole.

Když Caravaggio začal malovat, v Itálii převládal manýrismus, který napodoboval osvědčené vzory, především Michelangela a Rafaela, ale tímto napodobováním se stále více vzdaloval vnější realitě. Na Caravaggiových obrazech se tato realita najednou objevila způsobem, který vyvolával pobouření: žebráci, nosiči, kurtizány v převleku za sv. Matouše, sv. Jana, Pannu Marii. Zároveň je téměř všude nějaká bolest, námaha, smrt. I tak idylické náměty, jako je koš s ovocem, jsou spojeny s nemocí a umíráním: některé listy jsou povadlé a jablko v popředí má na přední straně kaz. Ale právě tyto stopy reality umožňují, aby většina obrazů měla erotický náboj, a to i těch náboženských — jako např. na objednavatelem zamítnuté verzi obrazu Svatého Matouše s andělem, na němž sv. Matouš, jímž je stárnoucí proletář se špinavýma nohama, má ruku položenou na evangeliu, které právě sepisuje, a jeho ruku vede anděl v podobě půvabného eféba, jenž se k němu tiskne. Ve tváři sv. Matouše se zračí překvapení, že taková forma slasti je vůbec možná.

Současná levicová politika potřebuje právě tento průnik reality, která z oken Sněmovny není vidět: reality chudoby, ponížení, práce, nezaměstnanosti, ale ne jako výjevu z televizního seriálu, nýbrž v jejich tíživé reálnosti. Tento živel totiž narušuje manýristickou, do sebe uzavřenou politiku, která tuto realitu neustále vytěsňuje a tváří se, že neexistuje. Když se podíváme na současné levicové politiky, jsou to většinou bytosti bez náboje, nápadu a vtipu, připomínající okresní úředníky. Není to daň za to, že jsou uzavřeni ve svém pseudosvětě? Jak ukazuje Caravaggio na svých obrazech, ono zvláštní, nezachytitelné napětí, které upoutává pozornost a zároveň dráždí, onen erotický náboj postav, vzniká z toho, že do uzavřeného světa symbolů vtrhává vnější, temný živel, který na tyto symboly vrhá zvláštní světlo, Caravaggův šerosvit. Není tento šerosvit tím hlavním, co levici chybí?