Německý statistický úřad přinesl zprávu o rekordním exportu za březen roku 2011 (a to od vedení statistiky od roku 1950). Německý export dosáhl úrovně 98,3 mld. eur, přičemž zhruba 60 % tohoto exportu našlo svůj cíl v zemích EU. Ale také import dosáhl rekordní úrovně (79,4 mld. eur). Německu se tedy opět podařilo dosáhnout obchodních přebytků, což potvrzuje jeho v posledním desetiletí dominantní orientaci na růst daný čistým exportem.

Více zde, zde, zde a zde.

Liší se důvody a interpretace tohoto vývoje. Němci ho samozřejmě chápou jako pozitivní faktor, který ukazuje sílu německé ekonomiky i v obtížné světové ekonomické situaci, a své exportní úspěchy přikládají primárně své silné průmyslové bázi, která je i mezi vyspělými zeměmi ojedinělá.

Velká výhoda německého průmyslu je jeho poměrně silná diverzifikovanost a také internacionalizace — německé firmy jsou obchodně zdatné ne pouze v jednom regionu (nejen v EU), ale skutečně po celém světě. Stačí si projít statistiku jednotlivých zemí a zjistíte, že téměř u všech se v top deseti obchodních partnerech světa bude nacházet Německo.

S podobným rozšířením se setkáme např. u Číny. Velice významná je pro Německo poptávka z Číny, která byla sedmým německým exportním partnerem. Na druhé straně, právě s Čínou mělo Německo v roce 2010 největší deficity. Německo při zdůraznění svých obchodních úspěchů rádo zapomíná na vývoj kurzu eura, jemuž prospívá dluhová krize, neboť ho oslabuje vůči ostatním hlavním měnám.

Samostatnou otázkou, která by si ale vyžádala detailnější analýzu a rozbor, je německá strategie mzdové deflace, kdy německé mzdy už více než desetiletí stagnují, klesá tzv. wage share (podíl mezd na HDP), a to takovým tempem, které je téměř srovnatelné se Spojenými státy.

Je rovněž sporné, proč by země tak velká jako Německo, s dostatečně velkým vnitřním trhem, měla růst pouze vnějšně. Nemluvě o tom, že takováto růstová strategie není aplikovatelná globálně a prohlubuje nerovnováhy v eurozóně. To, co vypadá jako německý velký hospodářský úspěch, většina obyvatel vůbec nemusí pocítit.

Čína šokovala jiným způsobem, protože v prvním čtvrtletí 2011 zaznamenala deficit obchodní bilance. Přestože v březnu se obchodní bilance po hlubokém únorovém deficitním výkyvu vrátila do slabých, byť černých čísel, opět se objevují dohady o reorientaci čínské růstové strategie.

Čínští představitelé nadále očekávají přebytek obchodní bilance i v roce 2011, nicméně se domnívají, že tento obchod bude vyrovnanější a jeho podíl na HDP bude klesat. China Daily se tématu věnovalo velmi důkladně a zveřejnilo několik faktorů, které mohou stát za prvním obchodním deficitem Číny za posledních sedm let.

Na straně importu (který vzrostl o 32,6 %, zatímco export jen o 26,5 %) to je opětovný nárůst primárních komodit. Čína má tu smůlu, že její poptávka je natolik světově významná, že ovlivní světové ceny. Růst domácí poptávky může být utlumen monetární restrikcí, která reaguje na rostoucí míru inflace v čínské ekonomice. Monetární restrikce může ale rovněž postihnout export Číny.

Sami Číňané pozitivně hodnotí podporu vlády high-tech investicím, tedy modernizaci odvětví, ze které často profituje právě Německo. Export začíná být rozložen jak mezi regiony Číny (posílení západu a středu země), tak mezi cílové země. Největšími obchodními partnery Číny v roce 2010 sice byly EU, USA a Japonsko (v tomto pořadí), narůstá ale význam obchodu se zeměmi skupiny BRIČ (který se často odehrává v juanech).

Zdroje zde, zde, zde a zde.

Další možná interpretace poklesu obchodních přebytků Číny je ještě závažnější, protože by naznačovala dlouhodobé změny čínské hospodářské strategie. Čínští představitelé přiznávají, že obchodní deficit v prvním čtvrtletí jim může přijít vhod, protože brzdí americký tlak na zhodnocení juanu.

Zároveň se někteří domnívají, že se jedná o nástup k vyrovnanějšímu růstu, který — a to je velký rozdíl v porovnání s Německem — se bude více orientovat na vnitřní trh, se všemi doprovodnými, nemalými riziky, které takovéto „přetočení“ z vnějšího růstu na vnitřní přináší.

Nejvarovnějším případem, který má Čína doslova za humny, je Japonsko — nepovedený pokus o přechod na vnitřní růst za situace enormně vysoké míry úspor v ekonomice. Na druhou stranu, Čína správně zdůrazňuje, že touto politikou jen naplňuje usnesení v rámci G20 o snížení globálních nerovnováh.

Více zde.

Je tedy paradoxní, že země, která patří mezi nejvyspělejší státy světa, spoléhá výhradně na vnějšně orientovaný růst a ještě to vydává za vzor pro ostatní země eurozóny, zatímco země, která by na to ze statutu země ve fázi dohánění měla logické právo, se snad pokouší o riskantní reorientaci na vnitřní trh.

Více zde.

Tuto problematiku jsem rozebírala také v rozhovoru pro Český rozhlas.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.