Účastníme se stěžejního, bohužel smutného historického okamžiku: průsečíku tří krizí — politické, ekonomické a mravní.

Doložit to lze celou řadou indicií. Politika ztrácí svůj účel. Místo ní vládnou ratingové agentury, partajní sponzoři, vlivné ekonomické skupiny. „Vládní“ reformy připravují ti, kteří jsou v evidentním střetu zájmů, například penzijní fondy, zdravotnické lobby apod. Parlamentní debata je vládní většinou krácena a omezována. Ústavní soud je ostřelován kvůli svému údajnému aktivismu. Jeho verdikty začínají být otevřeně zpochybňovány jinými ústavními aktéry. Obzvlášť aktivní je v tomto prezident, jinak též nový guru tuzemských kleptomanů. V jeho nejbližším okolí stále častěji „září“ extravagantní individua s názory vyvolávajícími tu pohoršení, tu posměch.

Na počátku devadesátých let se prosadilo rychlé ustavení „standardních“ politických stran, vymezujících se vůči „nepolitické politice“. S léty ale začaly degenerovat. Prvním varováním byla krize ODS v roce 1997, druhým opoziční smlouva, třetím Topolánkova éra, v níž bylo dovoleno naprosto cokoli, včetně poslaneckého přeběhlictví vydávaného za projev konstruktivnosti. Voliči se loni vzbouřili — spustili „kroužkovací“ revoluci a posvětili vymýcení dinosaurů. Kam jsme během tři čtvrtě roku dospěli, netřeba dodávat.

Privatizace politických stran postoupila až tak daleko, že je soukromé firmy, například ABL, zahrnují v interních materiálech do své organizační struktury. Slovy kolegy politologa, dosud (velké) politické strany připomínaly akciové společnosti s vícero vlastníky (tzv. kmotry), nyní jsme už poznali prvního stoprocentního vlastníka.