Účastníme se stěžejního, bohužel smutného historického okamžiku: průsečíku tří krizí — politické, ekonomické a mravní.

Doložit to lze celou řadou indicií. Politika ztrácí svůj účel. Místo ní vládnou ratingové agentury, partajní sponzoři, vlivné ekonomické skupiny. „Vládní“ reformy připravují ti, kteří jsou v evidentním střetu zájmů, například penzijní fondy, zdravotnické lobby apod. Parlamentní debata je vládní většinou krácena a omezována. Ústavní soud je ostřelován kvůli svému údajnému aktivismu. Jeho verdikty začínají být otevřeně zpochybňovány jinými ústavními aktéry. Obzvlášť aktivní je v tomto prezident, jinak též nový guru tuzemských kleptomanů. V jeho nejbližším okolí stále častěji „září“ extravagantní individua s názory vyvolávajícími tu pohoršení, tu posměch.

Na počátku devadesátých let se prosadilo rychlé ustavení „standardních“ politických stran, vymezujících se vůči „nepolitické politice“. S léty ale začaly degenerovat. Prvním varováním byla krize ODS v roce 1997, druhým opoziční smlouva, třetím Topolánkova éra, v níž bylo dovoleno naprosto cokoli, včetně poslaneckého přeběhlictví vydávaného za projev konstruktivnosti. Voliči se loni vzbouřili — spustili „kroužkovací“ revoluci a posvětili vymýcení dinosaurů. Kam jsme během tři čtvrtě roku dospěli, netřeba dodávat.

Privatizace politických stran postoupila až tak daleko, že je soukromé firmy, například ABL, zahrnují v interních materiálech do své organizační struktury. Slovy kolegy politologa, dosud (velké) politické strany připomínaly akciové společnosti s vícero vlastníky (tzv. kmotry), nyní jsme už poznali prvního stoprocentního vlastníka.

Vedle toho nám hrubne jazyk. Jedna z nejmladších poslankyň, Kristýna Kočí, hýří vulgarismy v kavárenské nahrávce, o jejímž pořizování prý věděla, doyen Sněmovny, Karel Schwarzenberg dokonce i v oficiálních rozhovorech pro média.

Profesorka Vladimíra Dvořáková, žena vzdělaná a zkušená, se bojí, že lidé vyjdou do ulic a bude zle. Hovoří o rozpadu systému a děsí ji absence alternativ. Její — rovněž disgustovaný - kolega Petr Drulák se v sobotních Lidových novinách pokusil jistou alternativu načrtnout. Zdroje strukturálního protitlaku, který by v demokracii chránil veřejný zájem před privatizací, vidí buď ve společnosti, nebo v samotném modelu demokracie. Připomíná odpovědnost elit, odlišné ustavování institucí — například losem místo volby, zmiňuje alternativní — revoluční — pojetí demokracie, s nímž přišla Hannah Arendtová, a uzavírá: „Pokud chceme vystoupit z reality show české politiky a do politiky přivést veřejný zájem, nemůžeme jen čekat na další volby. Založme široké hnutí sdružující všechny, kdo usilují o nápravu, včetně politiků, kteří už nechtějí účinkovat v tomto pokleslém kuse. Přihlasme se k českému evropanství, ujasněme si meze demokratické metody a navažme na revoluční tradici české demokracie. Hlavně to udělejme dříve, než současné krize využijí extremisté k tomu, aby svedli apatickou veřejnost.“

Rozumím Vladimíře Dvořákové i Petru Drulákovi. Samo ostudné politické panoptikum nejspíš občany ze židlí nenadzvedne. Ovšem v kombinaci s výrazným poklesem životní úrovně může namíchat výbušnou směs. S ní souvisí nenávist, xenofobie, ale i násilí, zkrátka vše, co patří do repertoáru extremistů. Zatím míří především na Romy, příště mohou přijít na řadu Vietnamci, přistěhovalci, adresáti sociálních dávek. Když je potřeba, dokáže si člověk stvořit nepřítele z ledaskoho.

Realita zpravidla bývá vlažnější než noční můry. Patrně nebudeme svědky triumfálního nástupu českého fašismu. Ovšem ani záchrana společnosti a demokracie prostřednictvím evropanství a širokého občanského hnutí se nerýsuje jako příliš pravděpodobná. K rozuzlení nejspíš dojde v rámci stávajícího politického půdorysu.

Sympatickým koncem (začátkem?) by mohlo být obrození stávajících, hlavně velkých stran. Stačí, aby zprůhlednily financování a otevřely se — novým lidem, novým myšlenkám, novým tématům, novému slovníku. K tomu patří kluby sympatizantů, otevřené primárky, utlumení velrybářství… Zdánlivě jednoduché. Kdo však zná těžkopádný chod etablovaných molochů, má k optimismu daleko.

Jistou motivací by ale mohl být signalizovaný návrat praještěrů. Když pohlédneme na poslední aktivity Václava Klause a Miloše Zemana, nelze se ubránit podezření, že vycítili prostor pro možnou rehabilitaci politiky — a politiků — devadesátých let. Silní vůdci tehdy zdatně kočírovali své strany, racionální program nahrazovala přitažlivá rétorika, pletky s byznysem probíhaly nenápadně, za oponou.

Václav Klaus se pravidelně připomíná jako člověk, jehož nadání pro politické šachy je nedostižitelné. A protože cítí, že nálady ve veřejnosti se radikalizují, neváhá se zvolna posouvat do krajních pravicových pozic. Na zesměšňování ekologů navázal Klausův odpor k další evropské integraci, za sebe nechává stále častěji hovořit dvojici Jakl - Hájek, otevřeně se zastává Ladislava Bátory, jednoho z lídrů extrémistického uskupení D.O.S.T., kterého hradní vicekancléř nechal dosadit i do klíčové pozice na ministerstvu školství.

K Bátorovu odvolání z funkce poradce ministra čerstvě vyzval i Český helsinský výbor, který připomněl jeho nedávnou spolupráci s ultranacionalistickými a neofašistickými hnutími. Již dříve obdobný postoj k Bátorovi zaujaly organizace jako Amnesty International, Sdružení pro příležitosti mladých migrantů Meta, Nadace Open Society Fund, Člověk v tísni či Liga lidských práv.

Pozorně sledujme další Klausovy kroky. A nebuďme překvapeni. V zájmu velkolepého exekutivního comebacku bude určitě schopen překousnout a vymyslet mnohé.

Z vysočinské jezevčí nory vylezl i Miloš Zeman. Pořídil si nové sako a oprášil staré bonmoty. Co na tom, že párkrát jeho odhad selhal. Poté, co Strana práv občanů ve sněmovních volbách pohořela, avizoval ústup. Nechal se ale přemluvit — pokolikáté už? — ke změně stanoviska, opět objíždí republiku a chystá se na prezidentskou kandidaturu. Ještě nedávno na své chalupě plácal po rameni majitele VV Víta Bártu, dnes už ale pošilhává po véčkařských voličích. Jak jinak — bojovníci s dinosaury selhali, tak proč rovnou neobnovit Jurský park? Jako by Zeman počítal s tím, že logiku v rozhodování voličů najít nelze.

Za normálních okolností bych na úspěch Klausových ultras, Suverenity Jany Bobošíkové, SPOZ či „prezidenta“ Zemana nevsadil ani vindru. Jenže pohybujeme se ještě v rámci normálu? Nejedeme náhodou po skluzavce, o níž nevíme, kam ústí?

Jisté je jediné: takhle to dál nejde. Je nejvyšší čas na velký úklid. Pokud se jej neujmou ti, co jsou považováni za konstantu evropské demokratické politiky (sociální demokraté, křesťanští demokraté, liberálové, zelení), dočkáme se jiných sekáčů. A ti se nezakecají.