Mým posledním krokem v pátrání po Silvestrovi bylo prozkoumání míst, kde se odehrály klíčové události posledních tří let jeho života. Cestu do Singapuru jsem ale z různých důvodů dlouho odkládal. Mimo jiné jsem na ni chtěl být co nejlépe připraven a mít jasno v tom, kam přesně chci zajít, s kým se setkat a co ještě dohledat.

Nakonec jsem se odhodlal vykonat tuto závěrečnou výpravu na konci května 2019. Otevřela se mi tak dlouho očekávaná příležitost nejen sehnat další cenné informace z tamního archivu, národní knihovny a pobočky firmy Baťa, ale také stanout na místech, kde se Silvestr pohyboval i kde podle několika možných variant zahynul.

Měl jsem navíc možnost konečně potkat některé z krajanů, kteří mi s pátráním na dálku pomáhali. A v neposlední řadě jsem chtěl cesty využít k tomu, abych se tam s prastrýcem — sedmasedmdesát let po jeho nešťastné smrti — jménem rodiny důstojně rozloučil.

Když jsem o své chystané cestě napsal Pavlu Hajnému a Oleku Pleškovi, oba baťovští pamětníci se nezávisle na sobě nadšeně rozhodli, že se ke mně přidají. To byla úplně báječná zpráva — měl jsem tak konečně možnost osobně potkat Oleka, svého nejbližšího parťáka v pátrání, který tam zamířil z Austrálie! A tak jsme nakonec poslední kroky v pátrání podnikli ve třech. Oba sečtělí pánové mi dělali společnost vzhledem k účelu výpravy nejpovolanější.

Dnešní Singapur se od toho předválečného liší k nepoznání. Britům se po válce už nepodařilo obnovit ztracenou autoritu a respekt místních obyvatel, kteří se dožadovali konce koloniální nadvlády a úplné samostatnosti. Za tu bojovaly i čínské komunistické guerilly, jejichž ozbrojený odpor vedl v 50. letech k vyhlášení výjimečného stavu.

Británii nakonec k udělení samostatnosti ve všech oblastech vyjma obrany a zahraničních vztahů přesvědčil singapurský vůdce Lee Kuan Yew, který roku 1959 vyhrál volby, a stal se tak prvním singapurským premiérem. O čtyři roky později se Singapur připojil do nově vzniklé federace Malajsie, která zahrnovala i další bývalé britské kolonie Sarawak a Sabah, dvě malajské provincie na severu Bornea.

Jenže v roce 1965 malajský parlament kvůli neshodám, jež vedly i k lidovým bouřím, rozhodl o vyloučení Singapuru z federace. Ze Singapuru se tak, paradoxně nikoliv vlastní volbou, stala samostatná ostrovní republika.

I díky tomu ovšem, na rozdíl od okolních zemí, dokázal dosáhnout obrovského hospodářského úspěchu a stát se moderní, ekonomicky vyspělou zemí — z hlediska HDP na osobu dnes patří do první světové desítky. Počet obyvatel oproti roku 1942, kdy tam žil Silvestr, narostl na sedminásobek. A ačkoliv ze tří čtvrtin převažuje čínská populace, vláda úzkostlivě dbá na to, aby národnostně i nábožensky rozmanitá společnost žila ve smíru a harmonii.

V důsledku znásobení populace, hospodářského rozmachu a modernizace by Silvestr dnešní Singapur nepoznal. Ostrov, který v jeho době pokrývala většinou džungle a gumovníkové plantáže, dnes prakticky celý zabírá velkoměsto.

Ono dávné koloniální přístavní město, které dřív zabíralo jen pár čtverečních kilometrů v jihovýchodním cípu ostrova, během dekád rozvoje prakticky celé překryla moderní výstavba. Namísto starých budov, parků i hřbitovů vyrostly moderní novostavby, nákupní centra a sídliště — a další stále přibývají.

Bylo mi tedy předem jasné, že mnohé lokality, na kterých Silvestr v Singapuru pobýval, už dnes nenajdu. S tím jsem byl smířený, a i tak jsem byl strašně zvědavý, jaká klíčová místa starého příběhu se mi podaří identifikovat a navštívit. Výsledek nakonec předčil má očekávání.

V Silvestrových šlépějích

Díky předchozí domluvě nás na singapurském letišti čekal řidič firmy Baťa a jejich obchodní manažer Tiago Solca, který nám nabídl nějaké úvodní rady a se kterým jsme si také dohodli pozdější schůzku v jejich kanceláři. Ubytovali jsme se u dvou milých českých přátel, kteří v Singapuru už několik let žijí a pracují: Lukáše Černého a Pavly Schneuwly. Zvlášť Pavla, která pracuje jako profesionální průvodkyně a Singapur i jeho historii zná výtečně, nám v následujících dnech poskytla nenahraditelnou podporu.

Bydleli jsme ve čtvrti Siglap — tedy oblasti, kam Silvestr podle dobových dokumentů jezdíval v rámci cvičení se svou jednotkou obrněných automobilů. Tehdy to byla jen malá rybářská vesnice, dnes je začleněna do singapurské megapole. Z místa, kde býval hlavní štáb SSVF a základna obrněných automobilů, je to sem asi deset kilometrů.

Hned druhý den ráno jsme vyrazili do centra, kde jsem měl domluvenou schůzku s Mary Anne Schoolingovou — členkou Spolku malajských dobrovolníků. Je dcerou jednoho z místních dobrovolníků. Dnes žije v Austrálii, ale v Singapuru vyrůstala a zažila jeho nebývalou proměnu. Společně jsme prošli několik klíčových míst.

Prvním byla katolická katedrála Svatého pastýře. Právě tady se v červenci 1941 sešli všichni singapurští baťovci na pohřbu tehdejšího ředitele firmy Václava Rojta. Silvestr, ač s ním dobře nevycházel, se rozloučení osobně účastnil, jak potvrzují dobové noviny.

Tento kostel sehrál ještě zajímavou úlohu v příběhu singapurských dobrovolníků krátce po obsazení Singapuru Japonci. Místní noviny, které vycházely pod názvem Syonan Shimbun, otiskly 23. května 1942 propagandistickou zprávu s titulkem „Velkorysé gesto vítězné armády“. Z textu vybírám:

„Právě jsem se stal svědkem jednoho z nejvíc inspirujících momentů každodenního života v poválečném Syonanu. Odehrává se v katolickém kostele v centru města. Sem každou neděli přivezou dvě nákladní auta válečné zajatce, z nichž většina sloužila u dobrovolnických sborů. Před válkou byli váženými občany, obchodníky i správci města. Vítězná japonská armáda jim nyní v rámci velice velkorysého gesta umožňuje, aby se nejen účastnili bohoslužeb, ale také mohli v kostele spatřit své rodiny a příbuzné.“

Dalším naším zastavením hned kousek odtud a další budovou, která se zachovala, byla honosná budova Capitolu na křižovatce North Bridge Road a Stamford Road. Právě tady měla firma Baťa ve 30. letech reprezentativní prodejnu pro tehdejší společenskou elitu (tedy evropskou klientelu a dvory malajských sultánů) a v ní pracovali prodejci a pedikéři z Československa.

V těchto prostorách, kde Silvestr tři roky pracoval, se dnes ale už boty neprodávají. Obsadily je luxusní značkové obchody se šperky, hodinkami, designovými bytovými doplňky a hotel Kempinski.

Obuv značky Baťa dnes můžete koupit o dva domy dál, asi 100 metrů odtud, v přízemí moderní, ale také docela ošklivé výškové budovy, která mi připomněla socialistický sloh 80. let. Tamtéž v 19. patře má nyní Baťa kanceláře.

Porovnáním se starými mapami a fotografiemi jsem dospěl k závěru, že právě na tomto místě stávala vlastní budova firmy, slavnostně otevřená v červnu 1940. Sem si pak zaměstnanci, a tedy také Silvestr, chodili jednou týdně pro výplatu.

Naděje, že firma stále někde uchovává staré archivy a že se mi v nich třeba podaří objevit nějaký předválečný dokument — stačila by třeba Silvestrova výplatní páska — se bohužel ukázaly jako plané. Ačkoliv se nám tamní vedení při oficiální návštěvě o pár dní později snažilo vyjít vstříc, bylo jasné, že nic takového už dávno nemají.

Zato čtvrté místo, které jsem v centru Singapuru prozkoumal, rozhodně stálo za to. Skoro zázrakem se ve stínu nejmodernějších výškových budov na Beach Road dodnes krčí tři dvoupodlažní koloniální stavby, které před válkou využívaly dobrovolnické sbory. Vedle sebe tady stojí někdejší velení malajských praporů SSVF, zbrojnice SSVF a také ta nejdůležitější — velitelství SSVF s výcvikovou halou a suterénní garáží pro obrněné automobily.

Scenérie kolem se změnila k nepoznání. Dokonce i moře je teď kvůli umělému rozšiřování ostrova o několik stovek metrů dál, takže název ulice „Plážová“ je už jen vzpomínkou na dobu, kdy mezi těmito budovami SSVF a mořem byla jen otevřená plocha, která sloužila jako seřadiště dobrovolníků.

Tři původní budovy slouží dnes jiným účelům, v jedné je hotel Marriott, v další kavárna (její minulost připomíná název „Zbrojírna“) s galerií a ta třetí — pro nás nejdůležitější — slouží jako víceúčelový prostor pro svatby, kongresy a podobné akce.

Má zachovanou původní zdobenou fasádu s krásně vyvedeným velkým znakem SSVF a žerdí na prapory. Dnes je na ní i bronzová deska, která říká: „Na památku singapurských dobrovolníků všech hodností, kteří v letech 1941—1945 přišli o život během boje o Malajsko i během válečného zajetí. Nevedlo je nepřátelství vůči jiným mužům, ale bojovali proti temným silám, které se oněch mužů zmocnili.“

Když si odmyslíme okolí, budova někdejšího velitelství SSVF vypadá přesně jako na starých snímcích. My už víme, že právě sem Silvestr jezdíval každý čtvrtek odpoledne na výcvik a někdy i na víkendová soustředění.

V přízemních prostorách, kde dřív bývala dílna a garáž pro obrněné automobily, je dnes společenský sál. V době mé návštěvy se v něm právě chystala svatební hostina. Hlavní prostora s nezaměnitelnou vysokou klenbou je o patro výš. Dříve sloužila jako výcviková hala a ze starých fotografií víme, že se tu občas konaly i společenské akce, jako třeba výroční večeře dobrovolnických oddílů.

Původní čistá, vzdušná klenba je dnes téměř skryta v houštině různě dlouhých trubek, které z ní bizarně visí jako stalaktity — místní pracovníci mi vysvětlili, že jde o instalaci tisíce moderních svítidel, kterým se říká „Les světel“. Dojem z toho jedinečného prostoru to docela kazilo, ale i tak jsem byl vděčný, že se celá budova zachovala do dnešních dnů.

Každopádně jsem cítil velké vzrušení při pomyšlení, že stojím na místě, kde Silvestr pravidelně pobýval. Při odchodu jsem na žerď u vzpomínkové desky upevnil jednu ze tří vzpomínkových stuh na Silvestra, které jsem s sebou do Singapuru přivezl.