Chci přispět X

Silvestrova smrt, hypotéza třetí: Japonské zajetí a tajemné seznamy

Autor se dnes zabývá třetí možnou verzí skonu svého prastrýce, dobrovolníka Silvestra Němce, v důsledku obsazení Singapuru Japonci; variantou, že zemřel v zajetí ještě předtím, než je Japonci zanesli do evidence. Přibližuje život zajatců.

Jberanek

Jan Beránek

26.08.2018 11:00

Související

Dva ze scénářů toho, jak můj nešťastný prastrýc v Singapuru zahynul, jsme již probírali: mohl být zavražděn jako pacient v Alexandřině nemocnici, nebo také padnout v boji někde v kopcích Pasir Panjang. Třetí možností je, že Silvestr pád Singapuru přežil a padl do zajetí.

Je to méně pravděpodobné než předchozí dvě varianty, ke kterým existují alespoň nějaká svědectví. Vzhledem k nedostatku jednoznačného důkazu o místě a chvíli jeho úmrtí ale nelze zcela vyloučit ani scénář, v němž Silvestr zahynul teprve pár dní - možná týdnů nebo snad i měsíců - po kapitulaci Singapuru.

Jistě to muselo být předtím, než Japonci provedli identifikaci všech zajatců, protože v jejich záznamech se jeho jméno neobjevuje - na rozdíl od třeba Vyhnálkova. Jeho zajateckou kartu se mi podařilo dohledat online:

Záznam Josefa Vyhnálka z japonské kartotéky válečných zajatců v Singapuru. Archiv Jana Beránka

Vyhnálkova karta byla sepsána dne 15. srpna sedmnáctého roku éry císaře Hirohita, což odpovídá roku 1942 evropského kalendáře - tedy právě šest měsíců po kapitulaci Singapuru. Jako datum Vyhnálkova zajetí je pak uveden 17. únor.

O Silvestrovi v japonských seznamech žádný záznam nenajdeme - pokud se tedy do zajetí vůbec dostal, dokončení evidence zajatců se nedožil. Nikdo také nezaznamenal, že by Silvestra v zajetí spatřil: pokud se v něm ocitnul, muselo to být v odloučení od zbytku československé komunity, ve které se rozšířil příběh o Silvestrově ubodání japonským vojákem v nemocnici.

Existuje však jeden dokument, podle kterého Silvestr nebyl považován za nezvěstného, ale za válečného zajatce. Tento záznam je unikátní nejen svou informační hodnotou, ale i svým vlastním příběhem.

Jedná se o tak zvaný „Jeyes List“ - Jeyesův seznam tajně sepsaný někdy během roku 1942 jistým Jackem Bennettem - obchodníkem exportní firmy z Bornea, který byl zadržován v singapurském internačním táboře Changi. Bennett tam sestavil seznam všech známých Evropanů z Malajska, kteří v dané chvíli mezi internovanými civilisty v táboře Changi nepobývali, takže byli buď nezvěstní, nebo se stali válečnými zajatci. Informace shromažďoval od dalších lidí, kteří v táboře pobývali, nebo tudy procházeli před transportem do jiných věznic.

Bennett svůj unikátní seznam zkompiloval a sepsal mikroskopickým písmem na osmnáct malých listů toaletního papíru - jiný neměl k dispozici a v táboře bylo zakázáno uchovávat jakékoliv písemné záznamy. Ke každému jménu připojil poslední známé informace o osudu dané osoby: písmeno „M“ znamenalo nezvěstný („missing“), zkratka „POW“ pak kategorii válečného zajatce („prisoner of war“).

Kopii dokumentu jsem, stejně jako řadu jiných cenných dokladů, získal od Jonathana Moffatta ze Spolku přátel malajských dobrovolníků. Abyste si udělali představu, takto vypadá jeden z osmnácti listů onoho Jeyesova seznamu:

Jeden z osmnácti lístků toaletního papíru, na které Jack Bennett v roce 1942 sepsal dostupné informace o Evropanech žijících v Malajsku a v Singapuru, kteří se ale neocitli spolu s ním v internačním táboře v singapurském Changi. Archiv Jonathana Moffatta

Tady je detail, sice na hranici čitelnosti, ale přece je to jednoznačný záznam o Silvestru Němcovi. Uvádí doslova toto: „NEMEC - CZECH - BATA – POW“:

Detail části Jeyesova seznamu se zvýrazněným záznamem o Silvestru Němcovi. Archiv Jonathana Moffatta

Silvestr tedy opravdu mohl padnout do zajetí živ, byť možná zraněn. Podle historiků, s nimiž jsem dokument konzultoval, se Bennettův seznam vyznačuje vysokou spolehlivostí - zhruba pětadevadesát procent záznamů bylo později potvrzeno jako správných. Může ale samozřejmě také jít o chybnou informaci či omyl Jacka Bennetta, protože žádné jiné svědectví o případném Silvestrově zajetí nemáme.

Čechoslováci v zajetí
Z komunity Čechoslováků žijících v Singapuru se některým podařilo včas evakuovat - ženy a děti tamních pracovníků firmy Baťa se šťastně dostaly do Indie, další skončili v Austrálii. Několik jich ale při bombardování evakuačních lodí zahynulo na moři. (Hypotéza evakuace je nejméně pravděpodobným, ale stále možným scénářem Silvestrova osudu - proto se k tomuto tématu ještě podrobněji vrátím v příštím pokračování.)

Starší nebo ženatí baťovci, kteří nebyli odvedeni do vojska na frontu spolu s dobrovolníky, sloužili v domobraně a měli to štěstí, že se těsně před kapitulací na výzvu svého velitele vrátili do civilu. Jako civilisté pak měli volnější režim, ačkoliv i tak po nějaké době skončili v internačním táboře Changi. Navzdory tamním těžkým podmínkám na tom byli pořád lépe než vojáci, ze kterých se stali váleční zajatci.

Tento šťastný okamžik v celkovém neštěstí popisuje nám již déle známý článek publikovaný v říjnu 1945 v podnikovém časopise indické pobočky firmy Baťa Batanagar News (z anglického originálu přeložil historik Emil Máčel): „Velitel dobrovolnických jednotek svolal Čechoslováky a řekl jim: 'Není jisté, zda mezi Japonci nejsou i němečtí důstojníci nebo Japonci spolupracující s německou rozvědkou. Když vás zajmou se zbraní v ruce, budete pokládáni za velezrádce, jelikož vaše vlast byla okupována Němci. Jako takoví budete bez milosti pověšeni. Vezměte si své vojenské knížky, běžte domů a převlečte se do civilních oděvů. Bude to pro vás bezpečnější.'

Když baťovci přišli domů, našli své byty vypleněné zloději. Na štěstí v troskách správní budovy firmy našli zavazadla spolupracovníků, kteří byli evakuování do Indie a nemohli sebou vzít své věci. Převlékli se do jejich šatů, pak si lehli na zem a dlouho spali.“

Článek je založený na vzpomínkách dvou baťovců čerstvě se navrátivších z internačního tábora po jeho osvobození. Popisují v něm i peklo, které následovalo po kapitulaci: „Město byl úplně zničeno. V troskách ulic ležely stovky padlých spojeneckých i japonských vojáků, hořely budovy, elektrárna byla zničena. Kanály byly rozbity a po ulicích tekly odpadky. Byl to nepopsatelný obraz zkázy [...] Pro výstrahu byly na budovy rozvěšeny hlavy popravených Evropanů, Malajců a Číňanů, kteří kladli odpor. Na veřejných budovách, křižovatkách a ulicích byla rozvěšena mrtvá těla. Na ulicích umírali svázaní, hladoví a žízniví muži, kteří byli probodáváni rozzuřenými Japonci.“

Na chaos a brutalitu první dnů po pádu Singapuru, v nichž mohl zajatý nebo raněný Silvestr najít smrt, vzpomíná i Vyhnálek. On sám se coby vojín zajatý v bitvě o Pasir Panjang stal japonským válečným zajatcem.

„[Pro nás, kteří jsme již byli zajatci v japonských rukou] nastal pochod smrti do soustřeďovacího tábora Changi Barracks. Proč pochod smrti? U každé křižovatky, když jsme procházeli městem v nekonečných řadách, byl japonským důstojníkem vytažen jeden zajatec, uvázán ke sloupu nebo k židli a probodán bajonetem před očima svých kamarádů. Toto zvěrstvo po válce Japonci zdůvodňovali, že to dělali pro výstrahu ostatním zajatcům a aby domorodci si taktéž uvědomili, že bílí nejsou už pány ostrova.“

Historikové zprávu o „pochodu smrti“ odmítají, protože žádné další podobné svědectví o zabíjení bílých zajatců během pochodu do Changi neznají. Jisté ale je, že v prvních dnech až týdnech po kapitulaci panoval chaos a násilí, během nějž umírali ranění a byli zabíjeni další civilisté i spojenečtí vojáci.

Další drobnou indicií, jež možná naznačuje Silvestrovo krátké přežití pádu Singapuru, je datum jeho úmrtí uváděné v online registru Britské komise pro válečné hroby (Commonwealth War Graves Commission, CWGC). Na rozdíl od oficiálního úmrtního listu, podle nějž Silvestr zahynul „kolem 15. února“, uvádí konkrétní datum 17. února 1942 - tedy dva dny po kapitulaci.

Moje snahy získat od CWGC původní zdroj tohoto data zatím přišly vniveč, takže netuším, odkud je převzato. Originální dokument z jejich archivu by možná přinesl nové informace, ale zatím jsem se k němu bohužel nedostal.

Původní britská koloniální věznice v Changi později sloužila Japoncům jako internační tábor pro asi tři tisíce evropských civilistů, zatímco váleční zajatci byli soustředěni do bývalých britských kasáren Selarang v jejím sousedství. Odtud byli odváženi na nucené práce nejprve přímo v Singapuru.

Tohle zažil Vyhnálek: „První naše práce byla odklízení trosek a pohřbívání mrtvol. V tropickém podnebí rozklad mrtvoly postupuje velmi rychle, v diametru jednoho kilometru byl cítit příšerný puch a teprve když jsme k mrtvole přišli, úplná hejna much [...] Strava rýže a zase rýže. Příděly byly malé, naprosto nedostačující. Sůl jsme si dělali z mořské vody. Polévku jsme si vařili z trávy, bylo to dobré jenom pro silné žaludky [...] Při práci venku se nám podařilo sehnat divoké zelené citrony nebo kokosové ořechy, kterých je všude v Malaji plno. Občas se nám podařilo při práci najít nějaké šneky, tyto jsme potom vařili a kombinovali s rýží, ovšem zase ne každý to snášel."

Poměry, ve kterých zajatci v táboře v Selarangu - dnes je spíše známý pod jménem sousední věznice Changi - živořili, byly docela tvrdé. O podmínkách, které mezi nimi panovaly, vypráví i legendární film Král krysa z roku 1965, který je příběhem sobeckého kápa a zkorumpovaného systému, který si vězni sami mezi sebou vytvoří.

Plakát na film Král krysa, který se odehrává v singapurském zajateckém táboře Changi. Archiv Jana Beránka

Drsný zajatecký tábor Changi byl však stále ještě přívětivým místem ve srovnání s pracovními tábory v Barmě a na Borneu, kam Japonci později mnoho ze singapurských zajatců přesunuli. Zatímco v Changi se z asi padesáti tisíc spojeneckých vojáků konce války nedožila tisícovka, v jiných japonských zajateckých a pracovních táborech činila průměrná úmrtnost téměř jednu třetinu.

Mezi válečnými zajatci skončilo patrně všech jedenáct baťovců (a krátce možná jako dvanáctý i Silvestr), kteří bojovali v řadách dobrovolnických sborů. Od května 1943 je Japonci začali posílat na nucené práce mimo Singapur.

I na to vzpomíná Vyhnálek: „[Asi po roce] v soustřeďovacím táboře byli jsme rozděleni na tři skupiny. První s určením do Barmy stavět železnici a silnici, druhá skupina na Labuan u Bornea stavět letiště a třetí skupina do Japonska. Pokud jsme tam byli Čechoslováci, chtěli jsme býti pohromadě. Velice jsem byl nešťastný, když mě japonský důstojník vytáhl ze skupiny, která odjížděla na Borneo, a přeřadil mne do skupiny stavět železnici v Barmě.

Brzy jsme poznali, do jakého pekla jsme přišli. Tropické vředy, kožní nemoce, malárie a nakonec to nejhorší - cholera - nás pronásledovaly celou tu dobu. Některé tábory vymřely na choleru do posledního, z některých se zachránila třetina zajatců. Mrtvá nakažená těla často zůstávala nepohřbena, přišly deště a voda se nakazila.

Začátkem roku 1944 se železnice i silnice přes džungli v Barmě blížila k dokončení. Stovky létajících pevností udělalo nálet a dílo, které stálo 150 tisíc lidských životů, bylo zničeno. Japonská invaze do Indie byla tím zastavena.“

Barmská železnice - přezdívaná také Železnicí smrti - kterou Japonci postavili z thajského Bangkoku na západní pobřeží Barmy, měla sloužit pro zásobování japonských vojsk během jejich operace v Barmě a podpořit následnou invazi do Britské Indie (která zahrnovala dnešní Bangladéš, sousedící přímo s Barmou).

Bez ní totiž byli Japonci odkázáni pouze na transportní lodě, které musely obeplouvat celý Malajský poloostrov. A na své několik tisíc kilometrů dlouhé trase byly poměrně zranitelné.

Napříč poloostrovem stačila železnice dlouhá jen o něco více než čtyři sta kilometrů. Musela ale překonat hornaté a divoké vnitrozemí, takže její výstavba byla velmi náročným úkolem - mimo jiné pro ni bylo potřeba vybudovat šest set mostů.

Váleční zajatci nosí železniční pražce při stavbě Barmské trati. Snímek je datovaný někdy v roce 1943. Archiv Jana Beránka

Další známý film Most přes řeku Kwai (1957) o stavbě jednoho z nich pojednává, ovšem ve značně vlasteneckém a romantizujícím stylu: britská dovednost a hrdost přiměje hlavního hrdinu, aby údajně neschopným japonským inženýrům poradil, jak most postavit, a pak jej ještě - coby dílo a pomník vítězného britského ducha - brání před spojeneckým náletem. Ve skutečnosti Japonci tuto mimořádně náročnou železnici dokázali vyprojektovat sami a dokončit ji v rekordně krátkém čase několika měsíců ještě na podzim roku 1943.

Stany vyčleněné pro zajatce nakažené cholerou, postavené stranou pracovního tábora v Barmě. Archiv Jana Beránka

Cenou za to ale byly příšerné podmínky, za kterých otrockou práci vykonávali místní obyvatelé a váleční zajatci. Japonci jich sem soustředili asi čtvrt milionu a museli pracovat v tropické džungli, bez jakéhokoliv zázemí a jen s minimálním zásobováním potravinami a léky. Trať se budovala doslova ručně, za pomocí lopat a krumpáčů a prakticky bez jakékoliv mechanizace.

Tři australští zajatci v jednom z pracovních táborů podél Barmské železnice. Foto Australian War Memorial

Z asi šedesáti tisíc válečných zajatců nasazených na Barmské trati jich pětina zahynula. Celkem při stavbě železnice zemřelo na podvýživu, nemoci a kruté zacházení celkem asi sto tisíc lidí, včetně nuceně nasazených.

Železnice pak, kromě několika výpadků v důsledku spojeneckých náletů, sloužila prakticky až do konce války. Po jejím dokončení Japonci většinu zajatců přesunuli zase jinam, na místě zůstalo jen několik menších táborů za účelem oprav a údržby trati.

Citujme opět z Vyhnálkových vzpomínek: „Japonci se pak rozhodli soustředit na obranu a vybudovat letiště v Singapuru Changi Point. Zbylí zajatci z Burmy byli určeni na tuto práci. Jeli jsme tedy zpět do Signapůru, to bylo v polovině roku 1944. Po dvou měsících jsme shledali, že veškeré kožní nemoce, kterými jsme trpěli v Burmě, se nám ztratily. Zázračné singapůrské podnebí!

Jednoho jsme se zbavili, druhé na nás přišlo. Nemoc beri-beri začla řádit a mnoho zajatců jí podlehlo. Nohy nám velice otékaly a bolely Když už otékalo břicho a žaludek nepřijímal žádnou stravu, věděli jsme, že je zle. Do dvou týdnů takový pacient zemřel.“


Právě na nemoc beri-beri zemřeli na jaře 1945 v zajetí jak Karel Vítek, tak Rudolf Janeček - dva blízcí Silvestrovi kolegové a spolubojovníci.

Záznam z registru úmrtí britského koloniálního úřadu. Na druhém řádku je záznam Karla Vítka: zahynul 18. března 1945 na beri-beri a malárii v táboře na Bruneji. Archiv Jana Beránka

Karel Vítek i Rudolf Janaček byli v březnu 1943 odvezeni s další asi tisícovkou vězňů, označených jako „Force E“, ze singapurského Changi na Borneo. Tam v zajateckém táboře Batu Lintang/Kuching Vítek dne 18. března 1945 zemřel na beri-beri a malárii. Rudolf Janeček byl ve stejné skupině zajatců a zahynul tamtéž na obě tropické nemoci o měsíc dřív, dne 13. února 1945. Ostatní Čechoslováci-dobrovolníci, kteří padli do zajetí, válku přežili.

Civilisté měli úděl o něco lehčí. Bohman a Jedovnický v příběhu pro Batanagar News vzpomínají, že ihned po okupaci museli začít nosit na rukávu našitou rudou hvězdu - označení „nepřátel Japonska“ - a podobně byly označeny i jejich byty. Na rozdíl od mnoha dalších civilistů se okupační správa rozhodla baťovce ponechat na svobodě, jen byli nuceni obnovit výrobu bot, které Japonci nutně potřebovali.

„Denně přicházel japonský úředník s připomínkami a vyhrůžkami. Pohlavkoval a kopal, kdy se baťovci před ním neukláněli k zemi. Hluboce se museli uklánět před každým japonským důstojníkem, vojínem i civilistou.

Byl to téměř zázrak, že se jim podařilo dát dohromady nějaké nástroje a v chaosu, který v Singapuru pod nadvládou Japonců vznikl, sehnat i nějaký materiály na výrobu několika stovek párů bot. V průběhu druhé poloviny 1942 singapurští baťovci pod přísným dozorem Japonců dokázali vyrobit sandály, asi tak pět párů denně.

Pracovali proti své vůli a ve strašném stresu. Přesto, že byli v neustálém nebezpečí, pozorováni, hlídáni a kontrolováni Japonci, snažili se pracovat co nejméně. Kdyby vystupovali otevřeně, žádný z nich by nám to dnes nemohl vyprávět.

Snažili se pomoci i lidem. Na každý pár sandálů dodaných Japoncům vyrobili čtyři páry, které dávali Číňanům, Indům a Malajcům, jejichž život a utrpení pod vládou Japonců se nedá popsat. Na oplátku tito zase jim pomáhali při shánění jídla a materiálů.

Tajně dodávali boty také do internačního tábora a kromě nich se jim tam občas podařilo propašovat i léky, hlavně chinin. Jejich aktivita nemohla být utajena dlouho. Jednou přišla do bytů baťovců japonská vojenská policie a odvedla Jugase, Chudárka a Ambrože do hlavního velitelství vojenské policie. Tato kancelář, která byla současně vězením a mučírnou, byla ironicky umístněna v bývalé budově YMCA.

Byli zatčeni, aby vysvětlili, proč výroba bot pro vojáky je tak nízká a špatná a kde sebrali materiál pro civilní výrobu. Když se po týdnu vraceli z výslechů, byli na pokraji zhroucení. Po vítězství, když již mohli otevřeně mluvit, řekli pravdu. Když Jugas vstoupil do kanceláře, byl pozdraven urážkami.

Aby byl povolnější, byl bit, pohlavkován a kopán. Pak byl společně s ostatními strčen do malé místnosti, kde mohli pouze klečet nebo ležet. Dveřmi byla pouze malá díra. Sedět mohli pouze na bobku. Když se někdo okusil sednout, nebo se trochu narovnat, byl zbit až do mdloby. V noci muselo šestadvacet mužů a žen různých národností ležet na holé zemi.

Aby byl Jugas ochoten hovořit, byl „zkoušen“ šest dnů za použití různých mučících nástrojů. Všichni tři byli svědky strašného mučení jiných vězňů. Mučení žen, mladíků a dívek bylo tak hrozné, že o něm ani nechtěli hovořit."


Nakonec Japoncům došla trpělivost. Počátkem prosince 1943 převzali výrobu bot sami a všechny baťovce odvezli do internačního tábora.

„Když poprvé přišli do tábora v Changli na ostrově Singapur, měl každý z baťovců malé zavazadlo na zádech. Třicet minut před odjezdem jim dali Japonci na sbalení věcí... Bohman a Jedovnický nám svým vypravováním alespoň trochu přiblížili život v táboře.

O nedostatku potravy v táboře se všeobecně ví. Nejvíce pociťovali nedostatek jídla nemocní. V táboře a jeho okolí bylo však nesmírné množství slimáků. Časem zjistili, že se po uvaření dají jíst a proto zorganizovali jejich sběr. Přednostně je dostávali nemocní.

Balíčky Červeného kříže? Ty počaly docházet až v roce 1944. Byly zaslány nejdříve do Německa a odtud posílány z jednoho místa na druhé, až se za dlouhou dobu dostaly na místo určení. I tak zachránily mnoho vězňům životy.

Tábor byl úplně odříznut od světa. Vězni nedostávaly žádné zprávy, pouze japonské verze, podle kterých Japonci neustále vítězili. [...] Táborem šla smrt. Někteří vězni umírali na následky mučení, jiní z vyčerpání, na podvýživu a na nejrůznější nemoci.

Jak to překonávali baťovci? Práce v táboře byla těžká. Byl to pan Jugas, který byl duší celé skupiny, který organizoval jejich život tak, že Čechoslováci nebyli nikdy osamoceni a sklíčeni. Když přišli z práce, zorganizoval studium angličtiny, jiní se zase učili malajsky. Matuš vařil, Mizia a Martinec byli „lapiduši“ - ošetřovatelé v nemocnici.

Jugas, Pospíšil a Martinec pracovali na poli. Fyzická práce a duševní činnost je udržovala při životě. Nejlépe si odpočinuli v noci, když si v koutě povídali, lepe řečeno – šeptali česky.

Obyvatelé tábora nic nevěděli o kapitulaci Japonců 13. srpna 1945. Až koncem srpna, když za deštivého dne byly brány jejich vězení otevřeny a bylo jim řečeno, že jsou svobodni. Bolestmi a utrpením zmučení lidé na pokraji smrti byli opět svobodni a mohli žít svobodně.“

Několik roků strávených v internačním táboře způsobilo i baťovcům hluboké trauma. Několik jejich potomků žijících v Austrálii mi psalo, že ačkoliv se jejich rodiče později pravidelně scházeli, o období a zážitcích ze zajetí nikdy nemluvili - ani mezi sebou, ani s nimi jako svými dětmi.

Osvobození britští občané opouštějí věznici Changi, kterou Japonci po dobu války používali jako internační tábor. Archiv Jana Beránka

Ještě jinak prožíval zajetí Viktor Koš, kterého Japonci zajali po neúspěšném pokusu o evakuaci ze Singapuru. Spolu s dalšími tak skončil v internačním táboře na Sumatře. Své vzpomínky podrobně zaznamenal v deníku, který sepsal roku 1943 - to by ale vydalo na samostatný příběh.

Letáky shazované zajatcům v japonských táborech po japonské kapitulaci. Archiv Jana Beránka

Osudy československých baťovců ze Singapuru během války, včetně detailů jejich pobytu v internačním táboře Changi, zmapoval ve svém sborníku Oldřich Plešek. Zájemce odkazuji na něj - jeho současná verze je ke stažení zde (pan Plešek také jeden výtisk deponoval ve Zlínském státním archivu).

Poválečný dotazník vyplněný Josefem Vyhnálkem, který jsem našel v archivech v Londýně. Tento dotazník vyplňovali po osvobození všichni spojenečtí váleční zajatci. Foto Britský národní archiv

Seznam kapitána Nelsona a příběh jeho truhly
Na závěr se ještě vrátím k seznamům zajatců z japonského tábora Changi v Singapuru. Kromě již uvedeného Jeyesova seznamu jich vzniklo mnoho dalších.

Asi nejznámějším autorem a sběratelem různých seznamů byl kapitán David Nelson, který v táboře Changi vedl administrativní tým evidující zajatce. Podařilo se mu tam mimo jiné s sebou přinést adresář britských obyvatel Malajska, do kterého pak tužkou doplňoval informace o jejich osudu i jména, která v něm chyběla.

V tomto Nelsonově seznamu se mi také podařilo nalézt zmínku o Silvestrovi - je však veden jako nezvěstný. Záznam uvádí: „M/V NEMEC S 1/SSVF“. Písmeno „M“ znamená nezvěstný, „V“ pak značí, že šlo o dobrovolníka, a doplňuje ji informace o tom, že byl z prvního praporu dobrovolnických sborů (SSVF).

Detail rukou připsaného záznamu se Silvestrovým jménem v adresáři kapitána Nelsona. Podle tohoto dokumentu je Silvestr nezvěstný. Použité zkratky znamenají M - nezvěstný, V - dobrovolník, C - internován v Changi. Foto Imperial War Museum

Kapitán Nelson se svým týmem na konci války v táboře Changi shromáždil skoro tunu písemností, z velké části různých seznamů a dokumentů o zajatcích, kteří v táboře žili nebo jím procházeli. Písemnosti uložené ve dvou velkých bednách, které Nelson v září 1945 naložil do letadla mířícího ze Singapuru na Cejlon, pak na dlouhá desetiletí zmizely z dosahu veřejnosti - patrně je britská vláda uložila do tajných, nepřístupných archivů.

Teprve v květnu 2011 se jejich část objevila v sadě dokumentů čerstvě odtajněných a zpřístupněných v britském Národním archivu. Článek o tom vyšel v londýnských The Times. Historikové tomuto Nelsonově souboru cenných dokumentů říkají „Nelson's Box“, čili Nelsonova truhla.

Článek z The Times v červenci 2011 popisující napínavý příběh dokumentů kapitána Davida Nelsona. Archiv Jana Beránka

Pokusil jsem se získat přístup k originálu tak zvaného Jeyesova seznamu: ve snaze pořídit kvalitnější reprodukci, a pak také na vlastní oči vidět tak fascinující artefakt. Když jsem si z archivů Britského válečného muzea („Imperial War Museum“) vyžádal Nelsonovy dokumenty, dostal jsem do studovny z původních dvou beden jen jeden šanon - víc jich prý nemají.

Listování v něm bylo hodně zajímavé. Našel jsem řadu seznamů různých tvarů, barev a velikostí, avšak Jeyesův mezi nimi nebyl.

Šanon s dokumenty z Nelsonovy sbírky, jak mi jej připravili ve studovně londýnského archivu IWM. Foto Jan Beránek

Pohled na část dokumentů a seznamů z Nelsonovy sbírky v archivech IWM. Foto Jan Beránek

Z mé korespondence s několika historiky i správcem londýnských archivů nakonec vyplynulo, že nikdo přesně neví, kde je originál Jeyesova seznamu uložen. Vypadá to, že větší část Nelsonových drahocenných dokumentů je už zase k nedohledání.

Kurátor z britského Národního archivu, který se právě obdobím singapurské okupace zabýval a měl o souvisejících archivovaných písemnostech největší přehled, bohužel před pár lety zemřel - a s ním zmizely i jeho znalosti. Nelsonovy dokumenty, které by snad mohly rozjasnit Silvestrův neznámý osud, tak leží opět zapomenuty někde v podzemí londýnských archivů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.