Paradoxy času

Nový rok je milník, který určuje jen a pouze konvence. Stává se skutečností díky nám. Je tedy na nás, jakým příběhem ho naplníme, ať už jako lidé, nebo jako občané.

Na Štědrý večer jsem byl doma sám. Když jsem to pak říkal přátelům a známým, tak mě litovali. Prý jsem mohl dát vědět, a mohli jsme posedět kolem stolu a u stromečku společně. Odpovídám jim na to, že večer jako večer. Určitě každý týden několik večerů trávím doma sám. Štědrý den je den jako každý jiný. Proč bych měl zrovna 24. prosince smutnit, že jsem se s nikým na ničem nedomluvil?

Další dny, kterým se připisuje zvláštní význam a očekává se jejich společenské prožití, i když už jiné než to rodinné, poklidné vánoční. Je to poslední den roku tradičně spojovaný se Silvestrem, prvním římským biskupem po konstantinovském postátnění křesťanské církve. Spojuje se s ním kolosální historická lež o Konstantinově donaci a s ní spojené politické a majetkové nároky církve. To Silvestrovi vysloužilo v osmém století svatořečení. Památný den, dnes už církví ne příliš připomínaný, byl umístěn na konec roku.

Následujícím dnem se zvláštním nárokem na oslavování a vyslovování přání je Nový rok. Kdybychom ještě brali vážně čas jako koloběh, v němž se po jisté etapě vracíme znovu na začátek, mělo by to smysl. Napovídalo by nám to ukončení jednoho oběhu Země kolem Slunce a začátek oběhu dalšího. Země se pochopitelně nevrací zpět na místo, kde byla před rokem, protože celá Mléčná dráha obíhá kolem svého jádra a galaxie spolu s dalšími zase kolem centra Místní skupiny galaxií.

Představu návratu a nového roku nám diktuje kalendář. Jenže roky jsou v různých kalendářích různě dlouhé. Židé a muslimové mají lunární roky. Jejich měsíce opravdu souvisí s Měsícem, zatímco v naší oblasti už z této souvislosti zbyl jen název. Lunární měsíc trvá od novoluní po další novoluní. což trvá přibližně 29,5 dne. Střídají se tedy měsíce o devětadvaceti a třiceti dnech, a takových dvanáct měsíců tvoří kratší rok. Muslimům běží roky rychleji. Od hidžry (vzniku první islámské obce) 16. července 622 nám uběhlo 1392 let, kdežto muslimům běží rok 1439.

Židé zhruba přizpůsobují svůj lunární kalendář oběhu Země kolem Slunce, a tím i gregoriánskému kalendáři tak, že sedmkrát za devatenáct let se vkládá do kalendáře před poslední měsíc cyklu zvaný adar ještě jeden měsíc stejného jména, takže pak jde o první a druhý adar. Následuje jarní a velikonoční (pesachový) měsíc nisan. Je první, ale nezačíná jím počítání roku.

Vouet__simon_-_father_time_overcome_by_love__hope_and_beauty_-_1627Simon Vouet: Čas přemožený Láskou, Nadějí a Krásou. Repro DR

Příležitost k rekapitulaci
Vychází nám to tak, že Silvestr a Nový rok jsou konvencí. Jsou příležitostí k rekapitulaci a předsevzetím. To se ovšem děje také v den narozenin. Někteří lidé každý večer procházejí celý čas od přítomné chvíle před usnutím až k rannímu probuzení. Sledují tak denně v jistém smyslu cestu od následků k příčinám.

Naše chápání času je technické, je to linie, jejíž začátek a konec není znám. Bez zjevného začátku a očekávaného konce se vrší rok za rokem, ale též den za dnem, hodina, minuta a vteřina za tou předcházející. Takový čas je nekonečně nudný. Žádný okamžik není privilegovaný. Je to čas jako řecký Chronos, který snad ne náhodou byl ztotožněn s Kronem, božstvem, které požírá své děti, podobně jako čas pohlcuje okamžiky našeho času a činí zbývající úsek života o něco kratším. Způsobuje skutečnou časovou tíseň, kdy minulost se vrší jako zátěž a budoucnost se zužuje a stává se bezvýznamnou.

Čas přestal být Kairos, již nemá, ale může znovu mít kvalitativní obsah. Je to doba vhodná pro jednání, je to čas příhodný, ten správný okamžik. Někdy takto pojatý čas znázorňujeme jako pohyb po šroubovici (někdy mylně označované jako spirála). Každý návrat a nový počátek je umístěn výše než minulý. Byl by to tedy čas umožňující návraty, zhodnocení, připomínání zkušenosti a nové iniciativy. Byl by to čas evoluční, doba, v níž se dosud skryté možnosti stávají skutečností.

Běh času nemusíme vnímat jako jednosměrný pohyb od minulosti přes přítomnost do budoucnosti. Dnešní vládnoucí mentalita oceňuje hlavně minulost a politici, ale i filosofové, umělci a náboženští činitelé se stále chtějí někam vracet. Novověké iniciativy jako renesance, humanismus, osvícenství a demokratické revoluce se považují za nedopatření. Kdekdo se chce vracet do středověku. Někomu ani to nestačí a hledá útočiště ve starověku či pravěku.

Kauzální diktatura vše přítomné určuje v minulosti. Nic současného nelze vysvětlit bez minulých příčin. O všem už je rozhodnuto na začátku, v jakémsi zlatém věku, v říši bohů.

Běh času můžeme brát opačně. Přece to, co je dnes přítomností, bylo napřed budoucností. V tomto smyslu vše přichází z budoucnosti, stává se to nepostřehnutelným přítomným okamžikem a odplývá to do nicoty minulosti. Zdroj je v budoucnosti. Slovo Bůh se v tomto pojetí překládá jako „absolutní budoucnost“. Ale o budoucnosti není rozhodnuto. Náš hotový svět je naším produktem. Je velkým uměním opravdu postřehnout tvůrčí okamžik, chopit se ho a ujmout se v něm díla.

Z tohoto hlediska není začínající rok s konečnou platností předurčen, v minulosti ani v budoucnosti. Stává se skutečností částečně nezávisle na nás, ale je našim dílem. Jsme (nebo můžeme být) přinejmenším spoluautory svého individuálního i sociálního příběhu. Svými rozhodnutími jako lidé, ale též jako občané uděláme rok 2018 křesťanského (a občanského) letopočtu takový, jaký ho chceme a dokážeme udělat. Uvidíme, zda nám 1. 1. 2019 bude trapno a stydno, nebo si budeme moct říct, že máme za sebou další kus díla.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zlatý věk minulosti, nebo absolutní Bůh budoucnosti? Úterý, 2.Ledna 2018, 15:39:53

O tomto dilematu mezi tím, co nás předurčuje, a mezi tím, co my sami tvoříme svým svobodným kreativním aktem, jsem měl právě dnes výměnu myšlenek s jedním naším čtenářem. Vzhledem k tomu že jsem zde vyjádřil víceméně samotnou kvintesenci mých názorů na danou věc, dovolím si sem rozhodující pasáže převést.

Napřed náhled onoho čtenáře (který mi poněkud vytýká že ve splynutí s Bohem vidím jenom omezení lidské svobody):

"Otázka možná zní takto: je svět který mne (materiálně i informačně) obklopuje a prostupuje spíše moc komplikovanou symfonií nebo zcela nesmyslnou kakofonií?
Pokud si odpovím "za b", tak je obrana mého náhodně se objevivšího kousku osobní svobody naprosto zásadním a legitimním bojem. Jen bych měl pamatovat: Ten boj má vzhledem k tomu co mne obklopuje předem známý výsledek, a přesto já beru na sebe zodpovědnost omezit svými vlastními idejemi sebe sama, což se ale nikdy neobejde i bez zodpovědnosti za ovlivnění svobody těch, kteří se mnou sdílejí mou "časoprostorovou niku". Ovlivnění myslím vždy brutálnější než to v případě "a" - vybízejícím ke snahám porozumět stavbě té hudby a zkusit k ní připojit něco ze svého nástroje."

A má odpověď: "A teď k tomu "omezení Bohem": já jako zcela první musím ujasnit, že já o tom hovořím vždy výhradně v té souvislosti, abych se vymezil proti té (klasické náboženské) představě, že jenom a pouze naprostým splynutím s Bohem může člověk dosáhnout svého plného určení.

To znamená: proti tomuto jednostrannému pojetí já musím jako první postavit kontrapozici. Negaci.

To naprosto neznamená, že bych toto pojetí (splynutí s Bohem a s božím Dobrem) odmítal a zavrhoval zcela principiálně; já se jenom obracím proti jednostrannému výkladu tohoto pojetí.

Jednoduše řečeno: za použití Vaší terminologie, tento svět je jak symfonií, tak i kakofonií. Jenže ten problém je v tom, že téměř nikdo není schopen si uvědomit tuto principiální podvojnost; respektive téměř nikdo není schopen ji vydržet.

Každý chce mít nějaký konzistentní, vnitřně nerozporný obraz světa (a svého místa v něm); a tak jedni chtějí tu bezrozpornou identitu (symfonii), zatímco ti druzí vidí jenom své vlastní nepodmíněné Já (kakofonie).

Ve skutečnosti c e l ý a nezkrácený obraz světa je právě ta kombinace obojího; na straně jedné stojí opravdu síly nadindividuální, ontologické harmonie, (božího) Dobra; ale na straně druhé stojí právě ta nepodmíněnost, diferenciace, negace - a spolu s tím tedy jak nutnost, tak i povinnost každého jednotlivého člověka znovu a znovu hledat to, co je právě v daném okamžiku a v daném kontextu to dobré a správné.

Kakofonická symfonie, dalo by se říci... ;-)

Anebo možná poněkud přesněji: kakofonie (pokud vycházíme z individua), která ale poctivě a odpovědně hledá symfonii světa; a symfonie (pokud vycházíme z té harmonie bytí respektive z Boha), která ale ví, že i absolutní hudební řád se musí znovu a znovu obnovovat volným tvořením, pokud nechce ustrnout v nekonečném mechanickém opakování stále stejného notového zápisu."

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda a účel Úterý, 2.Ledna 2018, 15:57:51

Ovšem to dilema lidské svobody je ještě mnohem komplikovanější, nežli aby bylo možno ho za vyřešené považovat jenom tím, že těžiště našeho bytí z minulosti přesuneme do budoucnosti.

Ani to že jsme podstatně předurčováni naší minulostí (ať božské či profánně dějinně-materiální provenience) ještě bez dalšího nutně neznamená naši nesvobodu; stejně tak jako naše obrácení se k - domněle - zcela otevřené budoucnosti ještě nezaručuje naši skutečnou svobodu.

Připomeňme si jen tak pro zajímavost Aristotela: pro něj jsou věci - a tedy i jejich pohyb, jejich vývoj - podstatně určovány teleologicky, tedy svým účelem.

Pokud by tomu tak bylo - pak je naše možnost tvořit a přetvářet tento svět podle našeho volného uvážení zcela zásadně omezena; a to bez ohledu na to, jestli hledíme do minulosti nebo do budoucnosti. Ten telos, účel, zůstává sám o sobě stejný; faktor času tady nehraje žádnou podstatnou roli.

Zdá se tedy - pokud bychom tento názor Aristotela přijali za svůj - že to jediné o co se nám jako lidem jedná je to, dokázat rozpoznat ten pravý účel a smysl toho, že jsme. Že jsme vůbec vznikli, jaké místo zaujímáme v celém kontextu a řádu světa, přírody, evoluce a nakonec našich vlastních dějin. Co máme společného s celou ostatní přírodou - a co máme navíc.

A pokud bychom tento smysl a účel naší přítomnosti na tomto světě opravdu poznali, pak by celá naše svoboda záležela nakonec jenom v tom, tento účel realizovat tak, jak jenom nejlépe možno.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Ledna 2018, 07:46:31

Já si stejně myslím, že nejlepší je minulost. Samozřejmě, když si od ní odmyslíme to negativní. Renesance, humanismus a osvícenství jsou nakonec taky minulostí. Ne že ne. To je jedno, že z ničeho nevyplynuly.
Tomu, že člověk vědomě vytváří svou vlastní budoucnost se dá ještě jakž takž věřit, ale tomu, že vědomě vytváří společnou budoucnost, tomu se dá věřit jen těžko. Vždyť každý člověk si tu společnou budoucnost představuje jinak. Dohoda sice možná je, ale každá dohoda je kompromis. A demokracie je nakonec taky kompromis.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Minulost, budoucnost a ontologické kořeny Zlatého věku Středa, 3.Ledna 2018, 14:27:2

Že by renesance, humanismus a osvícenství "z ničeho nevyplynuly" - to se takto v žádném případě nedá říci. Už vůbec ne o renesanci, která se zcela programaticky pojímala jako obnovení antického ducha.

Ale ani osvícenství se svým racionalismem nevyplynulo "z ničeho", naopak ono vyplynulo ze zcela reálných procesů a změn především v produkčně-technické činnosti tehdejšího lidstva. Ostatně dokonalý příklad pro Marxovu tézi o tom, jak materiální základna (a změny v ní) vede k odpovídajícím změnám v myšlení lidí, a ke změnám společenských a politických institucí.

My jsme tou svou minulostí formováni, ať se nám to líbí nebo ne, ať si to chceme připustit nebo ne.

Ivan Štampach se chce od té minulosti, od té víry ve "zlatý věk" distancovat respektive emancipovat; ale nejsem si tak zcela jistý, jestli tady s vaničkou nevylévá i dítě.

Samozřejmě je naprosto v pořádku a nutné osvobodit se od i l u z í v nějaký bájný, dokonalý "zlatý věk". Ať už to má být údajně dokonalá identita světa lidí a bohů jako v antice, ať už to má být údajně čisté a ryzí prvotní křesťanství, ať už to má být marxistická protokomunistická prvobytně pospolná společnost.

Takže jak řečeno, osvobodit se od těchto iluzí v bájnou minulost je v pořádku.

Jenže na straně druhé my jsme vždy formováni něčím co je tu už před námi - a nad námi a mimo nás, jsme formováni samotným světem a jeho ontologickým řádem, ten tu není jen tak libovolně či náhodně, on má svá zcela konkrétní základní určení, a my svou pozemskou lidskou existenci nemůžeme vést jinak, nežli v rámci tohoto řádu či pořádku.

A tento ontologický řád - ve své ideální dokonalosti - našel své vyjádření právě i v lidských představách o tom "zlatém věku" minulosti.

Takže ještě jednou: ano, zbavme se iluzí o údajně bájné a harmonické minulosti; ale nepřestávejme hledat - a tvořit - vlastní dokonalost bytí, nakolik je nám to jenom reálně možno.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 3.Ledna 2018, 20:03:46

Já ve zlatý věk nevěřím, ale myslím si, že v některých věcech už bylo dosaženo dokonalosti a nedá se to nijak překonat. Z toho důvodu si vážím minulosti. V jiných věcech je vývoj naopak stále možný (a potřebný). My zkrátka musíme z minulosti neustále vybírat a uchovávat to ryzí a očišťovat to od balastu toho, co je přežité. Někdy (nebo pro někoho) není lehké to rozeznat.
Ještě si myslím, že svět by do jisté míry měl být vypočitatelný (čili budoucnost by měla vyplývat z minulosti), i když ne úplně. Pokud je svět úplně nevypočitatelný (absolutně nevíme co bude zítra), nepůsobí to dobře na lidskou psychiku. Člověk, který žije v takovém nevypočitatelném světě, potřebuje velkou míru odvahy. Nebo víry. Což je vlastně skoro totéž.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dějiny a předurčenost Čtvrtek, 4.Ledna 2018, 13:02:21

K té vypočitatelnosti (respektive předurčenosti, to je fakticky totéž): v tomto ohledu se zcela obecně dělá dvojí chyba, buďto se tvrdí že chod dějin je principiálně předurčený, determinovaný - anebo naopak, že dějiny jsou do budoucna zcela otevřené, a že záleží jenom na člověku, co se svými dějinami udělá.

Ten první názor je dnes už dost minoritní, většinově se věří na tu "otevřenost dějin". Proto ale tato víra není o nic odůvodněnější.

Jak řečeno, principiálně chybná jsou obě - jednostranná, zabsolutizovaná - stanoviska.

Ve skutečnosti na straně jedné samozřejmě budoucnost lidstva není nijak jednoznačně determinovaná a nalinkovaná, že by dnes už bylo možno říci: takto a takto bude probíhat příští vývoj, a tento vývoj dospěje nevyhnutelně k takovému a takovému výsledku.

Ale na straně druhé je stejně tak zaslepené nevidět a přehlížet, že člověk není nějakým naprosto nezávislým a nepodmíněným tvůrcem svého osudu. Člověk se nevyhnutelně pohybuje v rámci určitých daností: daností přírodních podmínek, daností produkčních struktur, možností jeho pospolité existence, a v neposlední řadě i v rámci základních určení a principů samotného bytí.

Obojí dohromady: dějiny člověka jsou vždy výslednicí volné činnosti člověka v r á m c i určitých apriorních daností a struktur, na které má člověk sám jenom velice omezený (případně žádný) vliv.

Jinak řečeno: v dějinách člověka a lidstva se neustále prolíná předurčenost s nepodmíněností; a mnohdy je krajně obtížné určit, co je vlastně způsobeno tím či oním faktorem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Ledna 2018, 08:22:41

Já jsem si vždycky přála svět, ve kterém se dá žít normální život.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 5.Ledna 2018, 11:18:58

"Normální život"? To je zase otázka, co si pod tím "normálním životem" vlastně představujeme.

Svým způsobem takový "normální život" v současné době vedeme. Většinou máme nějaký víceméně stabilní příjem, máme střechu nad hlavou, nikdo nás nezavírá do vězení. Takže máme vlastně všechno, co potřebujeme.

Jenomže celý tento "normální život" je nakonec vlastně jenom zcela nicotná existence odnikud nikam, bez cíle a bez jakéhokoli vyššího smyslu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 5.Ledna 2018, 13:34:18

Ano, máme příjem, střechu nad hlavou, dokonce se máme v podstatě hmotně dobře. Ale stejně nežijeme normální život (aspoň ne všichni). Protože je tady buď něco navíc, co se do normálního života těžko vpraví, nebo tu naopak něco chybí. Něco, co do normálního patří.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.