Změna nazírání společnosti vůči přírodě či životnímu prostředí (ostatně příroda je součástí v podstatě všech složek životního prostředí), ovšem není záležitostí pouze jihoamerického vnímání světa. V právní rovině se projevuje v nazírání práva na příznivé životní prostředí nikoli pouze z hlediska zdraví lidí, ale ochranou ekosystémů a životního prostředí jako nejvyšší hodnoty a ostatně jako základní právo IV. generace. Poprvé se změněné paradigma uplatnilo ve Španělsku v ústavě po pádu Franka, pojetí se projevilo v zemích latinské Ameriky. Není bez zajímavosti, že podle mého názoru ekocentrické pojetí bylo zakotveno v československé Listině základních práv a svobod (čl. 35 a čl. 11 odst. 3), jež chrání životní prostředí před poškozováním a ohrožováním nad míru stanovenou zákonem. Ekologické meze ovládající veškeré lidské konání v podstatě stanoví mimo jiné Vavrouškova definice trvale udržitelného života včleněná do § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí (ostatně přijatá i v některých dokumentech OSN, ba dokonce závazných nařízeních Evropských společenství). Těmito limity je totiž omezení vyjádřené slovy „nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“ (Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.). Není ovšem náhodou, že toto pojetí ekologických limitů začalo být kritizováno jako přílišné zdůraznění ekologického pilíře a pod pojmem již „jen“ udržitelného rozvoje se Česko navzdory zákonné definici hlásí k harmonii třech jeho pilířů bez „ekologického“ omezení (Strategie udržitelného rozvoje 2004-2009, která mj. výslovně zdůrazňuje antropocentrický přístup a výjimečné postavení člověka v přírodě - kapitola II - http://www.mzp.cz/cz/strategie_udrzitelneho_rozvoje ), a dále stupňuje se odklon od pojetí ochrany životního prostředí zakotveného v zákoně o životním prostředí a zejména v zákoně o ochraně přírody (zde např. zrušení formální speciality vůči jiným zákonům, oslabování postavení občanských sdružení) i v rovině politické (např. kauza Šumava) atd.
Bolívie přizná přírodě stejná práva, jako mají lidé
Roman Bureš
Změna nazírání společnosti vůči přírodě či životnímu prostředí (ostatně příroda je součástí v podstatě všech složek životního prostředí), ovšem není záležitostí pouze jihoamerického vnímání světa. V právní rovině se projevuje v nazírání práva na příznivé životní prostředí nikoli pouze z hlediska zdraví lidí, ale ochranou ekosystémů a životního prostředí jako nejvyšší hodnoty a ostatně jako základní právo IV. generace. Poprvé se změněné paradigma uplatnilo ve Španělsku v ústavě po pádu Franka, pojetí se projevilo v zemích latinské Ameriky. Není bez zajímavosti, že podle mého názoru ekocentrické pojetí bylo zakotveno v československé Listině základních práv a svobod (čl. 35 a čl. 11 odst. 3), jež chrání životní prostředí před poškozováním a ohrožováním nad míru stanovenou zákonem. Ekologické meze ovládající veškeré lidské konání v podstatě stanoví mimo jiné Vavrouškova definice trvale udržitelného života včleněná do § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí (ostatně přijatá i v některých dokumentech OSN, ba dokonce závazných nařízeních Evropských společenství). Těmito limity je totiž omezení vyjádřené slovy „nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“ (Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.). Není ovšem náhodou, že toto pojetí ekologických limitů začalo být kritizováno jako přílišné zdůraznění ekologického pilíře a pod pojmem již „jen“ udržitelného rozvoje se Česko navzdory zákonné definici hlásí k harmonii třech jeho pilířů bez „ekologického“ omezení (Strategie udržitelného rozvoje 2004-2009, která mj. výslovně zdůrazňuje antropocentrický přístup a výjimečné postavení člověka v přírodě - kapitola II - http://www.mzp.cz/cz/strategie_udrzitelneho_rozvoje ), a dále stupňuje se odklon od pojetí ochrany životního prostředí zakotveného v zákoně o životním prostředí a zejména v zákoně o ochraně přírody (zde např. zrušení formální speciality vůči jiným zákonům, oslabování postavení občanských sdružení) i v rovině politické (např. kauza Šumava) atd.
Nové pojetí postavení životního prostředí pokračuje v rozvíjení myšlenek o zvláštním postavení životního prostředí a jeho ochrany jak v rámci OSN a mezi řadou nevládních organizací ve světě, bez ohledu na to, zda se jedná o Pačamamu, či Matku Zemi nebo prostou přírodu. V podstatě zcela bez zájmu našich sdělovacích prostředků i oficiálních míst proběhlo přijetí Charty životního prostředí ve Francii jako třetího ústavního dodatku v roce 2005 (http://www.legifrance.gouv.fr/affichTexte.do?cidTexte=JORFTEXT000000790249&dateTexte). Společným spojovatelem těchto právních úprav je především povinnost každého chránit přírodu/životní prostředí, princip předběžné opatrnosti apod. Od povinného ohledu na životní prostředí je již jen krůček k uznání práv životního prostředí a přírody. K tomu např. sborník Does Nature Have Rights ? (http://www.rightsofmotherearth.com/learning-lab/does-nature-have-rights). Ostatně z iniciativy Bolivie přijala OSN řadu dokumentů o postavení přírody (http://www.rightsofmotherearth.com/learning-lab/does-nature-have-rights/ ). Ostatně 22. dubna je nejen Dnem Země, ale od loňského roku byl vyhlášen Valným shromážděním OSN Mezinárodním dnem Matky Země (http://www.un.org/en/events/motherearthday/) . Dokumenty OSN k tomu také na http://www.un.org/en/events/motherearthday/docs.shtml.