Díky za kritické poznámky. Má východiska jsou asi poněkud zastaralá. Zdá se, že těch různých možností, jak by taková inteligence mohla vypadat a jak by k jejímu vzniku mohlo dojít, je skutečně hodně. A pokud se ale naplní některé zde zmíněné prognózy, změní se náš svět zásadním způsobem dlouho před tím.

Pokud jde o onu projekci zla do strojů jako do zrcadla, je to tak. Člověk ale asi vždy nějaké zrcadlo potřebuje, aby se v něm mohl spatřit. Většinou si projikujeme zlo do někoho, kdo v naší společnosti má moc - korporací, vlád, lidí, kteří je řídí. Tito lidé ale - alespoň z mého pohledu - opět spíše slouží určitému principu, dělají to, co se naučili a co je v daném systému nutné, vlastně nakonec to, co většina z nás, akorát v jiném měřítku. Vede mě to potom k otázce, co je pro tento princip asi nejvíce charakteristické. Zdá se mi, že kromě již dlouho známých negativních vzorců chování, které z člověka činí v té či oné míře bezohledné soutěživé individuum škodící přímo či nepřímo ostatním a páchajícím tak "zlo", je to právě spjatost se stroji a mechanizovaným způsobem života. Člověk nachází největší zálibu právě ve vlastnictví stroje a jeho ovládání a výměnou za to zcela podřizuje svůj život jeho rytmu. A to na individuální i kolektivní úrovni. Tím, že to dělá automaticky, vlastně neovládá, ale je v zajetí. Každé další inovace. Stroje jsou hlavním zpředmětněním bohatství, kapitálem, je to nakonec jejich množství a kvalita, která je předmětem soutěžení, určuje podmínky toho soutěžení skrze vývoj zbraní a přizpůsobení se společnosti určité formě. Z tohoto pohledu mi připadá charakteristické, že se podoba našeho světa nepřizpůsobila hromadné dopravě, ale automobilismu - aby každý mohl mít svůj vlastní kus a těch kusů bylo zároveň co nejvíce. Pokud jde o zemědělství (nevím, zda se dá řící, že jeho podíl na poškození biosféry je "drtivý", ale to záleží na tom, co vnímáme jako největší škody), též ono je mechanizované, což je patrně jednou z příčin jeho ničivosti a člověk díky tomu může trávit většinu svého času se stroji, ať již jako dělník v rozvojových zemích, nebo jako konzument v těch vyspělých. Odstřižení člověka od přírody mechanizací má též možná co do činění s naším postojem k životnímu prostředí a plýtvavým, poživačným způsobem života, který ničivost zemědělství dále umocňuje. Tyto trendy jako by se pak zhruba od příchodu environmentalismu obracely. Objevuje se snaha využívat je rozuměji a omezeně, jen tam, kde je to nutné a prospěšné. Příkladem je třeba bio-farmářství, nebo jízda do práce na kole. Ale to už jsou spíše spekulace a bylo by třeba tuhle otázku lépe prozkoumat.

Vina není rozhodně na straně strojů a nejde o to se jich zbavit. Myšlenka, že stroj je laskavý, mi připadá velmi dobrá. Problematický je asi vztah člověka k nim, zvláště jejich nereflektované používání a rozšiřování do všech oblastí života. Upřednostňování těch stále složitějších (zároveň i náročnějších na výrobu, která se koncetruje na několika málo místech, hůře opravitelných a s malou životností, takže zisk jejich výrobců je stále zajištěn) i tam, kde by stačily jednodušší nebo by jejich obměna mohla probíhat v daleko delším cyklu. Koneckonců mi též připadá, že s tím, jak strojů přibývá, obměňují se čím dál tím víc a rozumíme jim méně, přestáváme si jich cenit, ztrácíme k nim osobní vztah a činíme z nich, navzdory úvahám o tom, že by snad mohly jednou být jako my, jen náš další, stále odcizenější předmět využívání. Mizí zkrátka to - odpusťte mi poněkud sentimentální konec :-) -, co popsal Jiří Wolker ve své básni:

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!