Mašínova neznalost základních faktů (nebo neschopnost/neochota si je náležitě interpretovat?) je samozřejmě poněkud na obtíž snaze vnímat ho jako věrohodného mluvčího "protikomunistického odboje" (jak by možná MF Dnes chtěla...). Nicméně: na Mašínovo tvrzení "V zemích západních civilizací sebeupálení nebylo nikdy společensky přijatelné, nebylo ani předmětem veřejné pozornosti. Tento čin neodpovídá morálním hodnotám civilizovaných zemí..." bychom podle mého názoru neměli tak úplně argumentovat poukazem na jiné příklady sebezapálení známé z evropského prostředí. Že je Mašín nezná (jak si lze jeho slova interpretovat), je věc do trochu jiné debaty.
Zásadnější problém totiž leží v této Mašínově formulaci (pokud s ní někdo z redaktorů ještě nějak svérázně nežongloval): "Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů..." Uvažovat o Palachově oběti jako o "oslavovaném činu sebezmrzačení", který je/údajně má být "příkladem mládeži", je totiž zásadně chybné. Palachův čin byl navýsost singulární, nebyl určen k "nápodobě", "opakování" ani ničemu podobnému. Jan Zajíc a další na to ostatně doplatili už dostatečně... Podobné otázky (další oblíbenou je: mělo to vůbec smysl, za cenu takové bolesti? nebo: jak Palachova sebevražda přispěla k pádu komunismu?) jsou jen výrazem naší bezradnosti nad Palachovou obětí. Palachův čin byl výzvou každému z nás, kterou si je třeba přeložit do našeho vlastního každodenního života. Palacha nelze opakovat a nemůže tudíž být příkladem čemukoli. Nejméně ze všeho je pak Palachova oběť výzvou k "oslavám sebezmrzačení".
Signifikantní je ostatně i Mašínův dovětek „z jakýchkoli důvodů“... Má snad být lepším příkladem dnešní mládeži jeho ostentativní rezignace na snahu o jakékoli pochopení oněch „důvodů“?
Mně osobně není Mašínovo chápání "odboje proti okupantům" blízké takřka ničím. Jeho výklad Palachova činu – navíc faktograficky nepodložený – považuji ale za skandální. Ladislav Hejdánek psal o Palachově činu jako o "způsobu, jak v jednom okamžiku nepřeslechnutelně oslovit co nejvíc lidí". Palach byl pak v tomto chápání tlumočníkem výzvy pro svědomí každého z nás. Jeho čin si žádal vyložení, resp. doplnění naší vlastní aktivitou, aby teprve pak mohl být vůbec pochopen – a abychom teprve pak na něj mohli náležitě reagovat. Že Josef Mašín Palachovo oslovení možná oslyšel, to je jedna věc. Že nám místo toho nabízí urážející obraz psychicky chorého zoufalce (v mé interpretaci jeho slov), to už je věc závažnější. Mašín si Palachovu oběť nijak nevykládá ani si ji nepřikládá na svoji vlastní životní zkušenost. On ji jednoduše a šmahem shazuje ze stolu.
A ještě k jedné zvláštní kontaminaci v Mašínově uvažování dochází: jeho slova o Palachově psychické labilitě – alespoň mně – vyznívají tak, jako by tím zároveň na Palacha svalovala vinu za to, že jeho upálení nic v reálné politicko-společenské rovině nezměnilo. Palachovu výzvu nemusíme poslouchat, byl to přeci člověk nemocný a zoufalý... Tady ale nelze vinit Palacha, tady musíme vinit sami sebe. Navíc a mimo jiné tento způsob uvažování upomíná na náš (nejen) dnešní problém s vymezím/“definováním“ sféry osobní/soukromé a sféry veřejné – a s tím, kam chceme různé činy, nejen ten Palachův, zařadit, resp. v jakém kontextu je číst.
A jde-li o novou palachovskou interpretaci... Leží nám v hlavě, nechme ji ještě chvíli zrát... Upřímně jsem si myslela, že kniha, kterou Patrik zmiňuje, alespoň trochu vyvrátí pohledy podobné Mašínovu. Nejspíš ale potřebujeme ještě chvíli šířit zejména onen historický aj. „materiál, který je dnes k palachovskému tématu sebraný“.
P.S. K textům (nejen) Pavla Belobrádka i jiným: jak vlastně chceme s Palachem „naložit“, když se ještě pořád nedokážeme zbavit onoho podivného patetického tónu, jakým o Janu Palachovi častokrát (a tak nějak jakoby automaticky) mluvíme...?
O novou palachovskou interpretaci
Patrik Eichler
Zásadnější problém totiž leží v této Mašínově formulaci (pokud s ní někdo z redaktorů ještě nějak svérázně nežongloval): "Nepovažuji za zodpovědné a za dobrý příklad mládeži oslavovat čin sebezmrzačení, sebeupálení z jakýchkoli důvodů..." Uvažovat o Palachově oběti jako o "oslavovaném činu sebezmrzačení", který je/údajně má být "příkladem mládeži", je totiž zásadně chybné. Palachův čin byl navýsost singulární, nebyl určen k "nápodobě", "opakování" ani ničemu podobnému. Jan Zajíc a další na to ostatně doplatili už dostatečně... Podobné otázky (další oblíbenou je: mělo to vůbec smysl, za cenu takové bolesti? nebo: jak Palachova sebevražda přispěla k pádu komunismu?) jsou jen výrazem naší bezradnosti nad Palachovou obětí. Palachův čin byl výzvou každému z nás, kterou si je třeba přeložit do našeho vlastního každodenního života. Palacha nelze opakovat a nemůže tudíž být příkladem čemukoli. Nejméně ze všeho je pak Palachova oběť výzvou k "oslavám sebezmrzačení".
Signifikantní je ostatně i Mašínův dovětek „z jakýchkoli důvodů“... Má snad být lepším příkladem dnešní mládeži jeho ostentativní rezignace na snahu o jakékoli pochopení oněch „důvodů“?
Mně osobně není Mašínovo chápání "odboje proti okupantům" blízké takřka ničím. Jeho výklad Palachova činu – navíc faktograficky nepodložený – považuji ale za skandální. Ladislav Hejdánek psal o Palachově činu jako o "způsobu, jak v jednom okamžiku nepřeslechnutelně oslovit co nejvíc lidí". Palach byl pak v tomto chápání tlumočníkem výzvy pro svědomí každého z nás. Jeho čin si žádal vyložení, resp. doplnění naší vlastní aktivitou, aby teprve pak mohl být vůbec pochopen – a abychom teprve pak na něj mohli náležitě reagovat. Že Josef Mašín Palachovo oslovení možná oslyšel, to je jedna věc. Že nám místo toho nabízí urážející obraz psychicky chorého zoufalce (v mé interpretaci jeho slov), to už je věc závažnější. Mašín si Palachovu oběť nijak nevykládá ani si ji nepřikládá na svoji vlastní životní zkušenost. On ji jednoduše a šmahem shazuje ze stolu.
A ještě k jedné zvláštní kontaminaci v Mašínově uvažování dochází: jeho slova o Palachově psychické labilitě – alespoň mně – vyznívají tak, jako by tím zároveň na Palacha svalovala vinu za to, že jeho upálení nic v reálné politicko-společenské rovině nezměnilo. Palachovu výzvu nemusíme poslouchat, byl to přeci člověk nemocný a zoufalý... Tady ale nelze vinit Palacha, tady musíme vinit sami sebe. Navíc a mimo jiné tento způsob uvažování upomíná na náš (nejen) dnešní problém s vymezím/“definováním“ sféry osobní/soukromé a sféry veřejné – a s tím, kam chceme různé činy, nejen ten Palachův, zařadit, resp. v jakém kontextu je číst.
A jde-li o novou palachovskou interpretaci... Leží nám v hlavě, nechme ji ještě chvíli zrát... Upřímně jsem si myslela, že kniha, kterou Patrik zmiňuje, alespoň trochu vyvrátí pohledy podobné Mašínovu. Nejspíš ale potřebujeme ještě chvíli šířit zejména onen historický aj. „materiál, který je dnes k palachovskému tématu sebraný“.
P.S. K textům (nejen) Pavla Belobrádka i jiným: jak vlastně chceme s Palachem „naložit“, když se ještě pořád nedokážeme zbavit onoho podivného patetického tónu, jakým o Janu Palachovi častokrát (a tak nějak jakoby automaticky) mluvíme...?