Tvorba spisovatelky Olgy Tokarczukové (nar. 1962) patří bezpochyby k tomu nejpozoruhodnějšímu, co současná polská literatura světu nabízí. Máme to štěstí, že autorka je také hojně překládána do češtiny, počínaje v brněnském Hostu vydanou knihou Pravěk a jiné časy v roce 1999 a konče tamtéž vydaným románem Běguni v roce 2008. Právě posledně jmenovaný titul, věnovaný fenoménu nomádství, se stal senzací nejen v Polsku, kde získal prestižní literární cenu Nike. Také u nás kniha sklidila pozitivní ohlas napříč recenzními rubrikami českých periodik.

Na sklonku roku 2010 vyšla Tokarczukové dosud poslední kniha, román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Poněkud kostrbatý název je citací verše anglického básníka Williama Blakea, jehož jméno a dílo provází čtenáře celou knihou, ať už jako citáty uvozující a předjímající jednotlivé kapitoly, či jako předmět zájmu jedné z literárních postav.

Poslední próza Olgy Tokarczukové se vymyká z úhrnu jejího dosavadního díla. Autorka tentokrát vsadila na — pro ni netypickou — variantu románu s detektivními prvky a nádechem mystična. Pozornost upoutá také označení uvedené na obálce, jež anotuje knihu jako „morální thriller“.

Hlavní postavou příběhu je lehce bláznivá postarší žena Jana Dušejková, která žije sama ve své chajdě v ne příliš pohostinném kraji na polsko-českém pomezí. Důležitou roli v příběhu hraje úcta k životu a sepětí s přírodou. Lidé se k ní často chovají krutě a bezohledně, stejně tak krutá ale dovede být ona: „Zimní rána jsou vyrobená z oceli, mají kovovou chuť a ostré hrany. Ve středu v sedm ráno v lednu je zřejmé, že svět nebyl stvořen pro Člověka, a určitě ne pro jeho pohodlí a radost.“

V knize je velmi často zmiňována Česká republika, zejména v hrdinčiných úvahách: „V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásu, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci; malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší zvonečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají.“

Uvedená pasáž, při níž se musí každý Čech minimálně pousmát, výmluvně vystihuje naivitu a idealismus protagonistky Jany Dušejkové. Zároveň ukazuje na nemalou dávku ironie, ke které Tokarczuková při psaní sáhla, když se rozhodla vzít doslova okřídlenou tezi o zemi mlékem a strdím oplývající a dovést ji v myšlenkách své postavy ad absurdum.

Čeho si čtenář jako první na textu všimne, jsou nezvyklá jména a psaní velkých písmen u slov, kde se běžně neobjevují: „…každá generace (má) svou módu a najednou se všichni jmenují Markéta, Patrik nebo, nedej bože, Jana. Proto se snažím nikdy nepoužívat jména a příjmení, ale spíše popisy, které se samy nabízejí, když se na někoho poprvé podívám. Jsem přesvědčená, že je to nejlepší způsob používání jazyka, na rozdíl od manipulace se slovy zbavenými svého významu.“

Protagonistka o slovech často přemýšlí a odmítá jejich povrchní významy: „Myslivecké kazatelny. Ten název mě nikdy nepřestával udivovat a rozčilovat. Co se z nich vlastně káže? Jaké evangelium? Není to snad vrchol lidské nadutosti, ďábelský nápad, aby se místo, z něhož se zabíjí, nazývalo kazatelnou?“ Právě myslivci, lovci a pytláci jsou pro fanatickou ochránkyni zvířat úhlavními nepřáteli.

Velká počáteční písmena nacházíme v textu u slov jako Zvířata, Člověk, Noc, Hněv či Trest. Jejich nezvyklé užívání dává tušit, že řád a hierarchie pozemského bytí, které hrdinka uznává, nebudou úplně totožné s jejich běžným pojetím. Jana Dušejková je navíc zapálenou astroložkou, která svou životní orientaci hledá ve hvězdách.

Začátek příběhu nás přivádí do nevlídné noci, za níž je nalezeno mrtvé tělo jednoho z mála Janiných sousedů. Zdá se, že se udusil kostí. Zpráva vyvolá v zapadlé lesní osadě pozdvižení. V tu chvíli ale ještě nikdo neví, že brzy dojde k několika dalším úmrtím a záhadným zmizením osob.

Postupně vyplouvají na povrch zvěsti o mafiánském propojení některých význačných osob, v jejichž kruhu k úmrtím dochází. Další věc, která oběti spojuje, je jejich záliba v lovu. Na místě činu jedné z vražd se ve sněhu objeví množství stop lesní zvěře. Jana Dušejková nabývá přesvědčení, že vraždila zvířata, která se mstí lovcům. Žena, považovaná za blázna, o tom informuje policii:

„Za druhé: rozhodla jsem se vyhodnotit velmi průkazné informace, které je možné získat z kosmogramů (všeobecně známých jako Horoskopy) obětí, a jak v prvním, tak ve druhém případě mohu konstatovat, že mohly být napadeny a zabity Zvířaty. Jedná se o velmi vzácnou konstelaci planet, proto na tuto skutečnost upozorňuji Policii. Dovoluji si připojit oba Horoskopy, které, jak doufám, budou posouzeny policejním Astrologem, což podpoří mou Hypotézu…“

Autorka příběhu si velmi dobře poradila s možnostmi, které jí detektivní žánr nabídl. Pokud by se měla kniha pojmout jen jako detektivka, s přehledem obstojí. Podstatná jsou ale především filozofická, etická a ideová východiska, která román asociuje.

V poslední době se hodně a hlasitě volá po „angažovaném umění“. Právě poslední román Olgy Tokarczukové musíme chápat jako závažný a provokativní prozaický příspěvek v této oblasti. K tragédii dochází, pokud si někdo udělá z angažovanosti v umění „zlaté tele“ a zapomene, že primární musí zůstat funkce estetická. Taková tvorba si může podat ruku se svazáckou písní a rovnou odkráčet na smetiště literárních dějin.

Něco jiného je, pokud autor dokáže estetickou a formativní funkci skloubit. Sem bych zařadil třeba právě poslední Tokarczukové román. Přesto odhaduji, že pro nemálo čtenářů bude problematické se s hlavní hrdinkou a s jejím militantně-vegetariánským světonázorem zavánějícím ekoterorismem ztotožnit.

Nabízí se otázka, do jaké míry se názory hrdinky Jany Dušejkové shodují s názory Tokarczukové, a zda vůbec. A priori k tomu samozřejmě nemůžeme tvrdit nic. Odpovědět by mohla pouze autorka sama. Můžeme se pouze ptát, čeho chtěla Tokarczuková u čtenářů dosáhnout. Utvrdit rozhodnuté? Přesvědčit či znejistit váhající? Provokovat názorové odpůrce? Nejspíš všechno dohromady.

Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Host, Brno 2011.