Výstava uspořádaná kurátorkou Teresou Bruthansovou k 75. narozeninám Františka Víznera přináší nevšední zážitek ze setkání s tvorbou tohoto mistra skláře, který se svými objekty proslavil nejen u nás, ale především ve světě. Autor v padesátých letech začínal v designu skla pro průmysl, v šedesátých byl jednou z klíčových osobností na poli litého skla a od sedmdesátých let se věnuje tvorbě na volné noze.

Pětasedmdesát vystavených děl spadá do tří typů objektů. Mísa, váza, talíř. (A jedna skulptura, která není vázou, protože do ní autor neprovedl onen válcovitý závrt, kterým se u něj vázy jinak vyznačují.) Pročpak věci tak všední vystavovat v galerii? Vždyť co může být obyčejnějšího než mísa, váza či talíř?

Neobyčejnost spočívá ve Víznerově umanutosti po dokonalosti tvaru. Všechny objekty vznikají ručním broušením. Tvar je zde jazzovým standardem, který se pokaždé znovu a znovu rozeznívá s každým novým kusem skla, kterého se Vízner chopí, a mnoha hodinami opracovávání mu vtiskne náležitý tvar.

Mísy tvoří polokoule či jí podobný tvar. Ovšem nesnadnost zpracování jako by se zrcadlila v nemožnosti využití. Tam, kde by mohla být nějaká náplň, se buď hrdě vzpíná ostrá špička, či je naopak prohlubeň takřka neznatelná. Víznerovy mísy se tak vzpírají možnosti být vyplněny něčím jiným, méně vznešeným než světlem.

Vázy jsou hranolová či válcovitá tělesa, do kterých Vízner provedl pomocí diamantového vrtáku kruhovitý vrt. Přítomnost vrtu pak jemně prosvítá skrz mléčné sklo.

Barevnost použitého skla je pestrá. Dojde i na barvy, které jsou v kontextu ostatního díla překvapivé — ať už se jedná o světle růžovou, či žlutou, vytvářející svou sytostí dojem spíše plastového než skleněného objektu. Většina je ale provedena v odstínech temnějších zelených, kávových, modrých.

Návštěvník vstupující do galerie stojí před dilematem, kde začít. Má na výběr ze dvou táhlých linií polic podél delších obvodových zdí místnosti galerie či z mezi nimi položeného sníženého bílého hranolu. Zatímco podél zdí jsou rozmístěny převážně objekty teplých a jasných barev, na soklu mezi nimi pak ty, které jsou z matného skoro černého skla. Expozici doplňuje několik velkých černobílých fotografií ukazujících v detailu práci v ateliéru. Čtyři citáty pak uvozují Víznerův pohled na tvorbu.

Výstava je instalována s lehkostí jazzové session. Jednotlivá díla nejsou řazena ani chronologicky, ani tematicky. Mnohdy je návštěvník překvapen tím, kdy byl kus, jenž má právě před sebou, vytvořen. Rytmické střídání tvarů a barev přináší díky měkkému hornímu osvětlení oku lahodící přehlídku jemně zářících artefaktů.

Víznerovy objekty jsou robustně jednoduché, ale nikoli přímočaře minimalistické. Nejstarší je z roku 1968 a nejmladší z roku minulého. Všechny však spolu hrají v jedné tónině a takřka jednohlasem. Síla jednoduché myšlenky dotažené k dokonalosti se line jako tenká nit celou expozicí.

František Vízner: Ateliér. Galerie Nová síň Praha, výstava potrvá do 30. dubna 2011.