Zdál se mi nedávno podivný sen. Nebyl příliš povzbudivý, jelikož byl o současné české politice… co si budeme vykládat. Surrealisticky ztvárněný děj snu provázel bard pějící zplna hrdla slova, kterým jsem zprvu neporozuměl. Teprve když jsem připlaval hustým bílým dýmem blíže, zaslechl jsem slova mně povědomá - pěvec lkal trpce: „… na rohu ulice vrah o morálce káže, před vraty věznice se procházejí stráže…“

Slova té balady se zhmotnila a na rohu se pozvolna z dýmu formovala bílá postava, která vykazovala všechny znaky kázajícího moralisty. Nad hlavou svatozář, shlížel na kolemjdoucí ze svého piedestalu, poučoval příchozí, ironický úsměšek vždy připraven pro oponenty. Konečky prstů vykresloval do vzduchu kontury argumentů a slovních obratů. Celkový dojem vylepšovala vůně alkoholu linoucího se z úst kazatelových.

Z přesvědčivých slov onoho velikána mezi proroky, proslaveného odborníka na nakládání s rozpočty, jsem vyrozuměl, že vypráví svůj příběh coby pozitivní příklad chování, jak vystřižený z učebnic etologie. Nepamatuji si vše, co říkal, sny si ostatně nikdy nepamatuji beze zbytku, často vůbec ne, ale znělo to nějak takhle:

„Kdysi jsem coby náměstek ministra obrany měl na starosti výběrová řízení a akviziční procesy. Jó, to byly doby,“ zasnil se ve snu na chvíli a pokračoval: „Tehdy ministerstvo obrany uzavřelo smlouvu s jednou firmou na dodávku 2 310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později provalilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázku přeci muselo ministerstvo přidělit bleskově... S padáky neměla ta firma samozřejmě žádné zkušenosti - byly nekvalitní a při pokusných seskocích kvůli tomu zahynul parašutista. A stát přišel o desítky milionů korun. Nebo o stovky milionů? Už si to nepamatuji, těch kauz na ministerstvu obrany tehdy bylo tolik, že kdybychom dnes měli všechny peníze, které se v nich prošustrovaly, nemuseli bychom zvyšovat daně,“ usmíval se prorok pod fousy. Vedle sedící bílý přízrak s prořídlým knírkem se pod vlivem uštěpačného smíchu svého stranického kolegy probudil, zažbrblal něco na způsob „Kalousek je nevinný“ a ihned znovu usnul.

„Okamžitě jsem za to přejal politickou odpovědnost,“ pokračoval ten, který na rohu ulice o morálce káže, „a to tak, že jsem řekl, že za to přebírám politickou odpovědnost. Během tohoto přebírání politické odpovědnosti jsem byl ovšem nucen vynadat každému, kdo mně tento lapsus neustále připomínal a požadoval mé odstoupení z funkce."

A potom kazatel dodal, jak už to ve snech bývá, tak zcela neorganicky, tuto záhadnou větu: „Kdyby měl ministr Vondra  jen trochu cti v těle, rezignoval by ještě dnes. Pokud ji nenalezne, budeme spoléhat na čest pana premiéra.“

Takové cti najednou… až se mi z toho zatočila hlava.

Nevím odkud, jak a proč, zjevil se v tu chvíli básník Jan Zahradníček, poletoval vzduchem jako vánek a deklamoval verše:

Tak začíná

Hodina Bičování. Zde slova

nemají smyslu. Zde v Barvách

hovoří slepí.

To nadpřirozená prostřednost všechno rovná

k obrazu svému…

V tom jsem se probudil, celý roztřesený a zmatený jsem se motal po bytě, až jsem se dotřásl a domotal k televizi. To je nápad! Když nemůžeš spát, Františku, zmáčkni ten blahodárný zapínač. Televizní aparát jsem tedy s chutí zapnul, usedl do stařičkého křesílka a se zájmem sledoval předsedu sociálních demokratů Bohuslava Sobotku, který právě požadoval na premiéru Petru Nečasovi, aby odvolal ministra obrany Alexandra Vondru.

Za zády mu na chvíli vykoukl bývalý ministr obrany, volební manažer a poradce čéesesdé Tvrdík a houkl: „Aby Vondru okamžitě odvolal.“

„Jó, okamžitě,“ opakoval Sobotka Patašon po Tvrdíkovi Patovi.

„Snaha premiéra Petra Nečase udržet Vondru v pozici ministra i přes rozsáhlá podezření na plýtvání v řádu stovek milionů korun v době českého předsednictví v EU je důkazem toho, že ve své funkci předsedy vlády opět selhal,“ uvedl Patašon poté, kdy Nečas Kalouskovi prokázal, že ani on nemá čest, protože se za Vondru postavil.

„Skvěle jsi jim to nandal, Slávku,“ poklepal Patašonovi po rameni Pat.

Z toho jsem poznal, že jsem se ve skutečnosti vůbec neprobudil, protože ti dva působili jako dvojice komiků, což by se pochopitelně seriozním politikům v žádném případě stát nemohlo.

Šel jsem za bardem a optal se jej: „Bratře, ty víš, co se tu vlastně děje? O co jde?“

A bard mi zapěl odpověď: „… a houfec mordýřů si žádá požehnání prvního z rytířů, hle, veličenstvo kat…“

Šel jsem tedy za ním do mysteriózní stavby z bílého dýmu, klaním se mu a oslovuji jej:

„Tvoje veličenstvo, mohl bys mi osvětlit, co se tu vlastně děje? O co v kauze toho záhadného Vondry, nebo jak se jmenuje, vlastně jde?“

A ten pozemský ďábel se příšerně rozchechtal, až se mi odporem naježily chlupy po celém těle. „To je skutečně ďábelská hra, kam se na ni hrabu,“ začal zbytečně sebekriticky.

„Ten Vondra asi udělal nějakou chybu, něco podcenil a někdo jiný se nejspíš nějakým tím milionkem napakoval, na rozdíl od Vondry samého. Vondra by tedy měl ctít politickou odpovědnost, ne se však hned věšet. Mnohem větší Vondrovou chybou ovšem bylo, že chtěl té upíří partičce, která z ministerstva obrany vysává krev už skoro dvě desetiletí, zatnout tipec. Začal té síti zašívat oka, kterými krev odkapávala. A vypadá to, že erární mana nebeská z ministerstva obrany již do soukromých kapes a stranických pokladen díky Vondrovi nikomu sama nespadne - tedy, pokud vydrží dřepět na ministerské sesli. A to se, mladý muži, neodpouští. To se trestá rozdmýcháním kauzy a jejím udržováním při životě. A v celé té hysterii už i ti novináři rádi nebo radši přehlédnou, kdo je ten, který na rohu ulice káže o morálce.“

Tím oslovením „mladý muži“ mne Jeho veličenstvo kat utvrdilo v podezření, že jsem se doopravdy ještě neprobudil. Mladým mohu být bohužel právě jen ve snu.

Ale hlavně, kdo z rozumných lidí by uvěřil tomu, že by někdo mohl nějaké ministerstvo téměř dvacet let beztrestně vykrádat, stlát si pod sebou novoučkými a voňavoučkými bankocetlemi a k tomu všemu se stále držet v nejvyšší politice. Něco tak absurdního by šlo také jen ve snu.

Anebo jsem byl vzhůru?