České ekologické nevládky nedávno zaslaly premiéru Nečasovi otevřený dopis žádající provedení zátěžových testů jaderných elektráren. Ačkoli je mi kritika jádra sympatická a sama se hlásím k protijadernému hnutí, k tomuto dopisu mám výhrady. Vadí mi totiž jeho ústupčivost. Ta se projevuje jednak v přitakávání vládě, jednak v celkové rétorice přitakávání neoliberálním pořádkům. Čeští nevládní ekologové tak „chápou argumenty“ předsedy vlády, že není třeba „znepokojovat veřejnost“. Není potřeba lidi strašit či děsit, ale myslím, že je dobré, když občané nejsou pokojní a se vším spokojení a aktivně otevírají debatu o palčivých tématech. O to více, když vláda unisono tvrdí, že není jiné cesty a ono téma, tedy jaderná energetika ano či ne, má jen jedinou možnou odpověď. Je právě úlohou nevládních organizací znepokojovat veřejnost, vířit debatu, podrývat vládní bohorovnost a narušovat zaběhané pořádky. A právě v rezignaci na proměňování statu quo tkví hlavní problém tohoto otevřeného dopisu a, obávám se, i většiny současného nevládního sektoru v Česku.

V otevřeném dopise ekologové překvapivě málo argumentují životním prostředím, o to více se však zaštiťují tržní ekonomikou. Jde jim o „konkurenceschopnou moderní ekonomiku a energetiku“, „zajištění dostatku energie pro domácnosti a průmysl“, „vytváření nových pracovních příležitostí" a vytváření „efektivních příležitostí k modernizaci domácí ekonomiky“. Když argumentují proti přístavbě Temelína, činí tak výhradně proto, že akce „spolyká několik stovek miliard korun“. Když se v devadesátých letech protestovalo proti stavbě Temelína, argumentovali jsme mimo jiné tím, že jaderná elektrárna představuje metaforu totalitně řízené společnosti. V ní se všechno podřizuje potřebám vlastního chodu a umlčují se hlasy nesouhlasících. V dokonalé nadvládě už odpor neexistuje, protože se vytratil nejen nesou-hlas, ale především slovník odporu. V důsledku negativní zpětné vazby přestává být ve společnosti, která hlásá dominantní pravdu, možno myslet mimo oficiální termíny. Dochází k neuvědomované autocenzuře. A jejími oběťmi se stávají i ti, kteří se chtějí vyslovit proti.

Slovník ekologů je jak vystřižený z příručky neoliberální ekonomie. Ti, kteří by z definice měli stát mimo vládní (a převládající) diskurs, ho paradoxně upevňují, neboť na podporu svých tvrzení používají v drtivé většině rétoriky, která legitimizuje status quo. Kritikové tak vlastně přitakávají a svým defenzivním přístupem dál ubírají prostor k formulování odporu a promýšlení změny.