Před dvěma dekádami byla odstraněna vláda dělníků a rolníků, kteří mohli tak akorát makat a držet hubu a místo ní nastoupila dlouho očekávaná vláda pravdy trhu a lásky k penězům. Nyní je na čase si říci, ani tudy cesta nevede. Po dvaceti letech na nové cestě k lepším zítřkům jsme se stali mistry především v tom, jak za každým neúspěchem hledat příčinu u Gottwaldova pohrobků minulého režimu. Přes neustálé nadávky na komunisty jsme nakonec stejně nenašli nikoho jiného, a tak máme vládu složenou z bývalé nomenklatury druhého řádu a do funkce eurokomisaře byl vyslán bývalý komunista. Představitelé politických stran se proslavili hlavně svými milostnými aférkami, což je navýsost jejich věc; jen kdyby to nebylo to jediné, co jim aspoň jakž takž jde. Mužská část populace, která si v době krize na milostné aférky nechá raději zajít chuť, skuhrá po hospodách nad alkoholickými nápoji, aby zvýšenou sazbou DPH a spotřební daně přispěla do debetního rozpočtu. Jsou i tací, kteří vymýšlejí, co dělat, jestli se dostaneme z krize ekonomiky i klimatické změny. A nebo také nedostaneme. A všichni společně mluví o potřebě změny. Lze jen doufat, že změna to bude pozitivní. Jedno mě na tom ale trochu děsí. Že tu změnu zase budou dělat titíž lidé, kteří nás do současných problémů dostali. Nebo horší. Možná by bylo na čase pokusit se dohodnout, že už je nepotřebujeme a že si tu změnu chceme udělat po svém... Začátek roku nemusíme nijak přeceňovat, ale přeci jen jde o završení určitého cyklu. V naší době má vztah více k naší práci než k běhu přírody, ale také většina z nás — obyvatel bohatého Severu — má ke své práci mnohem bližší vztah — jakkoli ambivalentní — než k přírodě. Proto není od věci, když budeme bilancovat v čase po prvním lednu, ačkoli duše zemědělce by hodnotila úspěšnost roku spíše po dožínkách. Nehodlám však bilancovat obecně minulý rok a s nostalgií vzpomínat na křivky krásné modelky vlnící se v slunci zapadajícím nad kajutami jachet opilých českých potentátů na toskánském pobřeží. Ani nebudu hodnotit švejkovské předsednictví, zarámované do nabubřele fádní plastiky, která naštěstí z Bruselu zmizela ještě dříve, než jsme se za vydatné asistence tamních uzoufaných úředníků dokodrcali na konec naší útrpné cesty v čele Unie. Spíše bych se podíval, jak jsme se ke stavu letošního ledna dostali.Je zajímavé, jak jsme si navykli mluvit o svobodě a přitom v nás stále zůstává nevolnická duše, která vzhlíží k panstvu jako k nositeli moudrosti. Komu Pán Bůh funkci, tomu taky rozum, říkávala moje babička ironicky. Ale mnozí to berou vážně. Všechny ty nesmysly, které nám tvrdí naše současná vrchnost, ať už se k nám uráčí promlouvat sama nebo skrze své dobře placené poskoky v PR agenturách a médích (většinou jen jiné jméno pro totéž). Právě proti etatismu vystoupila buržoazní revoluce, když si chtěla na suverénovi vymoci alespoň trochu práv, jaké měla samovládná šlechta a církev. Částečně se to podařilo, ale chování nově nastupující šlechty — průmyslníků a bankéřů — bylo namnoze podobné, ne-li horší, než chování staré aristokracie. Boj levice měl přinést změnu a dát více práv občanům, ale nakonec i v levicovém hnutí zvítězili etatisté nad představiteli participativní demokracie. Nic nepředstavuje tento konflikt lépe, než zavraždění pacifistky a radikální zastánkyně občanské participace Rosy Luxemburkové na pokyn konjunkturalistického etatisty — sociálně demokratického předsedy vlády Friedricha Eberta. V českých nevládních i akademických kruzích — o politických nemluvě — je až příliš patrný odpor k „masám“, které jsou zjednodušeně představovány jako unisex forma života pohybující se mezi prací, nákupními centry a paneláky s telenovelami. Celkově se ovšem život dětí světla od mas mnoho neliší. Podle mě je smutnější v tom, že za danou situaci nese větší odpovědnost.Kořeny problémů lez najít již krátce po tzv. sametové revoluci. Asi teď naštvu několik přátel, ale oni mi to jistě prominou, protože mě znají. Tím prvním problémem bylo, že se s komunisty nezúčtovalo hned na začátku a místo toho se s nimi tvořila nová souručenství a dělali se z nich premiéři. V symbolice Karla Niebuhra se tu tak sešli synové světla a synové tmy, jako jednovaječná dvojčata, která vždy vědí co je správné a jedině ta jejich pravda stojí za to, aby byla vyřčena. Argumenty, že by bez smírného přístupu ke komunistům tzv. revoluce neprobíhala tak poklidně, považuji za výmluvu. V lednu devadesátého byli už mimo hru. A pár měsíců na to už bylo možno je i zakázat. To by prospělo nejvíce levici, protože by bylo možno rychleji zformovat jak radikální tak konjunkturalistickou frakci a nenechat se převálcovat oportunistickou quasi pravicí, tvořenou hlavně druhořadými reál-socialistickými prominenty. Dalším problémem byl a je zakořeněný etatismus na všech stranách politického spektra. Bezmezná důvěra v zastupitelskou demokracii a státní aparát zatemnila mozek většiny do té doby rozumně uvažujících Čechů a rychle se rozvíjející občanský sektor byl záhy odsunut do roviny spolků, které si mohou dělat, co chtějí, jen když se nebudou plést do politiky, ať již na místní či národní úrovni. Tento proces nazývám spolkovou bismarckizací, protože jako za kancléře v Německu i u nás od poloviny devadesátých let až dodnes stát stále více posiluje nástroje, jak podporovat spolky oportunní a znepříjemňovat život těm kritickým. Mezi tím jsou ještě spolky sloužící, tedy ty, které zajišťují nezbytnou společenskou činnost, kterou by stát v daném rozsahu a za dané peníze nebyl schopen provádět. Ty by si mohly troufnout na nějakou tu kritiku, ale nedělají to. Důvodů je mnoho, většina z nich byla popsána v Literárních novinách, kde tomu byl věnován v roce 2007 prostor po několik měsíců. Strach, podřízenost, pohodlnost a snaha nedělat si problémy tak odstavili občanskou společnost od reálného politického dění. Některé organizace přešly od veřejného působení k práci s politiky, ale ani to nemohlo uspět, protože bez široké základny občanské reflexe jde zase jen o prominentní snahy, kde si pár osvícených nevládkářů a akademiků vyměňuje názory s osvícenými politiky a obyčejný občan zase nemá ani tušení, co se děje. Když se podíváme, jak skončili tito lidé ve Straně zelených, dostaneme jasnou, byť děsivou bilanci. Když dnes poslouchám jejich nářek ze zastupitelských křesel, připadá mi, jako by právě přilétli z jiné planety a ne, že se na této konstrukci sami a dobrovolně podíleli. Jedno z možných a pro mě nadějných řešení spočívá v odklonu od etatismu a tedy ve vyšším zapojení občanů do správy věcí veřejných. V mnoha brazilských městech a v jednom státě praktikují participativní tvorbu rozpočtu. V Zambii psal novou ústavu konstituční kongres složený ze zástupců církví, organizací a svazů. Jednu z nejúspěšnějších firem na světě řídí zaměstnanci bez šéfů a tisíce podniků se dostalo z bankrotu díky tomu, že je převzali pracující. Je tedy zřejmé, že to jde. Lidé na to ale musí mít chuť a nesmí si nechat namluvit, že jsou hloupější než ministr, který se na svou pozici dostal jen proto, že intrikoval šikovněji, než někdo jiný. Neslibujme si od toho zázraky a rozhodně musíme počítat s tím, že to bude dlouho trvat. Pokud jsme ovšem rozhodnutí vydat se touto cestou, pak musíme učinit nějaké to novoroční předsevzetí. Především to, že si budeme naslouchat navzájem. Že nebudeme posuzovat lidi jen podle moci či majetku, ale především podle toho, jak dokáží prospět komunitě. Že před agresivitou a osočováním dáme přednost pokusu o vyjasnění situace.Inu není to málo na novoroční předsevzetí, ale zase máme novou dekádu... A co bychom si mohli přát víc, než přátelštější prostředí a více praktického rozumu namísto ideologií a prázdných demagogických tlachů?