Přesně před čtyřiceti lety byly vyneseny rozsudky nad členy Hnutí revoluční mládeže, připomíná v hlavním článku Orientace Petr Zídek. „Když předseda senátu JUDr. Antonín Kašpar vyzval 19. března 1971 osoby přítomné v soudní síni Městského soudu v Praze k povstání a vyslechnutí rozsudku jménem republiky, stálo v místnosti pět budoucích ministrů: mezi obžalovanými Ivan Dejmal a Jaroslav Bašta, mezi obhájci Dagmar Burešová a Otakar Motejl. Pátým byl sám soudce Kašpar, který se v roce 1981 stal ministrem spravedlnosti a ve funkci vydržel až do prosince 1989, kdy ho vystřídala právě Dagmar Burešová.“ Z dalších obviněných připomeňme aspoň Petra Uhla, Petrušku Šustrovou, Jana Frolíka a Pavla Šremera. Snažili se „podvrátit“ socialistickou republiku — demokracií. Zabývali se totiž, slovy obžaloby, „koncipováním a rozšiřováním protistátních písemností za účelem vyvolání odporu veřejnosti proti současné politice a vedoucím státním činitelům v ČSSR s cílem docílit na základě takto vyvolaného odporu odstranění socialistického a státního zřízení republiky“.

Jako roztomilou kuriozitku připomeňme, jak se nazývala krycí povolená organizace: „Historicko-sociologický klub s přihlédnutím k futurologii“. Zídek připomíná i jednu epizodu tolik typickou pro hlavního aktéra a poněkud snad i pro poměry té doby. „Petr Uhl žádal od soudců ujištění, že se neřídí pokyny mimosoudních orgánů, nepodíleli se na procesech, které byly později rehabilitovány, nejsou vázáni stranickou disciplínou a (soudci z lidu) nejsou zaměstnanci silových ministerstev, národních výborů a dalších státních institucí. Pokud nedostane na svoje otázky odpověď, nemůže se vyjádřit k podjatosti či nepodjatosti senátu. Soudci se rozhodli neodpovídat a Petr Uhl vzápětí vznesl námitku podjatosti. Podle tehdejšího práva o ní musel rozhodnout vyšší orgán, takže líčení muselo být odročeno.“ „ Značnou část odsouzených první střet s represivním systémem spíše zocelil,“, píše Petr Zídek. „Sedm z nich později podepsalo Chartu 77.“