Rozvojová země
Patrik EichlerZměnu lze popsat jednoduše. Přejděme od grantů, o které se soutěží, ke stipendiím, na která vzniká nárok odvedenou činností. Stipendiím, která není potřeba předfinancovat a u kterých stačí vlastní záměry popsat jen velmi zběžně.
Česká republika je rozvojová země. Alespoň to tak říkám přátelům ze západních politických nadací. Kapitál pocházející z českého prostředí je v rukou zahraničních bank a firem. Strukturně měnit podobu života je zde možné takřka jen pomocí zahraničních dotací a grantů. O aktivitách politické veřejnosti to platí dvojnásob.
Západní nadace nás považují za zemi civilizovanou. Předpokládají, že zde veřejná aktivita vyrůstá z více méně stabilních struktur a že zajišťuje živobytí základnímu počtu lidí. Nechce se jim jednat s entitou, která se podle potřeby přelévá sem a tam. Zaměstnanci nadací nepřijímají fakt, že jsou politická prostředí, která by jako řádné instituce s hierarchizovaným řízením nikdy nepřežila. Přátelé ze západních nadací se také často smějí bezkoncepčnosti české politiky snad ve všech jejích oblastech. Je ovšem otázka, zda by proti tomu přeci jen nemohli něco udělat.
Při pohledu z českého prostředí se západní nadace dopouštějí dvou chyb. Neplatí tzv. fixní náklady — mzdy nebo pronájmy kanceláří. Snadno dostanete prostředky na (zbytečně drahý) hotel, (zbytný) raut k (postradatelné) konferenci, letenky (na pár set kilometrů cesty) a možná i lodní lístek (v zemi bez moře). Prostředky, abyste zaplatili svou vlastní práci, ale nedostanete. Ještě tak možná pár euro na brigádnickou práci nějaké hostesky.
Západní nadace mají taková pravidla společná a pohledem ze Západu jde o pravidla logická. Můžete zkontrolovat, zda konference proběhla nebo neproběhla (necháte si na to konto pořídit fotografie, video, prezenční listinu nebo konferenční sborník). Jídlo nebo letenky snadno proúčtujete a není vcelku problém ověřit, zda daný člověk někam cestoval anebo ne.
To všechno je ale v českém prostředí pomyslná šlehačka na dortu. Realita je taková, že řada lidí pracuje v různých profesích, aby ve volném čase mohla žádat o granty a dotace na veřejnou činnost a ve zbytku volného času ji pak provádět. Politiku tu ve veřejném prostoru můžete dělat jako koníček, ne jako povolání. Aby se to změnilo, tak právě na to by byl potřeba několikaletý západní grant na společenskou změnu.
Samozřejmě — je naše domácí chyba, že nedokážeme vlastní strany a instituce přesvědčit, aby své prostředky věnovaly spíše politické činnosti než vylepování billboardů. Je naše chyba, že tu po německém vzoru nemáme zákon o politických nadacích. A je tu ještě řada dalších našich chyb. Třeba že prostředky na základní živobytí zde řada lidí považuje za nárokovou částku, protože jim zkušenost říká, že běžná západní země by je za jejich práci už dávno pravidelně platila.
Pokud jde o princip financování na domácí i evropské úrovni, lze žádanou změnu popsat jednoduše. Přejděme od grantů, o které se soutěží, ke stipendiím, na která vzniká nárok odvedenou činností. Stipendiím, která není potřeba předfinancovat, protože v českém prostředí jednoduše není z čeho, a u kterých stačí vlastní záměry popsat jen velmi zběžně.
Sám, až jednou získám velký grant, pojedu nejprve s přáteli na měsíc do lázní. Budeme tam nabírat síly a v klidu přemýšlet, na co by se takové velké grantové prostředky daly rozumně využít. Určitě ve prospěch společenské změny vymyslíme víc než jen konferenci a sborník.