Když jsem se před lety začala seznamovat s teorií sociální trojčlennosti, bylo třeba se vypořádat s některými myšlenkami, které jako by přicházely z jiného, opačného břehu, než by člověk očekával. Například jak by to mělo být s tím financováním kultury. Myšlenku na trojčlenné uspořádání sociálního organismu představil světu na začátku minulého století Rudolf Steiner, ale i když tuším, že mnohého čtenáře jeho jméno může v tuto chvíli odradit od dalšího čtení tohoto textu, chci ho zde uvést poctivě a hned zkraje. Můžeme tomu říkat třeba otužování. Ostatně o Steinera tady teď nejde, jde o onu trojčlennost.

Velice stručně a zjednodušeně — teorie trojčlennosti definuje celé naše společenské uspořádání jako organismus skládající se ze tří orgánů: hospodářského, právně-politického a kulturně-duchovního. Pro každý z nich definuje odlišný řídící princip, na kterém by měl pracovat: hospodářství na principu bratrství, politicko-právní oblast na principu rovnosti a kulturně-duchovní oblast společenského života, do které patří kultura, školství, věda, duchovní život, média a také zdravotnictví, na principu svobody. A dále říká, že všechny oblasti musí pracovat samostatně, nezávisle a samosprávně, ale ve vzájemné spolupráci a respektu, kdy je nepřípustné jak ovládání jedné oblasti druhou, tak jejich zájmové prorůstání.