Závěrečná řeč obhajoby squatterů

Pavel Uhl

„Společnost je netečná k publikační činnosti, k osvětové činnosti, ke spolkovým aktivitám a k podobným postupům, které se dnes považují za přijatelné. Nezbývá než tedy volit razantnější postupy, jak na daný problém upozornit."

Vážený pane předsedo, vážená paní žalobkyně, vážení obžalovaní, vážení přítomní,

v řízení před soudem proběhlo dokazovaní a já bych je rád shrnul a zhodnotil. Pro určitou přehlednost si dovoluji se nejdříve vyjádřit samostatně ke zjištěnému skutkovému stavu a poté tento skutkový stav samostatně právně zhodnotit.

Kromě nesporné skutečnosti, že obžalovaní byli nějakou dobu na střeše předmětného domu, považuji za podstatné zdůraznit některé skutečnosti, které se podařilo v řízení prokázat a naopak skutečnosti, které se prokázat nepodařilo.

Nepodařilo se prokázat, že by do objektu vnikli protiprávním způsobem, nepodařilo se vůbec prokázat, jak do objektu vnikli, ani zda při vstupu překonali nějakou překážku či vstupovali do volně přístupné částečné ruiny.

Nepodařilo se prokázat, že by obžalovaní komukoliv bránili ve vstupu do budovy či vlastníkovi jakkoliv bránili v užití nemovitosti.

Naopak je třeba míti za to, že se podařilo prokázat, a to svědeckými výpověďmi a zjištěnými jinými doklady, že v objektu byli obžalovaní s cílem demonstrativně poukázat na to, že nemovitost nikdo neužívá a touto cestou nabídnout vlastníkovi podíl na jejím využití. Obžalovaní nehodlali setrvat v domě po dobu přesahující víkend.

Tato skutečnost plyne i z logiky jejich postupu. Pokud kdokoliv deklaruje předem, že vstoupí do jednoho z několika předem určených domů, aby na cosi upozornil, a pak tak učiní a otevřeně demonstrativně na střeše domu setrvává, nelze z tohoto jednání rozumně dovozovat úmysl setrvat v domě dlouhodobě. Dlouhodobé setrvání by předpokládalo spíše skrývání obžalovaných.

Dále mám za to, že se podařilo prokázat, že vlastník nemovitost neužívá. Bylo dokonce prokázáno, že ji ani náznakem neudržuje a že tedy činí vše, aby nemovitost dále chátrala. Ze svědecké výpovědi paní Klikarové vyplynulo, že veškeré provedené práce pouze zaručovaly omezení bezpečnostních rizik a emisí vody či padající sutě.

Takový postup nelze, obrazně řečeno, považovat za léčbu, ale pouze za karanténu bez léčby. Z jednání vlastníka ve vztahu k orgánům památkové péče plyne, že usiloval dlouhodobě o demolici objektu a z jeho faktického postupu plyne, že dělal vždy vše proto, aby se stala nevyhnutelností.

Nebylo prokázáno, že by vlastník nemovitost jakkoliv užíval, a to ani právně. Věc neužíval fakticky, nepronajímal ji, nepůjčoval ji, neudržoval ji ve stávajícím stavu, jak mu káží předpisy stavebního práva. Naopak usiloval o realizaci jediné složky vlastnického práva, možnosti věc zničit, která mu je ovšem předpisy veřejného práva ve vztahu k této nemovitosti odepírána.

Je třeba navíc podotknout, že je ekonomicky vyloučeno, aby majitel budovu v budoucnu rekonstruoval, protože náklady na rekonstrukci by významně překročily pořizovací tržní náklady srovnatelných objektů v dané oblasti. Vlastník svým protiprávním postupem, kdy nechal nemovitost zchátrat, v podstatě usiluje o naplnění jím vyvolané nevyhnutelnosti.

V řízení se navíc podařilo prokázat, že orgány veřejné moci nejsou s to tomuto postupu zabránit, byť se jedná o nepochybně veřejný zájem. Tento veřejný zájem navíc chrání hodnotu, která je nenahraditelná, a tuto hodnotu usiluje vlastník v podstatě zničit.

K samotnému zásahu Policie České republiky, který v podstatě stojí na počátku řetězce procesních úkonů, na jehož konci je dnešní hlavní líčení, je třeba také zdůraznit několik skutečností.

Z výslechu obou představitelů a velitelů dílčích složek zásahu plyne, že zásahu samotnému předcházela pouze mechanická a neúplná úvaha o trestnosti jednání, proti kterému byl zásah veden. Posouzení se v podstatě omezilo na zhodnocení, že „někdo je někde, kde být nemá“, tedy na úroveň jednoduché ochrany veřejného pořádku namísto posouzení komplexní ochrany hodnot chráněných trestním zákonem.

V případě zásahu jednoho policisty zasahujícího pod tlakem událostí je takový postup pochopitelný, kdežto v případě zásahu pod jednotným velením, kdy velící příslušník má dostatek času v řádu hodin na podobné úvahy, je to pochopitelné již méně.

Z výslechu také vyplynulo, že se na právním posouzení předběžně podílelo i státní zastupitelství.

Zásah je také potřeba považovat za nepřiměřený. Z výslechu obou policistů jasně vyplynulo, že nezvažovali zásah či jednotlivé postupy v jeho rámci z hlediska přiměřenosti, ale pouze z hlediska splnění formálních podmínek pro použití těch či kterých postupů.

Věcnou podmínku přiměřenosti a účelnosti, jak plyne z předpisů ústavního a správního práva, prostě pominuli. Jejich postup by bylo možné shrnout do úvahy: „Jsi, někde, kde nemáš, dostaneš za to!“.

V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že z dokazování vyplynulo, že policie aplikovala celkem bez složitějších úvah pořádkové ustanovení policejního zákona na situaci, která je věcně upravena právem shromažďovacím. Tato situace je o to paradoxnější, že podle výslechu jednoho z policistů byl na místě i pracovník magistrátu, který zhodnotil zákonnost shromáždění.

Podle zákona musel vzít v úvahu i možný důvod rozpuštění shromáždění z důvodu nepřiměřeného omezení dopravy. Rozhodl se, že shromáždění nerozpustí a že jeho průběh tedy požívá zákonné ochrany. Naproti tomu policie nerespektovala tento závěr, kterým by měla být podle zákona vázána, a provedla opatření, kterým zmařila naplnění zákonné ochrany shromáždění.

K výzvě adresované obžalovaným během jejich pobytu na střeše domu je třeba uvést, že ji nelze považovat za kvalifikovanou. Jednak nesplňovala formální náležitosti a jednak byla učiněna v kontextu předchozího zásahu, který se, viděno shora, zcela vymykal potřebné míře zákonnosti a přiměřenosti.

Takové výzvě není možné vyhovět, pokud se její adresát s ohledem na všechny okolnosti může domnívat, že vyjití vstříc této výzvě pro něj může znamenat jen újmu.

Pro hodnocení smysluplnosti a právního významu výzvy je třeba také vzít v úvahu, že jediný doložený případ vyhovění výzvě vedl k technicky brutálnímu postupu směřujícímu k omezení svobody a zahájení trestního stíhání, od kterého oběť ochránila pouze silná medializace, protože obětí postupu byl novinář.

Dávat výzvy v takovém kontextu je proti smyslu právem upravených výzev obecně, kterým je pozitivní motivace k dodržení práva.

Takto popsaný a vymezený skutkový stav považuje obhajoba za relevantní k právnímu posouzení tohoto skutkového stavu. Hodnotit zjištěný skutkový stav je zapotřebí takto:

Jednak je třeba vyjít ze základního procesního předpokladu, že se posuzuje trestnost žalovaného skutku. Dále je zapotřebí vzít v úvahu, zda žalovaný skutek je podřaditelný pod obžalobou uváděnou skutkovou podstatu či jinou podstatu trestního zákona.

K první podmínce obhajoba dodává, že žalovaný skutek, tak jak je vymezen v obžalobě, respektive v návrhu na potrestání, zní, parafrázovaně řečeno, takto: tehdy a tehdy tam a tam v tomto domě od 16:00 do zadržení policií v 7:00 neoprávněně v úmyslu setrvat po delší dobu obsadil/a s dalšími uvedený dům, ačkoliv byl/a vyzván/a opakovaně k opuštění budovy.

Obžaloba z důvodů, které je možné se pouze domýšlet, zdůrazňuje, že pobyt byl ukončen zadržením policií. Dále zdůrazňuje, že byla učiněna výzva k opuštění objektu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pro účely právního hodnocení žalovaného skutku nemá způsob ukončení pobytu na střeše domu žádný význam. K žalovanému skutku jako takovému se věcně nevztahuje.

Obžaloba spatřuje v žalovaném skutku pouze obsazení a nikoliv užívání ve smyslu zákonné definice skutkové podstaty. To je patrno ze znění návrhu na potrestání, cituji: „...tedy — protiprávně obsadil/a dům jiného“. Pokud obžaloba považuje za trestné pouze obsazení, tak obžalobní uvádění výzev a jejich neuposlechnutí je v tomto směru bezpředmětné, protože žádná z výzev nebyla učiněna před obsazením.

Pojem obsazení je pojem dokonavý. Pokud byl skutek dokonán vstupem, neměla následná výzva právní význam. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že trestnost neuposlechnutí výzvy policisty se v československém právním řádu vyskytovala naposledy v polovině roku 1990 (tehdejší § 156a TZ), kdy byla tato skutková podstata pro zjevný rozpor s principy právního státu zrušena.

Vymezení obžaloby z hlediska popisu žalovaného skutku tedy spíše směřuje k ochraně veřejného pořádku než k vymezení majetkového trestného činu. To svědčí jak o právně nevhodném přístupu obžaloby, tak i o stejně zkratkovitém přístupu policie. Příslušná skutková podstata je ovšem majetková, a tak je třeba ji hodnotit. Nelze tedy brát v úvahu okolnosti neuposlechnutí výzvy a skončení pobytu zásahem policie.

Žalovaná skutková podstata oproštěná od těchto nesouvisejících skutkových okolností je tedy protiprávní obsazení domu spatřované v neoprávněném vstupu. Při hodnocení takto vymezeného skutku je také zapotřebí se striktně držet i toho, že ust. § 249a spadá do kategorie trestných činů proti majetku. V kontextu toho je zapotřebí hodnotit míru ohrožení chráněného zájmu a společenskou nebezpečnost skutku ve smyslu § 3 odst. 4 trestního zákona.

Gramaticky vzato je pojem obsazení domu třeba vykládat jako vniknutí do domu a současné trvalé nebo časově významné převzetí faktické kontroly nad tímto domem. Terminologie trestního práva pro samotný neoprávněný vstup používá jiné pojmy; například „vniknout“, jak je to známo z ustanovení § 238 trestního zákona: porušování domovní svobody.

Trestní právo stíhá pouhé vniknutí pouze tehdy, pokud porušuje současně domovní svobodu. V případě, že objekt není bytem, kde někdo bydlel, nelze samotné vniknutí trestat, ale je možné trestat pouze obsazení, které nese na rozdíl od vniknutí prvek kontroly. To se ovšem nestalo.

Obžalovaní sice do domu vnikli, ale neusilovali o trvalou kontrolu užívání tohoto domu. Svou přítomností, ze které nikoho nevylučovali, pouze dávali najevo svůj postoj.

Jakékoliv jednání odlišné od vniknutí, tedy obsazení, netvrdí ani obžaloba. Ta pouze předpokládá vniknutí, popisuje setrvání a tvrdí, že je to totéž, co obsazení. Jednoduchá srovnávací úvaha ovšem musí vést k závěru, že obsazení není totéž co vniknutí.

Obžalobou tvrzeným skutkem je také úmysl setrvat. Ten ovšem prokázán nebyl. Skutek vymezený žalobou nebyl tedy prokázán.

V samotné skutkové podstatě se také vyžaduje protiprávnost daná předpisy jiného odvětví práva. V případě majetkového trestného činu je zapotřebí, aby jednání obžalovaných bylo protiprávní z hlediska ochrany majetkových práv. Pokud ovšem vlastník svá majetková práva v okamžiku obsazení nijak nerealizoval, nelze vést rozumnou úvahu o jejich omezení a tedy o primární protiprávnosti jednání, která je podmínkou trestnosti.

Lze si teoreticky představit civilní žalobu vlastníka na obžalované, aby opustili (vyklidili) objekt. Soud by v civilním řízení stěží mohl takové žalobě věcně vyhovět, protože by nebyla omezena žádná složka subjektivních vlastnických práv, která by chtěl žalobce naplnit.

Vlastnické právo není samoúčelný konstrukt, ale jeho ochrana je naopak podmíněná tím, že nejsou porušeny podmínky jeho naplnění a jiné extralegální normativní systémy, jako např. dobré mravy. Obhajoba má za to, že demonstrativní vstup do chátrajícího objektu s cílem upozornit na jeho stav není primárně protiprávní a nemůže být tedy trestný ani podle zákona, protože k trestnosti se vyžaduje jiná protiprávnost.

Kromě znaku protiprávnosti nesplňuje jednání obžalovaných ani znak společenské nebezpečnosti. Tato absence společenské nebezpečnosti má dvě roviny. Jednu ryze formální a druhou materiální, více abstraktní.

Po formální stránce je třeba vyjít z ust. § 3 odst. 4 trestního zákona, který říká, že „Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.“

Chráněným zájmem majetkových trestných činů je ochrana majetku a jeho nerušeného užívání. V případě souzeného skutku nedošlo vůbec k dotčení právem chráněného zájmu, jak vyžaduje ust. § 3 odst 4 trestního zákona.

Od 1. ledna tohoto roku platí nový trestní zákon. Trestnost jakéhokoliv skutku musí hmotněprávně obstát v kontextu obou těchto norem, aby bylo možné uložit za tento skutek trest. Z tohoto důvodu je zapotřebí podrobit jednání obžalovaných i testu podřaditelnosti pod novou definici trestného jednání podle nového trestního zákona, který používá pojem společenské škodlivosti.

Dle ust. § 12 odst. nového trestního zákona platí, že „Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“

Z uvedeného plyne, že každému trestu musí předcházet úvaha, zda je trestní represe tím nástrojem, který slouží k vymožení práva. Dle názoru obhajoby je zjevné, že v tomto případě by měly postačit k vyjasnění odpovědnosti obžalovaných jiné nástroje ukáznění obžalovaných, jako je správně právní odpovědnost či civilní odpovědnost.

Z hlediska logiky struktury hodnot není přiměřené, aby se jednání obžalovaných řešilo v trestním řízení. Tomu nasvědčuje jak hodnotově uvědomělý postup obžalovaných, tak spornost ochrany zájmů vlastníka, který vlastnictví zneužívá.

Nové znění trestního zákona také vyžaduje znak společenské škodlivosti. Jednání obžalovaných není společensky škodlivé. Hodnota, kterou svým postupem usilují chránit — tou je ochrana domovního fondu k účelům jeho využití, je nadřazena hodnotě ohrožené projednávaným skutkem — tedy právu vlastníka věc neužívat a protiprávně nechat chátrat, dokud nespadne.

Z logiky tohoto srovnání, které je možné učinit i podle logiky starého trestního zákona, plyne, že jednání obžalovaných není společensky škodlivé a ani společensky nebezpečné, o čemž svědčí i svědecky zjištěný postoj pracovnice Národního památkového ústavu, jenž představuje vyjádření ochrany jiných hodnot, které je třeba při výkladu trestního práva v tomto případě brát v úvahu.

Samozřejmě, že je možné si klást legitimně otázku, proč je tento případ, jehož interpretace je dle obhajoby tak krystalicky jasná, vůbec tedy projednáván před soudem. V tomto směru je zapotřebí odkázat na dvě skutečnosti zjištěné svědecky v řízení.

Policie pojala svou roli jako ryze pořádkovou a podřídila vnímání sebe samé jako orgánu ochrany obecného veřejného pořádku bez úvahy nad širším kontextem jimi stíhaného jednání. Státní zastupitelství, které se na definici tohoto postoje podílelo, pak bylo do značné míry vázáno svým předchozím postojem v rámci obecné tendence konzistence postojů.

Fakticky setřený rozdíl mezi procesní rolí policie a státního zástupce tak vedl k tomu, že státní zastupitelství nenahlíželo na problém s odstupem a ztotožnilo se s dosavadním postojem policie. Porušení procesního principu, že obžalovatelnost musí státní zastupitelství posoudit samostatně, pak vedlo k podání návrhu na potrestání. Dle názoru obhajoby by ovšem soud, který rozhoduje o vině, neměl mechanicky přebírat nesprávný právní postup obou svých procesních předchůdců.

Postup obžalovaných, kromě argumentů dříve uvedených, je také chráněn samotnou skutečností, že byl realizací ústavou zaručeného práva svobody projevu chráněného čl. 17 Listiny. V jiných judikátech Nejvyššího soudu je ochrana ústavou zaručených práv jedním z právních důvodů vyloučení trestnosti jednání, které je projevem ochrany těchto práv. Posouzení aplikovatelnosti této úvahy je samozřejmě otázkou míry a přiměřenosti.

Jednání obžalovaných může být samozřejmě z hlediska obvyklého nazírání politických postupů nezvyklé či esteticky nepřijatelné a z hlediska prvního hodnocení většinou společnosti problematické. To je také důvodem poměrně hysterické reakce policie.

Byť je ovšem jednání obžalovaných esteticky či jinak problematické, není samozřejmě trestné. Obžalovaní se pokusili vstoupit do veřejné diskuse skutkem, jehož razanci zvolili úměrně závažnosti tématu a potřebě intenzity jejího vyjádření. Riskovali tím vědomě svou bezúhonnost a jejich skutek je tak i do jisté míry odvážný.

Je součástí západoevropské politické kultury, že se politický dialog ve veřejném prostoru vede mimo jiné i způsoby, které překračují dosavadní estetické zvyklosti a zavedené způsoby komunikace. Součástí téže tradice je i to, že se tak někdy děje za současného narušení veřejného pořádku, porušení pravidel správního práva nebo porušení norem civilního práva.

Výklad ústavních předpisů pak takové excesy proti zavedeným estetickým kritériím chrání před trestní sankcí. Jednání, jehož primárním motivem je vyjádření politického postoje, by mělo být kriminalizováno minimálně a za velmi výjimečných okolností, které v tomto případě nejsou dány.

V minulosti i v současnosti byly případy formálně srovnatelného jednání zaznamenány, nicméně orgány činné v trestním řízení proti jejich aktérům nepostupovaly cestou trestní represe. Namátkou můžeme jmenovat třeba výstup ekologických aktivistů Greenpeace na střechu úřadu vlády, krátkodobé setrvání novináře v tomtéž domě a v tutéž dobu, pobyt bezdomovců ve srovnatelných domech.

Je vlastností právního státu, že stejné skutky trestá stejně, srovnatelné skutky trestá srovnatelně a různé skutky různě. V tomto případě je ovšem trestní represe velmi výběrová a trestá pouze toho, kdo svým postojem zcela se vymykajícím očekávání většiny nejvíce upoutal veřejnost a narušil zažité stereotypy diskuse nad některými problémy společnosti.

Faktické vyjádření názoru, které nijak neomezuje zákonný výkon vlastnického práva, ovšem kriminalizovat nelze.

Trestnost žalovaného skutku tedy nelze také konstatovat z důvodů ochrany svobody slova.

Lze samozřejmě vést legitimní úvahu, jestli byla taková forma veřejného vyjádření názoru vhodná. Dovoluji si zde tvrdit, že jedině zvolená forma byla smysluplná a vzhledem ke svému účelu tedy vhodná. Jiné formy společností akceptovaného nátlaku a veřejné diskuse totiž zcela selhávají, jak plyne i z výpovědi svědkyně, která si klade ochranu památek za životní cíl.

Společnost je netečná k publikační činnosti, k osvětové činnosti, ke spolkovým aktivitám a k podobným postupům, které se dnes považují za přijatelné. Nezbývá než tedy volit razantnější postupy, jak na daný problém upozornit.

Dle ust. čl. 23 Listiny základních práv a svobod mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Z provedeného dokazování je zjevné, že stát a orgány veřejné moci dlouhodobě nejsou s to čelit žádnými prostředky chátrání domů, zneužívání jejich vlastnictví a obcházení norem stanovených k jejich ochraně. Naopak, stát velmi neadekvátně postupuje represivně proti tomu, kdo na tento postup upozorňuje. Takový postup není v souladu s ústavou a právem občanů upozornit na selhání státu a postavit se na odpor postupu ohrožujícímu základy společnosti.

S ohledem na vše řečené navrhuji, aby soud obžalované zprostil obžaloby.

    Diskuse