Žijeme v podivné době. Z médií nás novináři informují o tom, jak Arabové, kteří sesadili naše oblíbené diktátory, nejsou schopni vybudovat demokracii. Tu jsou naopak schopni vybudovat Afričané a jiní Arabové, kteří se snaží sesadit diktátory, kteří s námi nespolupracují.

Ale s demokracií je to stejně nahnuté. Stále častěji se ozývají hlasy, že všeobecné volební právo je přežitek. Když to říká nějaký pomatenec z Orthofašistického institutu, kterého si pro jeho absurdní bláboly donedávna zvaly organizace na diskuse místo baviče, bylo by to jen směšné. To by ovšem nesměl být poradcem premiéra a ctěným autorem Isthvána Lekó. Podobně to však vidí redaktoři v Lidových novinách i filosof Komárek, který všeobecné volební právo má za evoluční omyl a připodobňuje ho k fundamentalistickému náboženství.

A na druhé straně tu již dvacet let posloucháme hořekování nad nedostatkem elit a také výzvy, že potřebujeme elity, které naši společnost jaksi povedou k lepším zítřkům. Elity jsou občas vzývány jako něco, co nikdo nikdy neviděl, jsou kdesi pečlivě ukryty, a jednoho dne odtamtud vylezou, aby nám ukázaly, jak se to správně dělá.

Zatím však jako elity označujeme aspoň ty, kteří si více nakradli a jsou bohatší, kteří měli ostré lokty a teď v politice připravují půdu pro ty první, no a na závěr tragické komiky, kteří těm předchozím zajišťují zábavu na hřišti či prknech, která u nás znamenají hlavně servilitu a postup do ještě přitroublejší televize. To proto, aby se pánové pobavili, pokud nemají dost vkusu, aby si za své peníze obstarali lepší zábavu; a také aby se nebouřily masy, které tahle zábava může zklidnit či poskytnout vybití jinde než proti politické scéně.

Masy jsou vůbec nebezpečný element. Tu a tam se hystericky, vlastně pro nic za nic, seberou a vyrazí drancovat obydlí diktátorů, paláce zkorumpovaných soudců, nebo naprosto pomateně cinkají klíči v domnění, že nové elity budou o moc lepší než ty předchozí.

Snad nejvíce si na masách smlsl Elias Canetti — nositel Nobelovy ceny za literaturu. V knize Masa a moc ji popisuje jako nemyslící primitivní organismus, který je hnán touhou přežít, ovládán krutostí a fascinován smrtí. Proti takovému organismu je třeba zasáhnout a chránit občany.

Zasáhne nejspíš armáda, která není masou a klidně střílí do svých spoluobčanů a vraždí je, aby ochránila, čeho nabyl občan věrný. A armáda má většinou báječné prostředky jako kulomet Gatling, kterým Britové mohli například srovnat masu Mahdismem posedlých Arabů, kterým prý jejich prorok nakukal, že britské impérium pro ně není to jediné a správné řešení.

Kulomet se osvědčil, jen když postřílel prvních deset tisíc v anonymitě masy se skrývajících jedinců, začal se moc zahřívat, takže ho musela posádka pro další desetitisíce povstalců polévat vodou. Tato konstrukční závada byla ovšem odstraněna, a tak se mohl tento prominentní hlasatel evropského pokroku uplatnit i při regulaci dalších masových extempore. Ať již to bylo na jihu Afriky, nebo v Asii.

Dosud jsem si nevěděl rady s tím, proč lidé, kteří byli součástí masy v devětaosmdesátém, nebo z jejího počínání alespoň měli dramatické výhody, dnes odmítají jakékoli demonstrace. Masa je totiž droga, a oni od ní mají naordinován klid. Proto jejich chování teď připomíná abstinenční příznaky.

Ale než skončím s Canettim, který jasně věděl, jak s masou nakládat, je dobré vědět, že kniha se jmenuje spíše Dav a moc. Canettimu jde o partikulární jev, ne jak se u nás někdy vykládá o lůzu obecně. I tak ovšem, stejně jako s Canettim pečlivě diskutující Adorno, naprosto opomíjejí příčinu (byť ji s Humem bereme jako pomocný termín, protože kauzalita neexistuje).

Canetti nějak zapomíná, že největších masakrů, jak jsem uvedl, se nedopustily nějaké poblázněné davy, ale organizovaná elita, taková, jaká se sešla ve Wannsee. Lordi, kteří si při vyvražďování bůrských rodin ještě vymysleli první koncentrák. Obchodníci vyvražďující domorodce na Bandamských ostrovech kvůli strategicky nepostradatelnému muškátovému oříšku. Král, kterému na kaučukových plantážích Belgického Konga zemřelo při nucených pracích deset milionů Konžanů.

Samozřejmě se dobrý občan a intelektuál Canetti divil a byl znechucen, když dav komunistů a sociálních demokratů vypaloval Justiční palác v jeho milé Vídni jen proto, že v nějaké Šeré vesničce zastřelili fašisti socana a děcko a byli zproštěni viny. Vždyť to přece byla normálka, že na moc napojené skupiny sem tam nějakého pomatence odstřelí. Tak proč najednou tolik povyku.

A teď taky, no, copak je hlad a totalita v bouřících se státech něco nového? Není! Ale oni, místo aby si už zvykli, najednou vyrazí do ulic a perou se s těmi pány ve fešáckých uniformách. No a my v EU nemáme klid, a naše paní Ashtonová pro zahraniční politiku je celá rozvrkočená, jestli nám teď na tom Blízkém východě nevznikne nějaký konflikt — no tak alespoň že doteď tam byl klid, ne?

Můžeme doufat, že tady jsou lidé rozumní. Tu správnou revoluci si odbyli, a teď jsou všechny ty davy a masy vlastně jen bezvýznamné. Nejvíc odboráři. U nás v hypermarketu drží hubu, když na ně vedoucí sprostě řve, ale jakmile je jich na náměstí pár tisíc, už si dovolují. Tak nevím, jestli je to tím, že se stávají částečkami primitivního a krvelačného mechanismu, nebo jestli prostě mají aspoň chvilku pocit, že nejsou sami a mohou něco změnit.

Je možné si z davu, z masy i lůzy dělat legraci, nebo o tomto interesantním fenoménu psát tak zajímavě jako Canetti. Teď je jen otázkou, jak dlouho intelektuálním elitám takové psaní vydrží.

Lůza neboli občané prostě nevydrží všechno, a jednoho dne toho budou mít dost. A je otázkou, jaká budou mít na výběr řešení. Teď je čas na společné hledání odpovědí. Až místo masy nastoupí správní konzervativní chlapíci (po vzoru pražských intelektuálů jim neříkám fašisté), ne s nějakým hysterickým davem plným pomatených pacifistů, ale s organizovanou bezpečnostní složkou, bude čas na řešení společenského problému à la Canetti a Adorno. Vzít nohy na ramena a zmizet co nejdál.