Masy a elity
Tomáš TožičkaV poslední době se stále častěji setkáváme s bouřícími se masami. Nositel Nobelovy ceny Elias Canetti upozorňoval na jejich nebezpečí. Názory na možná řešení jsou různé.
Žijeme v podivné době. Z médií nás novináři informují o tom, jak Arabové, kteří sesadili naše oblíbené diktátory, nejsou schopni vybudovat demokracii. Tu jsou naopak schopni vybudovat Afričané a jiní Arabové, kteří se snaží sesadit diktátory, kteří s námi nespolupracují.
Ale s demokracií je to stejně nahnuté. Stále častěji se ozývají hlasy, že všeobecné volební právo je přežitek. Když to říká nějaký pomatenec z Orthofašistického institutu, kterého si pro jeho absurdní bláboly donedávna zvaly organizace na diskuse místo baviče, bylo by to jen směšné. To by ovšem nesměl být poradcem premiéra a ctěným autorem Isthvána Lekó. Podobně to však vidí redaktoři v Lidových novinách i filosof Komárek, který všeobecné volební právo má za evoluční omyl a připodobňuje ho k fundamentalistickému náboženství.
A na druhé straně tu již dvacet let posloucháme hořekování nad nedostatkem elit a také výzvy, že potřebujeme elity, které naši společnost jaksi povedou k lepším zítřkům. Elity jsou občas vzývány jako něco, co nikdo nikdy neviděl, jsou kdesi pečlivě ukryty, a jednoho dne odtamtud vylezou, aby nám ukázaly, jak se to správně dělá.
Zatím však jako elity označujeme aspoň ty, kteří si více nakradli a jsou bohatší, kteří měli ostré lokty a teď v politice připravují půdu pro ty první, no a na závěr tragické komiky, kteří těm předchozím zajišťují zábavu na hřišti či prknech, která u nás znamenají hlavně servilitu a postup do ještě přitroublejší televize. To proto, aby se pánové pobavili, pokud nemají dost vkusu, aby si za své peníze obstarali lepší zábavu; a také aby se nebouřily masy, které tahle zábava může zklidnit či poskytnout vybití jinde než proti politické scéně.
Masy mladých lidí protestujících na blízkém východě nevyrazily do ulic pro nic za nic. Jejich motivace je vcelku čitelná. Jedná se o základní biologické imperativy: v tomto případě nedostatek jídla a sexuální frustrace mladých bezprizorních mužů.
Nuzné životní podmínky většiny obyvatel současného blízkého východu nemají historickou paralelu jak naznačuje pan Tožička tvrzením, že hlad tam byl přeci vždy. V důsledku, pro našince těžko představitelného, extrémního přelidnění je situace do značné míry bezprecedentní. Pro ilustraci, Egypt se svými 90ti milióny obyvatel má méně obdělávatelné půdy než Belgie! Přitom aktuální populační růst je 2.4% což znamená, že za méně než třicet let by se měla populace Egypta zdvojnásobit. V okolních zemích je to velmi podobné. Do toho končí doba levné ropy (viz oil peak) a tedy jediného zdroje příjmů těchto států. To je ovšem výrazně jiná živná půda pro revoluci (či pro válku) než je tomu v Česku či Evropě obecně. Snaha pana Tožičky motivovat naše impotentní odboráře či český lid k revoluční akci děním na blízkém východě či vůbec spojovat naše lokální sračky s problémem nezvládnutého populačního růstu třetího světa je ve světle výše uvedených faktů směšná.
Celebrity, V.I.P. , elity, vůdce
Ví někdo prosím, jak se to rýmuje?
Canetti, duší spíše umělec, ač na svém díle o psychologii davů pracoval dlouho, neřekl fakticky nic nového. Vše již poznali jiní před ním. On to pouze výstižně a „čtivě“ podal, díky talentu umělce.
V hlubinách deklasace lidu na další zmíněné stupně není nic jiného, než doslova panický strach vládců. Ti se ho nikdy nezbaví, dokud politika bude vládnutím a ne správou věcí veřejných, a to podle směrnic, které co nejdemokratičtěji ustanoví LID.