Jan Lesák vystavuje svou veskrze konceptuální diplomovou práci, s níž ukončil v loňském roce studium na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Přestože je autor bytostným fotografem, jeho zájem se neomezuje pouze na jedno médium. Vybrané čtyři snímky kombinuje s diagramem zaznamenaným přímo na stěně galerie a vytváří instalaci, v níž tematizuje médium fotografie a vrací se k samotné podstatě zobrazovaného.

Předlohou a námětem projektu je dobře známý film režiséra Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata (1969), který si pro své účely Lesák přivlastnil. Ostatně právě přivlastňování je jedním z centrálních témat autorova zájmu. Cílem vystavené práce se stala jakási materializace filmu, jeho proměna v objekt.

Na první pohled problematická snaha o přenos vizuálního a především proměna výrazně časového vjemu v předmět se uskutečnila na základě několika jednoduchých kroků. Děj filmu Lesák přepsal na bílé archy papíru, a tak mluvené slovo změnil v balík skrovně popsaných listů. Naplněnou touhu po materializaci však fotograf vzápětí popřel, když se rozhodl objekt vystavit pomocí snímků. Výsledkem je jakýsi nekonečný cyklus: pohyblivý obraz-text-statický obraz, v rámci něhož se můžeme pohybovat pouze na základě naší představivosti.

Z formálního hlediska je přesvědčivé, jak jasně může řádek textu vystihnout chtěnou situaci a stát se podobně jako ve filmu jedním políčkem z jinak komplikovaného a mnohovrstevného příběhu. Podobně jako ve filmu vnímáme pouze vybraný okamžik, nemůžeme ani na snímcích s textem vidět, co se dělo předtím, ani co se stane potom. Třebaže film známe, jeho příběh mizí a před očima nám zůstávají pouze fragmenty; vždy jen ta část, co je zpřítomněna na jednom papíru.

Zapomenout nelze ani na monumentální diagram na stěně galerie, tedy na nefotografickou část Lesákovy výstavy. Autor zde stylizovaným způsobem jasně upozorňuje na text jako na to, co je na jeho snímcích důležité. Znepokojivě působí jakási absolutnost či konečnost celého projektu, který je jasně a dokonale uzavřený sám v sobě. Divák je tak postaven v zásadě před dvě možnosti. Může na základě až detektivní práce pochopit záměr projektu a jeho jednotlivé nuance, nebo se omezit na předložený zlomek textu, povolit uzdu své představivosti a naplnit heslo autora projektu: konzumaci je třeba chápat jako produkci.

Druhý vystavující Peter Fabo dnes působí jako asistent ateliéru fotografie na pražské VŠUP. Přestože není spravedlivé výstavy porovnávat, rozdíly a jejich těsná blízkost v prostoru galerie k tomu jednoduše svádí. Zatímco Lesákovy snímky jsou detailně pravidelné, s centrální kompozicí a snad až nepříjemně technické, Fabo naopak pracuje s estetikou nahodilosti a chtěné ledabylosti. Nedokonale komponované snímky jsou navíc vystaveny (pořízeny) v nízké kvalitě a dohromady vytváří specifický jazyk, který vysílá kódované zprávy o autorově vnímání světa.

Při soustředěném pozorování můžeme nalézt jednotící linii vlastní všem snímkům, za kterou lze označit geometrické uspořádání věcí v našem okolí. Mozaika, kubistický arkýř, stín vrhaný fotbalovou brankou i nahá lidská těla, všude nakonec vidíme čtverce, obdélníky, trojúhelníky. V porovnání s Lesákem tak Fabo naopak ponechává nalezení jakéhokoli smyslu jeho práce výhradně na divákovi. Nejasný název výstavy, Příloha inzerátu, tak získává jasný obsah. Nabízená paralela mezi Fabovými letmo zachycenými okamžiky a doprovodnými snímky inzerátů, které doplňují inzeráty v novinách a mlhavě naznačují, co prodejce nabízí, je velmi povedená.

Fotograf gallery tedy v současné době představuje dva různé póly fotografie. Na jedné straně neintuitivní, detailně promyšlené a až technicistně komponované snímky, na straně druhé jakési momentky, které spíš než cokoli jiného v nás vyvolávají vlnu volných asociací. Sdílený prostor galerie právě tyto dvě linie vlastností zdůrazňuje a divákovi nabízí zajímavý vhled do různých fotografických strategií.

Jan Lesák: Případ pro začátečníka, Peter Fabo: Příloha inzerátu. Fotograf gallery, obě výstavy potrvají do 25. března 2011.