V souvislosti s připravovanými reformami se v tzv. oficiálních zdrojích neustále zdůrazňuje jen jedna strana mince reformy důchodového systému, která poukazuje na to, že senioři jakožto příslušníci neproduktivní populační skupiny žijí de facto na úkor těch, kteří, coby mladší, ještě pracují. To dává celé věci a jejímu pochopení velmi pejorativní podtext.

Jenže vedle druhotné ekonomické stránky života tu přece existuje i ta důležitější, lidská, sociální. Etický problém je v tom, že se již v zájmu objektivity nezdůrazňuje, že lidé ve věku dnešních rodičů a prarodičů také předtím jednak byli solidární se svými rodiči a prarodiči a přispívali do systému zase jim, ale solidární byli i vůči generaci svých dětí. A co zejména, že se ze svých daní podíleli i na projektech a majetku společnosti, jež dnes stále využívají i dnešní mladí a lidé dosud pracující.

Čím by asi jezdili například lidé do práce, kdyby nebylo za peníze rodičů a prarodičů postaveno metro, dálnice, silnice a další dopravní infrastruktura?

Někdy můžeme zaslechnout dokonce i výtky typu, že nám staří zničili životní prostředí a my v tom dnes musíme žít. Jenže i to má háček a druhou stranu mince. Pokud chce někdo z mladé generace obviňovat své rodiče, že tu po sobě zanechali ekologickou spoušť, pak ale křičí na nesprávném hrobě. Vždyť tuto spoušť organizovali a napáchali vždy především prominentní představitelé moci a establishmenty, stejně jako to dělají establishmenty současné! Cožpak mohla v éře totality maminka či babička dnešního třicátníka či čtyřicátníka za to, že zde byla drancována krajina, aby odsud mohlo být vykrádáno a odváženo uhlí, uran a energie z elektráren a další průmyslové suroviny do bolševického Sovětského svazu? Cožpak mohla ona maminka či babička volit někoho jiného než maňásky bolševického režimu, když jim tento brutální režim stál neustále s pomyslnou pistolí u hlavy a navíc tu jiná partaj nemohla existovat a mít vliv? Jak by asi matky mohly vychovat a starat se o své děti, kdyby byly pozavírány v lágrech za viditelný odpor režimu? Bylo přežití v takových poměrech spíše sobectvím a zbabělostí, nebo naopak hrdinstvím nést i v takové bídě a hrůze odhodlání k pokračování druhu a dát život, aby mohl pokračovat? Je snad antikoncepce, potratářství či kastrace systémově možným řešením existence rodu a druhu, je-li společnost zachvácena hrůzovládami a lidem se nedaří dobře?

Vyčítá-li dnešní mladší generace té starší, že jim připravila špatnou a zadluženou budoucnost, nechť si tedy připomenou i onu rubovou stránku historie, z níž vychází současnost, a to, za jakých podmínek museli žít rodiče.

Ve filmu režisérky Věry Chytilové (Dědictví aneb Kurva hoši...) jeden z hrdinů vyslovuje myšlenku: „Nic většího než svobodu nevymyslíš".

Nechť se raději propagátoři tezí o tom, že staří budou žít na úkor mladých, zamyslí, co je to za život za železnou oponou, bez svobody a v neustálém strachu z toho, že se člověk kdykoli může stát „nepohodlným" a „muklem" třeba jen kvůli takové banalitě, že si koupil nové auto a někdo jiný mu to závidí. To totiž byla běžná realita všedního dne maminek, babiček, tatínků a dědů. A i za těchto podmínek přesto vzdor režimu dokázali rodiče často za cenu obrovského odříkání všech svých osobních potřeb vychovat poměrně slušné děti! A kdo si myslí, že jsou rodiče - resp. lidé z generace rodičů a prarodičů - jen přítěží, protože už nemohou vydělávat peníze, tak je primitivní hlupák a nezralý sobec.

Generační obměna je zcela přirozenou stránkou života, a vždy to tak bylo a bude. A žádná tzv. „důchodová reforma" se nemá právo prosazovat a prezentovat způsobem přinejmenším morálně pokleslým a zavdávat tak strachu a pocitům bezmoci starších lidí. A už vůbec nikdo nemá právo interpretovat generaci rodičů a prarodičů jako novodobé strašidlo, které obchází Evropu! To by totiž mělo být klasifikováno zákonem jako trestný čin dehonestace, šovinismu, fašismu a útoku proti skupině obyvatel.