Těžký úděl pokrokové holky v říši míru a bratrství

Lucie Česálková

Jednou z nejlepších možností, jak odhalit společenský systém v jeho podstatě, je nechat o něm hovořit dítě. Irena Brežná se o to pokusila a napsala román konstruovaný na jedné straně dětským viděním, na druhé pak jazykem komunistické propagandy.

S vydáním románu Nejlepší ze všech světů v nakladatelství Paseka vstupovala do českého literárního povědomí na konci loňského roku vesměs neznámá autorka. S ohledem na exulantskou minulost rodačky ze slovenského Trenčína se mohlo zdát, že jde o znovuobjevování zapomenutého dědictví. Přitom kdyby nebyly naše kulturní publicistiky a ještě více kulturní trhy tak vzdálené, věděli bychom, že na Slovensku Ireně Brežné vyšla již roku 1992 novela Psoriáza, láska moja, později publicistický Tekutý fetiš a v roce 2008 též román Na slepačích krídlach, jakožto překlad čerstvého německého originálu Die beste aller Welten, tedy Nejlepší ze všech světů.

Bez ohledu na to, že sama Brežná autobiografické ladění knihy vyvrací, prožila i ona, podobně jako její hrdinka Jana, dětství v komunistickém Československu 50. let. Svou prostorovou neurčitostí i specifickou jazykovou poetikou román konstruuje dětským viděním a komunistickou propagandou utvářené iluzorní univerzum zkušenosti velmi mladé dívky vyrůstající za železnou oponou.

Samo vyprávění je přitom výjimečné v prvé řadě tím, že rezignuje na ucelený příběh a namísto toho nabízí dětsky neuspořádanou skrumáž postřehů, pochval i kritických odsudků, odposlechnutých a samostatně interpretovaných vyprávění cizích lidí, zážitků i představ o budoucnosti — nic z toho není ani podřízeno konkrétní dějové lince, ani rozděleno do zvláštních kapitol. Jedinou změnou, jež naznačuje časovou linearitu na pozadí přelétavě chaotického vyprávění, je uvěznění a následný návrat matky do domácnosti k dětem a svérázné tchyni. Celá kniha jako by tak byla dlouhým chrlením vědomí, které dokáže jedním dechem semlít rodinnou minulost, záludnosti holčičího kamarádství a prvních lásek, angažované postoje a plány do budoucna i s babičkou sbírající po dvoře slepičí bobky.

Janin život je, jako život každého řádně uvědomělého člověka v socialismu, boj. Pohrdá buržoazními přežitky, stejně jako lajdáctvím a lenivostí, chce být silnou vůdkyní, hrdinkou, revolucionářkou, dělat dobré skutky a podporovat světový mír. Navzdory jednoznačnému přesvědčení, které Janě diktuje morálka socialistického člověka a které jí pomáhá pochopit okolní svět a vyznat se v něm, stejně jako rozpoznat a odlišit hodnoty dobra a zla, však na pozadí probleskují přirozené dívčí pochybnosti. Záruky, jež Janě skýtá ideologický kánon strany, si totiž ne vždy tak docela dokážou poradit s nejistotami dospívání.

Mezi ideje tak vstupují pragmatické otázky týkající se sportovní postavy, výhod ženských tvarů, líčení, holení chloupků, na něž Janě jinak odpovídá zkušenost s hrdinkami z lidu a jinak obvykle dokonale upravená máma. Krom tělesnosti však může jít i o některé rysy osobnosti, které nejde jednoduše přešlechtit socialistickou výchovou, ani uvědomělostí: „Proletářští kluci mi vyčítají, že nejsem veselá. Společenský smysl a veselí patří k sobě stejně jako slepičí státní pud a hlasité kdákání a patří k nejvýraznějším vlastnostem našeho národa. Běda tomu, kdo sabotuje radost, když se máme radovat. Mohl by to být nepřítel. Nepřátelé nejsou veselí, ale škodolibí, a to je rozdíl, říká soudruh ředitel. Kluci vyprávějí dvojsmyslné vtipy a holky se nemůžou udržet smíchy. Když se hodně snažím, dokážu se donutit k učení a vytrvalosti, ale k radosti se nepřinutím. Jak se mám naučit být pořád veselá? Čím víc slyším: Moc přemýšlíš, neumíš se uvolnit, usměj se přece!, tím víc jsem skleslá. V noci se mi zdá, že mě vytáhlí kluci honí temnými chodbami, jsem nahá a stydím se za svůj smutný obličej.“

Ačkoli je Janino vidění světa sešněrováno černobílými ideologickými soudy, její krutá racionalita si přesto ne vždy dokáže poradit nejen se svou nezvladatelnou přirozeností, ale i s lidskými city především ve vztahu ke svým (buržoazně založeným) nejbližším. Janiny myšlenkové rozpory se velmi příznačně odrážejí i v jazyce, jenž je dokonalou ukázkou toho, co se stane se socialistickou rétorikou v osidlech dětsky naivní logiky.

Přestože se tato do značné míry velmi šroubovaná řeč spolu s opakováním určitých motivů a postřehů může snadno omrzet, jako nástroj pro postižení dětské každodennosti doby charakteristické udavačstvím na jedné a podezřívavostí na druhé straně, každodenními praktikami typu etapového stání fronty na nedostatkové zboží, babiččinou přehnanou šetrností, ale i nezávaznými dětskými hrami a radostmi, je rozhodně přiléhavá a nejsilnější v momentech satirické hořkosti.

Irena Brežná: Nejlepší ze všech světů. Přeložila Jana Zoubková. Paseka, Praha a Litomyšl 2010.

Ukázka z románu zde.

    Diskuse (0 příspěvků)