Milá Lenko,

upřímnost Tvého zájmu o generaci dvacetiletých v Československu mne překvapila. Nefalšovaná bezradnost Tvé vlastní generace, pokud ji Ty můžeš představovat, mne dojala. A Tvé tušení jiné pravdy mne povzbudilo. Proto odpovím na ty dvě otázky Tvé ankety.

Chtěl bych jen předeslat, že jsi již mnohé z té „jiné pravdy" vyjádřila sama, ve svém úvodu do ankety. Poslouchej sama sebe: „pro osud národa je vždycky podstatná většina"; „ani ta nejlepší beletrie nikomu nemůže suplovat skutečný život"; „celý svůj život prožiji v nesvobodné zemi a žádný čin osamělého hrdiny nebo odhodlané hrstky na tom nic nezmění"; „musí ho (dvacetiletého) deptat ta základní Lež a ten veliký výchozí Podvod"; atakdále. Nechci Ti, Lenko, lichotit, ale toto jsou první stupínky k moudrosti.

A ještě něco. I když to bolí, zároveň to také osvobozuje: TVŮJ TÁTA SE MÝLIL. A měl-li jen něco z Tvé krve, jistě by to dnes přiznal a Tebe povzbudil.

Ta jeho: „měli bychom spíš pracovat lépe a usilovněji" (ať již s držením, či bez držení jazyka za zuby!) nebo „Pokud si v mysli dokážeme uchovat i v bludišti reality prvotní předsevzetí, budeme nakonec postiženi jen ztrátou času" - to jsou, Lenko, lešeníčka a berličky pro nadálé podpírání té Lži a pro laciné okrašlování toho výchozího Podvodu.

„Pracovat a nedržet už nikdy jazyk za zuby" může mít smysl jen v demokracii (je to dokonce jejím hlavním předpokladem), ale stává se bezcenným a naivním heslem v podmínkách necitlivé, hluché a slepé diktatury. Dnešní dvacetiletí cítí faleš tohoto hesla intuitivně. Proto ten jejich, pro mnohé tak překvapivý, cynismus.

Nyní k Tvým otázkám:

1) Když mně bylo dvacet, tak jsem studoval. Byl jsem nejlepším studentem VŠE, z vědeckého komunismu vždy „za jedna" (není nic snadnějšího pod sluncem!). Pak přímá umístěnka na Akademii věd, až k velikému Šikovi. Ale po večerech studium angličtiny, studium odborné (té opravdové) literatury, diskuse po hospodách, navazování styků se zahraničím, hledání pravdy. Cítil jsem se dobře: byl jsem jako načasovaná bomba, přiložená pod ten výchozí Podvod, pod tu základní Lež. To její tikání dávalo mému životu smysl. To bylo ještě za Novotného.

V co jsem věřil? V to, že jsem především jedinec a že mým hlavním úkolem je ze sebe něco udělat. Ne z kolektivu. Víra v to, že když všichni vytvoří něco pro sebe, výsledkem bude kolektiv ze všech nejsilnější. Věřil jsem v to, že nejdříve musím mít sílu a moc, než budu moci efektivně ovlivňovat životy druhých. A pokud těchto předpokladů nemám, pak jest lépe mlčet a pracovat mlčky, a případně i v podzemí (ne v undergroundu!). Tím mlčením nemíním držet jazyk za zuby, ale spíše to tikání načasované bomby. Vždy jsem věřil a ještě dnes věřím v myšlenku „národa". (Národem rozumím lidi.) Stále se cítím jeho součástí - ale jen jako nezávislý jedinec, nikdy jako bezvýznamné kolečko zbyrokratizované masy.

2) Jakou radu dnešním dvacetiletým doma? Život je krátký a mládí ještě kratší, obzvláště v nesvobodě. Aby měl takový život smysl, musíme se stát všichni tikajícími bombami, v žádném případě ne barevnými a hlasitě pšoukajícími rachejtlemi. Co to znamená? - Uvědomění si, že stát může tolerovat (a dokonce i vítat) protest, nesouhlas a kritiku. To jsou prvky pro diktaturu konstruktivní. Co stát nemůže kontrolovat a co jej přímo ohrožuje (jako diktaturu), je nezávislost a soběstačnost jeho subjektů, ignorování jeho institucí, mlčenlivé (ale jasně nesouhlasné) vytváření institucí spontánních, vlastních a paralelních.

Pochopení, že heslo „dobré a poctivé práce" postrádá to nutné vymezení „pro koho?". Je to míněno „pro sebe, pro rodinu, pro sousedy", anebo „pro stát a pro podporu opresivního politického zřízení"? Kde v tom prvním určení jde o povinnost a naplnění života, v tom druhém jde pouze o historickou kolaboraci a zradu (či, s trochou tolerance, o naivitu a hloupost). Proto je „národ" (rozuměj lidi) ve své historické moudrosti tolik daleko, daleko od „Moskvy" elitistických moralistů a beletristů.

Pochopení, že každý začínáme sám od sebe; pak přijde rodina, sousedé a přátelé: to jsou ty naše nejpřednější, i když dnes pozapomenuté, sféry životní. Pro tyto sféry, a jen pro tyto sféry, stojí za to obětovat všechno. (Rčení „Kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu" je cynické a nemorální v demokracii, pravdivé a moudré za diktatury.) Za nesvobody se úspěch a síla každé takové sféry měří stupněm její nezávislosti na oficiálních institucích, nikoliv stupněm její závislosti a „zapojení". Prolínání vzájemné svépomoci a výměny duchovních a materiálních statků mezi těmito sférami je dále osvobozuje od vzrůstající nedůležitosti státu. (Každá povrchní a nedomyšlená konfrontace se státem jej pouze posiluje a jeho existenci dále opravňuje.) Tento proces jednou propojí všechny sféry a celý národ se stane naší sférou našich zájmů - bez účasti opresivního, a proto nepotřebného státu. Ještě v této generaci.

Poznání, že „odumírání státu za socialismu" pochopil již Marx a že tento proces je zcela zákonitý a nutný ve vývoji tohoto systému. Stát sám (tedy byrokracie moci) se přirozeně bude tomuto „odumírání" bránit. Proto bude vítat (i když nepřímo a neveřejně) opozici a disidentství, které jeho existenci opravňují a zdůvodňují. Je třeba se rozhodnout: pro stát anebo bez státu?

Nestěžujte si. Nemáte možnost sebeřízení? Řiďte se sami. Nemáte možnost vzdělání? Vzdělávejte se sami. Nemůžete podnikat? Podnikejte. Jste unaveni ponižujícím stavem trhu a distribuce? Pomozte si navzájem, vyměňujte si zboží a služby. Hledáte smysl života? Staňte se „tikajícími bombami". Nestěžujte si na stát či na zřízení, ignorujte je. Pamatujte na Marxe a dejte si za úkol, že třeba tahle jedna z jeho pouček se dočká svého historického uskutečnění. Ještě v této generaci.

Moderní člověk, ať v demokracii, či v diktatuře, se setkává stále častěji s důležitým rozhodnutím: mám tuto službu (či zboží) koupit od nich, či si to mám udělat sám (tedy s pomocí své nejbližší sféry závislosti, jako rodina, přátelé či sousedé)? Každá volba „od nich" posiluje je; každá volba „sám" posiluje nás. Kdo nejde s námi, jde s nimi.

Život může být krásný, plný, tvořivý a zajímavý - v kterémkoliv systému, který nám poskytuje možnost jej ignorovat. Náš systém nám dosud tuto možnost dává. Je třeba si uvědomit, že tuto životní náplň si musíme sami vytvořit, nezávisle na nich, sami pro sebe. Jde to, jen chtít. Ještě v této generaci.

Nečekejte od státu nic a neočekávejte nic. A co víc, nechtějte nic. Nechte je odumřít. Dejte sami sobě a dejte těm, kteří dávají vám - tedy, zase sobě. Není to nic nového, již jsme to jednou dokázali a navzdory tupé a necitlivé cizácké byrokracii. Pamatujete? NÁROD SOBĚ.

To jsou, milá Lenko, mé odpovědi. Abych to vše shrnul do jediné věty, použiji opět Tvých výrazů, jen změním důraz: Je třeba si uvědomit, že ta Lež je opravdu základní a ten Podvod opravdu veliký a výchozí.

Lež a Podvod se opravdu nedají vylepšit a nikdy nemohou mít „lidskou tvář", a nelze se s nimi vypořádat jinak než jejich úplným a absolutním zamítnutím. Není to nic nového, učí nás to historie. Pamatuješ ještě? PRAVDA nakonec VÍTĚZÍ.

Prof. Milan Zelený, New York