Na delší či kratší vzdálenosti jezdím vlakem několikrát týdně. Cestování je to rychlé. Přinejmenším na mých tratích je levnější než jízda autem nebo autobusem. Ve vlaku můžete napsat glosu o budoucnosti drah anebo si přečíst noviny. Mezi Prahou a Brnem mají v jídelních vozech třetinové slevy, takže se tam za levno můžete i najíst.

Můj vlak měl po dlouhé době zpoždění právě dnes — 35 minut. Staniční rozhlas oznámil, že vlak je opožděn z důvodu obratu lokomotivy od zpožděné soupravy. Mezinárodní vlak z Budapešti do Hamburku totiž mění v Praze lokomotivu. Dál ho táhne lokomotiva, která po ránu do Prahy přiváží soupravu z Německa. Vlaky z Německa dnes ale měly zpoždění kolem půl druhé hodiny, takže přijela pozdě i lokomotiva. Odtud tedy ono zpoždění.

Napadá mě přitom jediná otázka — jak je možné, že alespoň v několika velkých stanicích nejsou připraveny záložní lokomotivy a strojvůdci. Když se vlak zpozdí nebo lokomotiva rozbije, nebylo by nic snazšího než zapřáhnout náhradní. Zpoždění by nevzniklo a pohodlnější by to bylo i pro cestující, zvláště pokud i v Praze v tomto počasí čekají na vymrzlých nádražích.

Mám pak ještě dvě oblíbená staniční hlášení. V Praze je to „Vlak je opožděn z důvodu poruchy zabezpečovacího zařízení“. Pokud chápu správně, je po modernizaci trati Praha — Děčín zabezpečení trati řízeno z jednoho místa někde v Lovosicích. Když se zařízení ve stanici rozbije, nemají dráhy žádný náhradní způsob, jak dopravu řídit. Soudím tak z toho, že pokaždé, když takové hlášení v Praze na nádraží zazní, mají vlaky zpoždění v délce desítek minut i hodin. Jak je možné, že někde na trati není nějaké záložní zabezpečovací zařízení? Že na stanicích nejsou výpravčí, kteří by si vlaky mezi sebou posílali se zpožděním mnohem kratším?

Druhé hlášení mám pak spojené s příjezdem ranního rychlíku z Prahy do Bratislavy. Když vystoupíte na nástupiště, ozývá se staniční hlášení, že právě kamsi odjíždí rychlík MALL bodka SK (mall.sk). Mám to hlášení za příznak privatizace veřejných železnic. Železnic, kde nejsou náhradní lokomotivy, protože by jejich strojvůdci museli dostávat mzdu, i když zrovna nikam nejedou. Kde nejsou výpravčí, protože vše řídí selhávající počítače. Kde nejsou čekárny a úschovny zavazadel, protože dráhy tu jsou od toho, aby vydělávaly, ne aby se staraly o masu svých cestujících.

Očekávám tedy na železnici stávku právě proti těmto nešvarům. Zúčastním se s heslem „Více zaměstnanců“, „Více lokomotiv“! A snad nebudu sám. Když ráno staniční rozhlas oznámil, že jeden z vlaků je opožděn „z důvodu stávky německých železničářů“, zvolal mladík vedle mě docela spontánně: „Fandím Němcům!“