Čím víc věcí člověk má, tím víc času stráví tím, že se o ně musí starat. Hromaděním pozemských statků štěstí nezíská, spíš se mu začnou hromadit starosti, které si ho postupně ochočí.

Naopak pokaždé, když se něčeho vzdáme, získáme kus svobody. Měli bychom proto být vládě za naplánované zvýšení DPH vděční.

Na první pohled by se zdálo, že se Nečasova koalice opět zachovala zbaběle. Zdražit „housky, knihy, teplo i pohřby“ (titulek LN) prostřednictvím nespravedlivých, protože degresivních a navíc nepřímých daní je mnohem snadnější než zvyšování daní přímých. Doplatí na to tradičně ti, co se nemůžou proti dražším houskám a pohřbům nijak bránit.

Státu to má ovšem přinést možná až šedesát miliard ročně navíc. Na každého občana (včetně Kalouskových pověstných kojenců a dětí) tak v průměru připadá kolem šesti tisíc korun, které erár obratem utratí za penzijní reformu, tunel Blanka, státní maturity, ozvučení akcí souvisejících s Evropskou unií, špičkovou zdravotní techniku pro okresní nemocnice, dálnici přes České středohoří, nejrůznější vojenskou techniku a za stále utajované letenky pro poslance z Prahy do Ostravy. Část peněz má prý jít také na sanaci státního dluhu.

Průměrné zchudnutí všech Čechů o pětikilo měsíčně podle některých ekonomických expertů hospodářství způsobí značné problémy. Méně koupěschopní zákazníci se omezí na konzumaci chleba, brambor, syrové zeleniny a mléka; nákupy dražších housek, knih a teplárenských gigajoulů naproti tomu omezí a s ohledem na své oblíbené pozůstalé budou také méně ochotně umírat. Vysoká nezaměstnanost, bandy stoletých důchodců a nižší materiální úroveň budou jenom logickým důsledkem toho všeho — i když to zatím vláda z taktických důvodů odmítá připustit.

Je to od ní milosrdné, ale přeci jen je třeba pohlédnout pravdě do očí. Český polistopadový sen o graduálním růstu blahobytu se graduálně rozplývá, Rakousko už v životní úrovni nikdy nedoženeme, Německo pak už ani omylem. Přesto nejde o cestu zpět, ale o rychlý pokrok kupředu, protože dohánět někoho v plýtvání opravdu nemá cenu.

Ekologické iniciativy už desetiletí mluví o tom, že zeměkoule není nafukovací a na pokrytí našich potřeb bychom ji potřebovali několikrát vynásobit; český veřejný intelektuál číslo jedna Václav Bělohradský zase řadu let rozvíjí kritiku růstu Růstu. A současná vláda, přestože je modrá, a nikoliv zelená, a přestože si Petr Nečas za svého poradce nevybral Bělohradského, ale jiného předního českého veřejného intelektuála, v podstatě vychází této kritice vstříc.

Zvýšení spotřební daně řadu lidí konečně nakopne k poznání, že ve spotřebě smysl života neleží. Vzhledem k dalším plánům vlády je navíc šance, že si to bude nuceno uvědomit opravdu hodně lidí.

Namísto beznadějného soutěžení o poslední volná pracovní místa a zbytečných obav o svůj majetek budou mít čas svobodně přemýšlet o tom, proč už je kapitalismus nepotřebuje a co by se s tím dalo dělat.

Budou na to mít dost času a jejich myšlenky budou zcela svobodné. Určitě na něco přijdou.