Měla jsem vzácnou příležitost podívat se do podzemí Pražského hradu, přesněji řečeno do prostor pod Třetím nádvořím a pod katedrálou. Je to úchvatný zážitek, alespoň pro toho, kdo v sobě cítí sounáležitost s počátky českého státu a křesťanství na jeho území. Podle zřetelných pozůstatků staveb s vysoce odborným, a přitom neformálním výkladem archeoložky Jany Maříkové-Kubkové si člověk docela snadno představí románskou Prahu, kdy Pražský hrad sestával ze dvou částí na dvou ostrožnách, rozdělených hlubokou roklí. Všude stály domy a malé opukové kostelíky, urbanistické centrum bylo na té straně rokle, kde dnes stojí bazilika sv. Jiří, protilehlá část s legendárním vrcholem zvaným Žiži, kultovním to místem předkřesťanských dějin Pražského hradu, je dnes zastavěna zejména katedrálou svatého Víta. Člověk si také připomene všudypřítomné meze lidského poznání — například nad pozůstatky poměrně velkého kostela, jehož podlaha z velkých kamenných kvádrů se poněkud propadá, nejspíš do navážky zmíněné rokle, která byla v době jeho stavby ve dvanáctém století už zasypána. Dodnes nevíme, komu byl kostel zasvěcen, o zasvěcení sv. Bartoloměji jsou důvodné pochybnosti (byť je tak kostel uváděn), o jiném nemáme žádné písemné zprávy.

Archeologické lokality jsou překryty dlažbou III. nádvoří, na fotografiích můžeme vidět neuvěřitelný stavební ruch na Hradě v době, kdy architekt Jože Plečnik přestavoval zanedbané, ale malebné místo na reprezentativní sídlo prezidenta nové Československé republiky. Archeologické práce tehdy musely probíhat velice rychle a hodně záleželo na tom, aby byly vedeny s nejvyšší odbornou zodpovědností. Což se podařilo zajistit, a archeologie Pražského hradu té doby je spojena se jmény až oslnivých osobností. Mezi nimi byl i emigrant z Haliče Ivan Borkovský, jehož osobní příběh by stál i za dramatické zpracování: do Československa utekl před Rudou armádou v roce 1918, zde vystudoval a nastoupil na Pražský hrad do archeologického týmu, v němž záhy vynikl něčím, co nelze nazvat jinak než talent. S intuicí, která ve vědě nemusí být samozřejmostí, dokázal vystihnout a interpretovat jedinečné nálezy — například stavbu prvního kostela Panny Marie na Pražském hradě, který zde postavil kníže Bořivoj kolem roku 885. Dostal se několikrát do potíží i přímého ohrožení totalitními režimy — nacistickým, po roce 1945 sovětským stalinským, který ho mínil deportovat jako jiné v Československu žijící Rusy (Borkovský byl nicméně Ukrajinec), v padesátých letech československým komunistickým. Zachránila ho vždy pomoc a vliv jeho vědeckých kolegů a přátel. Archeoložka Jana Maříková-Kubková říká, že součástí Borkovského archeologického talentu byl i fakt, že nebyl Čech, že měl odstup a nadhled nad českými národními mýty a zavedenými interpretacemi.