Měla jsem vzácnou příležitost podívat se do podzemí Pražského hradu, přesněji řečeno do prostor pod Třetím nádvořím a pod katedrálou. Je to úchvatný zážitek, alespoň pro toho, kdo v sobě cítí sounáležitost s počátky českého státu a křesťanství na jeho území. Podle zřetelných pozůstatků staveb s vysoce odborným, a přitom neformálním výkladem archeoložky Jany Maříkové-Kubkové si člověk docela snadno představí románskou Prahu, kdy Pražský hrad sestával ze dvou částí na dvou ostrožnách, rozdělených hlubokou roklí. Všude stály domy a malé opukové kostelíky, urbanistické centrum bylo na té straně rokle, kde dnes stojí bazilika sv. Jiří, protilehlá část s legendárním vrcholem zvaným Žiži, kultovním to místem předkřesťanských dějin Pražského hradu, je dnes zastavěna zejména katedrálou svatého Víta. Člověk si také připomene všudypřítomné meze lidského poznání — například nad pozůstatky poměrně velkého kostela, jehož podlaha z velkých kamenných kvádrů se poněkud propadá, nejspíš do navážky zmíněné rokle, která byla v době jeho stavby ve dvanáctém století už zasypána. Dodnes nevíme, komu byl kostel zasvěcen, o zasvěcení sv. Bartoloměji jsou důvodné pochybnosti (byť je tak kostel uváděn), o jiném nemáme žádné písemné zprávy.

Archeologické lokality jsou překryty dlažbou III. nádvoří, na fotografiích můžeme vidět neuvěřitelný stavební ruch na Hradě v době, kdy architekt Jože Plečnik přestavoval zanedbané, ale malebné místo na reprezentativní sídlo prezidenta nové Československé republiky. Archeologické práce tehdy musely probíhat velice rychle a hodně záleželo na tom, aby byly vedeny s nejvyšší odbornou zodpovědností. Což se podařilo zajistit, a archeologie Pražského hradu té doby je spojena se jmény až oslnivých osobností. Mezi nimi byl i emigrant z Haliče Ivan Borkovský, jehož osobní příběh by stál i za dramatické zpracování: do Československa utekl před Rudou armádou v roce 1918, zde vystudoval a nastoupil na Pražský hrad do archeologického týmu, v němž záhy vynikl něčím, co nelze nazvat jinak než talent. S intuicí, která ve vědě nemusí být samozřejmostí, dokázal vystihnout a interpretovat jedinečné nálezy — například stavbu prvního kostela Panny Marie na Pražském hradě, který zde postavil kníže Bořivoj kolem roku 885. Dostal se několikrát do potíží i přímého ohrožení totalitními režimy — nacistickým, po roce 1945 sovětským stalinským, který ho mínil deportovat jako jiné v Československu žijící Rusy (Borkovský byl nicméně Ukrajinec), v padesátých letech československým komunistickým. Zachránila ho vždy pomoc a vliv jeho vědeckých kolegů a přátel. Archeoložka Jana Maříková-Kubková říká, že součástí Borkovského archeologického talentu byl i fakt, že nebyl Čech, že měl odstup a nadhled nad českými národními mýty a zavedenými interpretacemi.

Jdeme s výpravou z arcibiskupství prostorami podepřenými železobetonovými pilíři, nad námi dlažba III. nádvoří, a nelze nevzpomenout na jiného cizince, který se ve stejné době zapsal do dějin Pražského hradu, totiž na architekta Plečnika. Ten se svou velkolepou úpravou Hradu na novodobé sídlo prezidenta také dovedl oprostit od dosavadního stavu a třeba to III., od rudolfinských dob dvojstupňové, nádvoří srovnat do roviny. Pod zemí, mezi opukovými základy, člověk pomyslí na to, jak by to bylo, kdyby se postupovalo ohleduplněji k dosavadnímu stavu, a že dnes bychom takovou radikální úpravu asi už nechtěli. Dnes ovšem nemáme žádnou velkou ideu vlastního státu, která by k ní opravňovala i dodávala odvahy.

Cesta podzemím je protkána chodníčky, vysypanými štěrkem, všude se táhnou kabely a trubky vzduchotechniky a klimatizace, prostory prý ve dvacátém století úplně zarostly krápníky, které musely být odstraněny, jen někde, na nepřístupných místech, je vidíme. Prostory jsou schůdné, ale ne veřejně přístupné, a podobné je to v podzemí katedrály. Dnes se nelze běžně dostat do Hrobky českých králů ani k základům románské rotundy a baziliky svatého Víta, kam jsem v dětství běžně chodila při každé návštěvě katedrály, což bylo při každé návštěvě Prahy, skoro. Ptám se, proč jsou prostory pro veřejnost uzavřené, ale dr. Maříková odpovídá, že to je věčný spor archeologů se Správou Pražského hradu, která by naopak chtěla otevřít prohlídkové okruhy těmito i dalšími prostory. Chápu to, proč ne? — no proto, že turistický ruch archeologické lokality ničí, že při něm není možné udržet mikroklima a že turisté ničí památky i mechanicky — prostě je rozebírají, odnášejí opukové kamínky, jedné zdi za pár let ubylo o půl metru.

Vycházíme z krypty do úplně prázdné katedrály — to je zážitek tak jedinečný, že bych tu setrvala navzdory tomu, že jsem úplně zmrzlá. Pro množství lidí člověk nikdy nevidí hrob svatého Vojtěcha, jen vyznačený v dlažbě katedrály, a teď stojíme u něj. Ale musíme jít.

Jedu domů z Hradu a přemýšlím — proč by vlastně neměly být přístupné, dokonce i s rizikem poškození, už prozkoumané archeologické nálezy? Na druhou stranu — proč by do těch míst měl chodit každý jen proto, aby viděl pozůstatky toho, o čem se píše v historii? A takový návštěvník je ještě dobrý, ale proč by tam vlastně měli chodit lidé, které to ve skutečnosti ani nezajímá? No jo, ale takhle se tam nedostanou ani ti, které to zajímá. Ale vždyť je o tom spousta knih a výstava příběh Pražského hradu — má autentičnost opravdu takový význam? Musím přiznat, že pro mě ano. Jenomže — bylo by to stejné, kdyby místo vynikající Jany Maříkové šla přede mnou skupina italských nebo japonských turistů?

A tak jsem si cestou domů vzpomněla na Šumavu a věčný spor o nepřístupné první zóny. Vždyť v principu je to totéž — jenže vstup do archeologického prostoru Pražského hradu není politikum, zatímco Šumava ano. Správa Pražského hradu by chtěla zatraktivnit turistickou nabídku o doklady nejstarších dějin, zástupci obcí na Šumavě by chtěli zatraktivnit turistickou nabídku o nedotčené přírodní lokality. Je jisté, že se tím ty i ony lokality poškodí, že vzniknou velké náklady na jejich údržbu, že ty náklady pravděpodobně převýší zisk. Rozdíl našeho vztahu ke kultuře a k přírodě je vidět i na tom, že uzavření kulturní rezervace jsme ochotni respektovat (ovšem i proto, že na ni prostě není vidět), zatímco přírodní rezervace nás neustále něčím štve.

A napadá mě dál — možná nebudeme mít pokoj, dokud neuděláme na potvrzení svého současného státu a jeho smyslu, spočívajícího v ideologii konzumu a zábavy, něco podobného, co udělal Jože Plečnik na Hradě k potvrzení obnovené samostatnosti českého státu v jeho národní ideologii: totiž nesrovnáme šumavský prales do roviny sjezdovek a cyklostezek, demokraticky tržně přístupných každému. Jen jestli je to dostatečně nosná myšlenka?

Ale ještě jinak — bez dostavby katedrály a Plečnikových úprav nádvoří by nebyla ani ona rozsáhlá archeologie — kvůli vykopávkám přece nebouráme lidem domy nad hlavou. Věda zde šla spolu s budováním — ale to jsme pořád na poli kultury, kde je to možné. Na Šumavě, na poli přírodních dějů, se budování s vědou neslučuje. Ještě by se dalo namítnout, že do vysoko položených a špatně přístupných míst v horách se asi nepohrnou davy turistů — ale kdoví. Když vybuduje Národní park Šumava svou atraktivitu i na tom, že v jeho prvních zónách je k vidění něco, co jinde k vidění není, zůstane to možná pro žijící generace, ale sotva déle. A na rozdíl od kulturních pozůstatků to už nikdo nikdy neodhalí.

Dialektika nebere konce, ale článek skončit musí. Tak tedy — dost.