Velice nerad, vždycky když o tu myšlenku zavadím, velice nerad načínám, a tak ani nedokončuju nikdy pochyby o tom, zda literatura (česká) měla a ještě spíš zda má ten význam, jaký si často přičítá. Je pravda, že tvorba na tvorbu navazovala, směry a školy se poučovaly, ctily či káraly, že spisovatelé působili na současníky..., ale vždycky zas šlo o lidi, kteří psali či se k literatuře lichotili a četbou či aspoň knihou se zdobili. Ale co je do toho všem ostatním? Těm, kteří se bez psaní a často i bez učení obejdou, a nakonec mají všecky praktické záležitosti obce v rukou?

Vliv literatury, její důmysl a vtip, její velikost a sláva odehrávají se v úzkém kruhu osob, jež lze snadným chvatem vyřadit v mžiku ze všeho, i z psaní. Ona autonomnost tvorby, ona požadovaná svoboda, jíž bývá čas od času a místo od místa i dosahováno, zda to není potvrzení vlastně jejího nevlivu v obci? Když si odestřeme závoje sebeklamů, když si jdeme pro potvrzení vlivu, skončíme u aplikované literatury, jež je pouliční služkou jenom moci, která se ovšem bez ní snadno kdykoli obejde, když se jí nechce šminkovat se.

V březnu roku 1881, když umřel Jablonský, píše Sládek (dostávám se ke Skácelovi) Zeyerovi do Ruska: „Nyní umřel a Čechy jsou tichy, tupy — měl by přec každý plakat nad jeho rakví. Ten národ náš je nevděčný a to je to nejhroznější..." Panebože, proč by měl každý zaplakat? Zač by národ měl básníkovi být vděčný, když to necítí? A dále Sládek dokonce píše, že „z té letargie může nás probudit jen útisk, krvavý útisk, snad bysme potom přišli k sobě". Ale to se velice mýlí! Ten se hrozně mýlí! Když útisk utiskne i literaturu, nemá už vůbec kdo se jí zastat, protože jediný, kdo literaturu chválí, pěstuje, zbožňuje a dělá jí pomníky, je sama literatura. „Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci..." Mám podezření, že kdo toto řekl, sám psal, a čítal se tudíž k prorokům.

„Veřejnost je stále tak zařezaná a tupá jako vždy," praví Sládek v jiném dopise. Ale to je přeci trvalý stav, tak proč není uznán za normální? Ten vzdech udál se v době rozmachu literatury, kdy jeviště vidíme zalidněno postavami jako je ještě Neruda a Vrchlický, Arbes a Čech, ale už i Krásnohorská a Mrštíci... Jsme na prahu doby, kdy jeviště vskutku je tak bohatě zalidněno, že hlediště může být pozapomínáno: vždyť přijde Březina, Machar, Svobodová — stále trvá Jirásek, nezapomínejme — potom Neumann, Deml, Čapkové, k dlouhé roli dostaví se Šalda, a tito všichni s ostatními si vzájemně už vystačí k tvorbě i její kritice, k psaní i čtení, vydávání i odebírání, že vzniká mohutná a živá zrcadlová obec, jež si pak — za Republiky — už ani nemusí uvědomovat, že supluje ostatní občanstvo. Toto sympatické sebevědomí, budící dneska jenom hlavně stesky, rozkvétá na konci své vegetační doby kvítkem roztomile křehkým: Byl jsem jím potěšen, když jsem v Křiku koruny české (tak se dílo v původním rukopise jmenovalo) četl výpovědi tohoto rázu: s tímto názorem, činem, událostmi (fašismus, přepadení Polska) jsem se rázně vypořádal svým článkem v Kritickém měsíčníku.

Dobrá, tak se tedy smiřme s tím, že zpíváme jen pro sebe: přibude nám rozumu? Roku 1887, když nakladatel odmítl nové Zeyerovo dílo Roland, píše mu Sládek do Vodňan útěchu: „Jsi jedním z cílů dvěma třem pokolením, která přijdou a která Tě teprve dospějí a pochopí." — Ta doba, uvědomil jsem si při četbě, je právě teď, hernajs! Měl bych ho znát a chápat, Zeyera, vzkazuje mi Sládek. Když tedy ne pro celou obec, aspoň literární měl by být pádnou veličinou: „Utvořil jsi svou vlastní dobu, předstihuje to, co jest, a jsa tak vysoko nad hladinou, v které se pohybuje nejen život náš, ale i literatura."

Šel jsem onehdy parkem pod Hradem, kde stojí mohutný Zeyerův pomník — hrubě navršené balvany jeho díla skrývají jeskyň té útlé duše, nemocné obětavou ctižádostí rozdat se národu. Pohled na tento monument ve mně jiskrou propojil mou trvalou už nedůvěru s mou chvilkovou nadějí. Jaký to romanticky lítostný pohled na pomník, jejž tu postavila literatura sobě samé a on tu obstál vlastně pro svůj nevýznam a také proto, že při žádném rozšiřování silnic nevadil. To je pól mé skepse, již mi nikdo nevyvrátí.

Před mnoha lety, před poslední pohromou, ocitoval Jan Skácel v Hostu napohled bezdůvodně Sládkovu báseň Polní cestou. Teprv dodatečně pochopil jsem to jako upozornění na naději. Je ovšem taky naděje, to vím. Někdy se mě lehce dotkne. Ale i pak bývá už tak jemná nutná, že přechází téměř v beznaděj. S touto nadějí, když lepší nemám, Skácelovi vracím:

...Kdo tu bude u vás stát,

kdo vás bude míti rád,

kdo k vám přijde, rodné brázdy,

zaorat?...

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 1, leden 1982.)