Ztracená země

Leželi dva v díře třikrát tři kroky, hluboké asi po kolena, a chránila je střecha z celty. Hlinité boky jámy krylo chvojí a celtu, hozenou přes slámu, měli i pod sebou. Pod hlavy si poskládali houně a půl přední stěny stanu přehodili stranou, takže jim krápalo na nohy, ale vzduch byl lepší než sucho a zápach. Toho je vždycky nazbyt, kde naženou lidi do tábora v lese a není čím se mýt, protože voda se vozí jednou za dva dny, cisterna je v hodině prázdná a spodky, trika, košile z uhoněných zad a prdelí není čím prát ani za co vyměnit. Jediné štěstí dnes bylo, že Gregor, třetí ve stanu, měl táborovou službu a těm dvěma nepřekážel. Byla neděle, za toho cvičení už druhá, a Hrazdíra, na ty časy zcestovalý inženýr zvuků z rádia, jak měl oči nepřítomně obráceny k plachtovině stejně jako vedle něho dobrý kluk Komárek, jen trochu louda, odborník hrubších mechanismů, poněkolikáté za zdlouhavé dny a navečery zopakoval:

— Zab mě, člověče, a stejně si nevzpomenu, jak se ta zatracená země jmenovala.

Komárek se za chvíli vynořil blíž k vědomí o tom, kde je:

— To mám taky. Úplně mi vypadlo, kam jsem toho majora tenkrát stěhoval, víš, jak jsem ti říkal o mobilizaci.

Bylo asi pět odpoledne brzy v září, jenže pod mrakem, a tak to vypadalo, že se stmívá. Trochu i pršelo, a přesto jiní kluci, taky třicet pětatřicet jako oni, za jejich hlavami v průseku hráli volejbal. Mezi nárazy prstů do míče tu a tam někdo úpěnlivě zasípal: Emile, teď! Míč se vznesl a klesal, ozvala se prudší rána a byl možná bod.

— Dobře to vymysleli, se zpožděním snil Komárek. Než je bod, musí být ztráta.

— Jinak by nás život zpovykal, samovolně vyplynulo Hrazdírovi.

Kapky pleskaly o celtu, a když zafoukalo, zdálo se, že spustí liják, ale to jen náhle spadla voda ze stromů. Šel kolem brýlatý hodinář vedle ze stanu a prý ať rychle jdou, kluci, u hradeckých v lágru prodávají pišingry, je na ně fronta. Díky, díky, řekli mu a leželi dál, protože byla neděle a hlavně tam nebyl Gregor, před kterým aby každý mluvil, jak chtěl on, Gregor, ne jako ten, co mluvil, a tak si mohli dělat, povídat i myslet, co sami chtěli, mohli vstát, mohli ležet, mohli mlčet, a kdyby jim někdo něco přišel říkat, mohli poslouchat a nemuseli.

Nechtěli mě tam tenkrát hned vzít, pomalu začal Komárek myslet nahlas vzhůru k celtě. Praktikoval jsem po průmyslovce v dílně pod Popelkou, to je v Košířích u prima pana Mrázka. Jim vadilo, že mi není celých devatenáct, a prý pro mě pošlou, když budou potřebovat. A to se ví, hned večer přijel voják na motorce a odvezl mě tam, jako bych já neměl svoji. Den předtím zmobilizovali na hranice i všechny šoféry, a tak jsem se jim hodil. Byl to úřad teprv asi týden starý, pořád tam chodili zedníci a truhláři a montéři od telefonu, jmenovalo se to ministerstvo propagace nebo jak a půlku měli vojáci, půlku civilové. A ten major, co si mě k sobě přidělil, hned mi šel na dvůr ukázat úplně novou pragu lady. To prý koukám, v čem budu jezdit. A taky jsem koukal. Byla nezajetá, s plombou v karburaci. To si užijeme, pane majore. Ale on na to, že plomba ven nesmí, propadla by záruka. Čeho dnes komu záruka, řekl jsem mu a on jen krčil rameny, úředně odpovědný major. Byla to otrava, ale co, všechno se už stejně neslo k jednomu konci, jen tenkrát ještě nikdo nevěděl, jaký konec to bude, na ulicích vždycky v noci byla úplná tma a v chodbě, kde jsem seděl a čekal, až mě budou chtít, nebo ležel na posteli, co pro mne přivezli, tam bylo pořád skrz dveře slyšet drnčení telefonu, někdo něco zatloukal, mluvilo rádio, a to pak zase ztichlo, takže jsem si z té plomby já za sebe tak těžkou hlavu nedělal, protože tenkrát asi stejně jako teď nikdo nemoh mít, co ho napadlo, že by si měl přát, každý jen čekal, co se stane, a dělat s tím či proti tomu taky nemohl nic.

Vždycky to nad nimi zaharašilo hlučněji a potom to zase ťapkalo po celtě pomalu a pravidelně. Za cestou pod prkenným přístřeškem kuchyně rozdělávali oheň, učmouhaný kuchař v zástěře si pískal a pak zase foukal do ohniště, až konečně komín z čerstvě sesazených cihel začal nahoře vypouštět kouř, a ve stanu Hrazdíra zatím už říkal:

— Přijeli jsme tam dost pozdě večer. Autobusem. Helen říkala, že je to lacinější než vlak, ale zas to trvalo celý den. Nechali nás na kraji náměstí, ale nebylo to náměstí. Nic v tom prostoru nesvítilo, jen kolem. A bylo tam vidět mezi hlínou a hromadami světlejšího zbouraného zdiva jen odlesky na velikém světlém kříži z betonu. Ten kříž ležel na zemi. Byly to příští ulice, a domy ještě nestály. Lidí chodilo málo a byli tiše. Slyšeli jsme jen motor autobusu. Byl rozehřátý a dýchal rychle. Pak to šofér zarazil. Z prázdného prostoru před námi vanul trochu vítr a bylo to cítit jen hlínou. Tamhle jsem se narodila, ukázala Helen do tmy před námi, když jsme postavili kufříky na zem a trochu se protáhli. Už tam není nic, dům ani rodiče. Plymouth to dostal. Neříkal jsem nic. Helen byla úřednice na Foreign Office a starala se o mne, protože jsem měl na ni doporučení. Volala mně v Londýně někdy do hotelu Montague a ptala se, jak to mám s programem. Šel jsem tedy za ní, vyjmenoval jsem jí knihovny, lidi v rozhlase či laboratoře, vůbec co mě mělo zajímat, ona ty instituce obtelefonovala a snad tam pak byli ke mně milejší než bez její přímluvy. Při jejích způsobech sebevyjadřování by nebylo proč se divit. Až jsem jí jednou v září řekl, že už mám dost toho všeho, kvůli čemu jsem tam byl. Že snad mám právo podívat se ven. Nejraději do Cornwallu. A pak jsme tam tedy stáli spolu na okraji náměstí bez města. Hodilo se jí vzít si dovolenou a vyjet si. Nevěděl jsem, co mám říkat. Těšil jsem se na moře a tady to nevypadalo jako u moře. Večeřeli jsme už po cestě a teď už nezbývalo než jít spát. Podala mi ruku a řekla: Hotel víte, Duke of Cornwall. Vysvětlila mi, jak k němu dojdu. Zvedl jsem taky kufřík. Všichni, co jeli v autobuse, už se rozešli a autobus odjel. Bylo dost teplo, ale Helen si zvedla límec a pořád tam stála. Čekal jsem, až se obrátí a půjde. Dřív jsem nemohl jít ani já. To byl tedy Plymouth. Měl jsem dojem, že se jí mám za něco omluvit, nic víc. Přece si můžu dělat, co chci, myslel jsem si. Ale nešlo to. Byla tma, měla zvednutý límec, místo náměstí tam ležel ten kříž. Kdyby vás to těšilo, povídám jí, tak snad bychom se mohli sejít. Proč ne, pokrčila rameny. Byl ten den pátek a sjednali jsme to na pondělí v Truro. Na náměstí před knihkupectvím, je tam jen jedno. Vévodu z Cornwallu, ten hotel, jsem hned tak nenašel. Na rohu Union Streetu a menší ulice jsem zašel do hospody. Nebylo to širší než tři metry, s vysokým dlouhým zinkovým pultem. Stál jsem u něho a za hlavou mi létaly šipky do terče. Terč byl na zadní stěně mezi zrcadlem a věšákem, ale házeli dobře. Muž za pultem měl ulízanou černou hlavu a nos nahoru. Díval se na terč. Zvedl bradu ke mně a zeptal se: Poloviční, nebo celé? Zeptal jsem se na cestu do hotelu. Jen se naklonil bokem blíž, nohama nepohnul a nerozuměl. Házel vytáhlý muž s páskou přes oko. Ale měl ji trochu zdviženou. Doházel, šel si pro čepici na věšáku a stáhl si pásku, jak měla být. Zaplatil, a když šel kolem mne, vzal mě za loket. Jdu tam blízko, povídá a šli jsme. Richards hází dobře, ale to už nejsou ty časy, mluvil ke mně venku tak, že jsem musel dávat hodně pozor, abych tomu nářečí rozuměl. Plymouth prý už tři roky není a nikdy nebude. Přejel rukou betonový sloup vedení a podíval se vzhůru do tmy. Tohle všechno musí pod zem, povídá. Městská rada si nevšimla, co s tím bomby provedly právě proto, že to bylo nahoře, a věší to tam zase. Kolik myslíte, že sem takových sloupů znovu dovezli? Najali si mě k tomu, tak to vím. Sedm set třiapadesát. A budou stát jen do příštího blitzu. Páni nahoře. Čekali jsme, až přejede vůz. Naproti stál jeden ze zbylých domů a v něm beze světla výkladní skříň. Ale stačila v dálce uliční lampa, aby tam bylo vidět dvě figuríny s rukama mírně od boků. Měly bílé prsty a ty až zářily. Zrovna tak jako nabílený opasek vojáka v battledressu, který si o kus dál na chodníku navíc udělal z ruky kornout a škrtl sirkou k cigaretě. Město se pomalu začalo dávat dohromady. Kříž vozovek, městská rada a její sloupy, figuríny ve výkladu, věštec dalšího zániku, voják na rohu. A ten dlouhý jednooký věštec mě vytrhl z melancholie. Zlehka mě plácl po rameni, ukázal před sebe, a jestli prý neuhnu, nemůžu tu díru minout. Sám zahnul dlouhými kroky do tmy, ale ještě ho bylo slyšet, jak se směje a říká, ať pozdravuju vévodkyni, v té jejich řeči dečes, pokojskou u Vévody v prvním patře. Milá holka, hrozně milá, když na to má náladu. Melancholie byla zpátky.

Hrazdírovým potěšením byla dýmka, ale ta mu teď jen ležela na teplákové blůze před bradou, dlaně měl pod hlavou a oči se mu i za řeči přivíraly. Byli, kde nikdo nechtěl být, teď, šest let po válce, třetí rok po Hrazdírovi v popeli Plymouthu, dvanáctý rok po myslitelném a některé mysli přebytečně zmrazujícím zpopelnění Prahy, protože tam tenkrát měla válka začít, ale osamělá zmrazená mysl na Hradě se neodvážila, takže dobrý kluk, jen trochu louda Komárek dobrovolně sloužil nadarmo a všechno se sběhlo jinak. Až sem po tenhle tábor v lese. Ale teď měli volno a některým klukům, třicet pětatřicet i víc, se chtělo na houby nebo na borůvky, a tak šli, protože byla neděle a směli. Taky se dalo jít do kantýny v Nepravicích, ale co tam. Z asfaltky asi dvě stě kroků vpravo bylo ob dlouhou chvíli slyšet auto, jak si stříká mokro pod blatníky, ale nedalo se poznat, jestli jede k Houvarům, či obráceně. Byla tam rovinka a nikdo nesměl zastavovat. Každý si to mohl přečíst na velikých cedulích, takže sešlo z úmyslů někoho si při volnu stopnout a podívat se v Houvarech na rytíře bez hlavy, co ho tam prý mají pod kostelem. Hlavu mu vzali, říkalo se, aby si ani po smrti neměl čím myslet, že byl proti těm nahoře v právu. Kdo ví, jak to bylo, a tak i v tuhle druhou neděli zůstali ležet a Hrazdíra přes zvuky z rádia se jen pomalu zvedl na loket a ještě pomaleji si nacpával dýmku, očima někde jinde skrz ten odklopený cíp stanu vpředu či spíš vzadu v hlavě. A dobrý kluk Komárek se vydal jinam nahlas:

— Jak jsem v tu první noc ležel na posteli, co mi tam dali, svítila vpravo nahoře namodřená žárovka. Bylo z ní světlo jako pod vodou a v tu noc tak vypadalo všechno, telefony, hlasy z rádia a i bušení za dvojí trojí zdí. Dělalo se i v noci. Připravovali se, že ta jejich ponorka vydrží dlouho. Nebo na to možná ani nemysleli, prostě něco dělali, protože měli uniformy, někdo je tam jmenoval a mělo proč se jim zdát, že k něčemu jsou. Vždycky jsem slyšel bít hodiny zvenčí na věžích kolem té ministerské ponorky, a to už odtlouklo dvanáct i snad půl jedné, když z vysokých dveří tam vpředu jaksi dost bezcílně vyšel plukovník ve vysokých botách a s pěkně zastřiženým knírkem, za ním ten můj bramborovitější major a ještě dva bezbarví v civilu. Zadívali se do té vysoké, klenuté, promodralé chodby, mě viděli, ale většinou se tvářili, že ne, a já stejně zavřel oči, aby si mysleli, že spím, protože jsem proti nim nebyl nic. Pomalu šoupali nohama po vyšlapaných žlutých, nedávno čerstvě vydrhnutých dlaždičkách a já zavíral oči tím víc, čím byli blíž. Pak šoupání přestalo a dalo se rozpoznat, že to říká ten plukovník. Co tenhle chlapec tady. Zřejmě stál přímo nade mnou. To je náš řidič dobrovolník, pane plukovníku, ohleduplně zašuměl můj major. Pak se sunuli dál, ale napřed bylo slyšet toho vysokého s knírkem, plukovníka, jak potichu a přitom důrazně říká: Tak to vidíte, pánové. Ani řádného řidiče nám nedají. Pane majore, opatříte tomu chlapci uniformu, ať k něčemu vypadáme. Konečně něco, myslel jsem si. Začínalo se zdát, že k něčemu jsem. Bylo to najednou skoro všechno, co jsem chtěl. Abych byl v tom, abych tou tmou zatemněných ulic nechodil a nevěděl, co to znamená a kam se to všechno hrne. Skoro všichni kluci, co jsem znal, zmizeli hned v noci, když vyhlásili mobilizaci. Něco to s nimi udělalo. Mě to nechalo stranou. A teď to konečně bylo tady. Mohlo si být na chodbě chladno a jako pod vodou, ta důležitá čtveřice si mohla vymizet, kam chtěla, jen když se mnou už počítali. Už jsem k tomu patřil, a tak jsem brzy usnul.

Rozpršelo se, takže volejbal v průseku ustal a kluci šli kolem stanu, ale těch dvou si nevšímali. Hádali se. Jeden z nich byl učitel Pechánek z Rožďalovic, co říkal klukům i v neděli soudruzi. A právě poblíž stanu někomu hlučně odporoval: Mně nebudeš nic povídat, soudruhu, mně to říkal Nepraš z národního mančaftu. Ale co Nepraš či Pechánek tvrdili, zůstalo nevyslechnuto, protože se hlouček hráčů rozešel a bylo slyšet jen odlehlý shluk nadávek na smrad a svinstvo ve stanech. Hrazdíra opřen o loket bafal z dýmky. Byli, kde nechtěli být. Začínalo to na sever od Houvarů, tam stála ta cedule, a k severu se to táhlo až do Krompch, na západ k Líhni a na východ až bůh ví kam. Všude místo polí nic a jen uniformy a napůl zbořené baráky, tu a tam střelnice a jinak samá rozježděná a udupaná cvičná louka a stráň, všechno tak, jak to bude, až se zase celé léto povede válka, nic se nezaseje ani nesklidí, ale přece jen to tak úplná spoušť ještě nebyla. Zatím ne. Přitom to stačilo. Každý si může myslet svoje, ať je, kde je, a něco se s ním stane. Přestože byla neděle, bylo to tak kolem nic, rozpršelo se, tmy přibývalo rychleji, a ať se hrál volejbal, či se bylo na houbách nebo se půl snilo, půl povídalo ve stanu, nikdo tomu si neutekl, nedalo se. A Hrazdíra jako by si nedělal už ani vzdálené vyhlídky, že by se dalo:

— Neuhnout a jste tam, povídá mi ten druhý noční muž, jenže nepočítal s tím, že jsem odjinud a že je pro mě z té příčiny tma hustší, a hledal jsem ještě dlouho. Ani mi to vlastně nevadilo. Měl jsem být venku týden, myslel jsem si: a co má být, že mi na tomhle místě a v téhle chvíli není nejlíp, budou jinde jiné chvíle, a zkoušel jsem vymýšlet, co s tím týdnem provedu. Taky tam mezi dvojicí těch nových sloupů ve zbořené ulici schlíple visel transparent a na tom bylo napsáno, že Every could have a silver lining. Tím se říká, že se mraky můžou na nás dolů mračit a přitom, aspoň pro někoho nahoře, podšívku mají od slunce stříbrnou. Nevím, jestli taková průpovídka či fakt vždycky každému pomůže, ale já si říkal, že za několik hodin je ráno, uvidím břeh a moře, zajdu k památníku Poutníků, co odpluli na šalupě Mayflower a je z toho Amerika, podívám se na Citadelu, tu luftwaffe nezbořila, ani pomník sira Francise Draka, piráta v dobrém, jak by rádi dokázali vlastenečtější dějepisci, a vůbec spatřím od moře nahoru k Mannameadským pahorkům to město, co to dostalo, jak řekla Helen. Takže to zase najednou skoro nedávalo smysl, začalo mi být chladno, byl bych se rád něčeho napil, ale nebylo kde, až jsem konečně ten hotel našel. Ve stříšce nad vchodem byly rozbité zbytky modrého skla s pozůstatky písmen. DU-C-ALL. Kdyby se to trochu špatně četlo, říkalo by se tím: Nás určitě navštivte! Měli tedy proč tam zvát. Helen mě podcenila, myslel jsem si. Bylo to horší než jsem si snad směl dopřát. Vůbec se mi Helen začala plést do života. Ne, to ne. Ale do pocitů, do myšlení, to ano. Takže to vyjde nastejno. V hale před recepcí stály palmy v soudcích, nebýt už září, mohlo tu na jihu být vlídněji a palmy by asi stály venku po stranách vchodu, ale tak ani tak nic nemohly změnit na tom, že se nedalo zapsat se a jít spát, protože u recepce byl hluk a nával, nejmíň patnáct lidí. Helen se vyznamenává, myslel jsem si, ale ne zle, přestože recepční nespěchal. Byl to prošedivělý, zarůžovělý starší pán, pero k podpisu vychovaně podával tupým koncem napřed a vytrvale ševelil, že Plymouth, i kdyby nějaký byl, je úpadek. Nejsou to už ty časy, co užil o sobotách v Portsmouthu, protože Pompeyové se drželi a drží v lize pořád nahoře. Že nemyslí Pompejany z toho jiného Plymouthu či Coventry, místo bombami kdysi zavaleného lávou, to jsem z četby novin věděl, ale stejně mě řečí o nich spletl. Ukázalo se, že ten houf mladíků v šedivých flanelových kalhotách a nahnědlých kostkovaných sakách nepřijel z Wiganu hrát kopanou čili soccer, ale rugby. Měl jsem si toho všimnout hned. Vypadali na to. Po dvou po třech vyšli širokým točitým schodištěm do patra a bylo konečně ticho a místo pro mě, značně útlejšího. Jenže to už recepční ztratil úsměv a skoro i řeč. Jen zdvořile naklonil hlavu a řek: Sr? Je mu líto, obsazeno. Bylo jim hlášeno, že přijedu odpoledne. Bookování platí do osmi. Krčil jsem rameny, povytáčel se od pultu zpátky ke tmě v pustině a myslel na Helen, jaký má zvláštně nevtíravě pozorný pohled a úsměv, pěkný, divně pěkný, a jak mi na tom bílém kříži v temnu řekla: Hotel, víte, těším se. Či opravdu řekla: a budete mít, co jste chtěl, či jak to říkal. Ale než jsem stačil odkročit, recepční jel ukazováčkem podél háčků na klíčky, až na jeden zbylý narazil a podal mi ho. Není tam prý světlo, není to doděláno, není to pokoj. Jen emergency. Prostě co se v nouzi vynoří. A v osm ráno musím být pryč, přijdou elektrikáři. Zasmáli jsme se oba, když mi zároveň s tím slovem přistrčil svíčku a sirky a prý dobrou noc, sr. Od dveří toho pokoje se ke stěnám nedohlédlo, ale vlevo leželo něco bílého, tak jsem se tam vydal. Uhodil jsem se o roh velikého stolu, umýt se nebylo kde, ale konečně jsem ležel. Myslel jsem na Helen, co se mnou provedla, a spát nešlo. Ozvalo se zdvořilé zaklepání, a když jsem hlesl: Dále, byl to recepční a povídá: Telefon pro vás, sr. Vzal jsem na sebe pršák a spěchal, protože kdo jiný krom ní věděl, kde jsem, a když jsem po schodem byl v půli, zvedla se ke mně porád ta samá růžová tvář a prý lituje, zmýlil se ve dveřích. Přikryl jsem se pak až přes uši a začal úpěnlivě počítat. Zvenčí bylo tu a tam slyšet kroky, auta tou ulicí nejezdila. Někdy i dámské kroky s vyššími tenčími podpadky. Vždycky se po přiblížení dálily. Zapálil jsem si svíčku i mnoho cigaret a četl o královně Viktorii a jejím konsortovi Albertovi. Ten jí umřel, dlouhověké chuděrce, když jí bylo těžkých dvaapadesát a jemu dvaačtyřicet. Asi ani nemohl jinak. Ona se zdá být tyran, nehlučný a mravný, tím tvrdší tyran. To Helen ne. Uvítala pozvání, nadšeně ne, ale přece. Nedalo se to unést. Myslím Albert Viktorii, i když jí kdesi blízko agónie říkal liebes Frauchen, gutes Weibchen. Pak už mi zbylo jen v seznamu vzadu počítat, kolik knih pan Lytton Strachey musel přečíst, aby to mohl sepsat. Bylo jich pětasedmdesát. Ráno zůstala na talířku ztuchlá skvrna parafínu. Na Helen jsem si v první chvíli ani nevzpomněl. Či nevím. Nemusel jsem vzpomínat. Byla hned.

Někde někdo začal hrát na tahací harmoniku Nočního motýla a šéfova levá ruka z půjčovny hudebních nástrojů Hojtaš se k tomu přidala na trubku. Už to za těch dvanáct dní znali. Když přitiskl trubku ke rtům, dalo se ručit, že hodinu nepřestane. Byl malý, tloustl, nosil brýle tak vypouklé, že mu oči za nimi nebylo vidět, na nic a na nikoho kolem se nedíval a troubil. Byl to smutný pohled jako na někoho, kdo si se sebou neví jiné rady než tohle, ale co si myslel on sám, nikomu se radši nechtělo hádat, takže kdo ví. Déšť zase tichl, a tak se kluci, třicet i čtyřicet, žíznivě trousili ke kuchyni a kuchař jim říkal: Dočkáš se, ne? Hrazdíra si v kleku vyklepal dýmku o stanový kolík, divně to z popele zavanulo civilizovanějším spáleništěm než je cvičný tábor v mokrém lese, a leželi pak hodnou chvíli mlčky, než se probralo k hlasu v Komárkovi:

— To se rozumí, uniformu mi slíbili, nebo aspoň plukovník přikázal, ať mi ji dají, ale ráno si nikdo na to ani nevzpomněl. To už byly ty dny. Přitom lady měla plombu a já si říkal, schválně, jestli to propukne dřív, než ji zajezdím. Lidi nevěděli dost jistě, co si víc přát: ať to začne, nebo ať se radši všichni sehneme a necháme je střílet přes nás na jiné, a ta stará slečna sekretářka, v té prapamátce, co jsme sídlili, tak prochladlá, že si už tenkrát ke konci září přinesla z domu šedobílý pelicháč, prostě kočka ve sto letech, zase mi přišla navečer nabídnout kávu, co vařila panstvu, tajuplně se rozhlédla a šeptá mi: pan plukovník, vím prý přece, ten fešák, byl před polednem s vládou u prezidenta a jen jí prozradil, že to podle něho začne, skoro určitě. Asi už v noci. A mám prý vůbec masku? Propána, Komárku, ráno mi to připomeňte, sepíšeme žádanku. A hladila mě, ta prapamátka nějakých milých dob, co nikdy nebyly, jako by si myslela, že vlastně už je po mně a po nás všech. Ale ti nad ní pořád dál skrz řemeslníky a montéry zušlechťovali kanceláře, vozili nábytek, leštili parkety, věšeli lustry a jmění z toho prý plynulo do kapsy archítkovi jménem Grégr, chráněnci kdysi Velkoslovana Kramáře, který to pak, ten Grégr, z nechuti k Hradu a k židům dotáhl až pod firmu s heslem nic než národ a přitom její kápo Stříbrný prý měl Hitlera za vzor. Co já vím, ale tak to tenkrát říkal všem známý a skoro všeho znalý sociální demokrat Krejza, jinak vrátný ve vjezdu z Valdštejnského náměstí. Válka ještě nezačala a jim už pšenice kvete, smutně, ale pokojně a bez závisti, hudlal Krejza, když zase viděl toho ziskuchtivce, který na to nevypadal, jak už před sedmou ráno spěchá branou dohlížet, co se kde v naší ponorce děje. To byla ta samá hodina, kdy já vyjížděl pro svého majora bramboru. Ví bůh, co by Krejza na něj a na plukovníka prozradil, ale řeč jsme na ně radši nikdy nezavedli. Jezdit časně mi nevadilo, zato v noci se užilo. Reflektory namodro o tom, co je před autem, nic neříkaly. Napětí pak samým dlouhým trváním tupělo, lidi už neměli brady dopředu, spíš čela dolů, a když jsem si jednou v takový den v jedenáct večer připravoval postel na chodbě, že si lehnu, nic mi nebránilo už při tom pomalu usínat. A vtom vedle mne stál major: Járo, nastartuj to, jedeme. Jaksi brzy jsem pro něj byl Jára. Ale že se někam jede, to jsem i takhle v noci napřed byl docela rád. Přece jen se něco děje. Nejdřív na Hanspaulku pro našeho plukovníka. Tu cestu jsem už znal poslepu. Jenže s ním se z vily vynořil ještě jeden. Když jsem mu držel dvířka, i ve tmě se dala rozpoznat bleděmodrá uniforma a patřičně svítivé zlato hvězd. Letecký generál Fajfr. Kdekdo na něj sázel, že je kanon a nedá nás. Takže já si říkal, páni, to bude ostuda. Lady je dobrá věc, jen se jí nesmějí svázat nohy plombou. Ke všemu chtěli do kadetky a k tomu dalšímu trochu zlověstnému poloslepci Janovi v čele lidu za zlých časů, jak dost lidí říkalo, totiž do tehdejšího předsednictva vlády za panem generálem Syrovým. Už jsem to viděl napřed. Jen co sklouzneme na Vítězné náměstí, budeme muset vzhůru do Prašného mostu. To bude letec koukat, jak se nám propaganda vznáší, přímo jako jeho perutě. A taky na to došlo. Byli jsme v lady právě jen čtyři, já přitom tenkrát vážil pětapadesát, víc ne, a musel jsem tam nakonec vrazit jedničku. Až jsem se potil hanbou, když za mnou tak důležitě mlčeli a přitom se jelo, že tachometr neměl co ukazovat. Ministerstvo blafů. Ale ještě pořád jsem si myslel, že se všechno uspořádá, dají mi uniformu a budu vědět, k čemu a na čem jsem. Když nám stráž otevřela kovová vrata kadetky, totiž předsednictva, chvilku to tak vypadalo. Panstvo vysedlo, jen major se skoro hned vrátil. Asi tam neměl co dělat. Sedl si vedle mne, nabídl mi memfisku a povídá: Járo, ty bys měl mít pozítří už taky jednou volno. Jenže proč volno, co bych za těch dní dělal s volnem. To nebyly dny na volno, radši být v něčem zapřažený. Volna jsem se až bál a taky jsem mu to řekl. Ale prý přece jen potřebuju oddech. Trochu se povyrazit. Když tak pořád chodil kolem kaše, povídám mu, že se tedy, musí-li to být, pozítří podívám domů. Jenže takhle on to nemyslel. Měl odlišný návrh, jak se povyrazit. Prý, Járo, kdyby se to shora začalo sypat, chce mít rodinu z Prahy. Kdo by nechtěl, pane majore, a myslel jsem na rodiče v Říčanech, jestli i to je ještě Praha, na kterou se to posype. Jenže on mě nenechal mluvit ani myslet, vedl svou, a zkrátka to se mnou sjednal, že pozítří pojedeme. Doufejme, že se to do té doby neposype. A zpátky jsme už Fajfra nevezli, jenom plukovníka a ten si s majorem neřekl ani slovo. Dovezl jsem je domů a pak to vzal dokola po Praze, pomalu ve tmě, a buď lidi vymřeli, nebo je nebylo vidět, a dole v ulici, co jí bůh ví proč říkají Pařížská třída, jediné rozsvícené okno vrhalo na dláždění veliký kosodélník, takže jsem zastavil a myslel si, že někdo asi dokázal zapomenout, co se děje, nebo naschvál dělá z Prahy terč s osvíceným prostředkem. Ale když bramboře pobočníkovi plukovníka tak důležitého, že se jezdí radit s místní vládou, nedělá skoro žádné rozpaky zaopatřit vlastní rodinu líp, než se o ni může postarat milion jiných, proč si já mám lámat hlavu, jak to všechno je. A vtom se všude kolem rozsvítily pouliční lampy. Byl to pěkný výsměch mé ustaranosti. Jenže jsem si stejně říkal, páni, tohle dobře nedopadne, a jel si lehnout na tu svou chodbu. Po spánku ovšem ani tuchy. Až přišla k osmé ráno stoletka s kafem. Skoro jako ta druhá s něčím jiným.

Přestalo pršet a najednou se naproti na mokrých kmenech borovic kolem kuchyně objevilo žlutavé a narůžovělé světlo a chytla je i pára z kotle a kouř nahoře nad čerstvě sesazenými cihlami. Byla to jen chvilička. Pak slunce zašlo a kluci už stáli ve frontě. Jen ti dva leželi dál a Hojtaš troubil Škoda lásky. Pak asi někdo nad ním zavřel stan, protože sténal míň. Některým klukům nezbývalo než nabírat do ešusů vodu z kaluží a drhnout je pískem, takže měli mezi prsty mastnou kaši z písku a mastnoty a mnohohlasně nadávali, že zase nepřijela cisterna. Ale skoro všichni tlumeně.

— Už jsem si na to jméno vzpomněl, řekl Hrazdíra.

— Já na tu ves ne, i když, počkej — — vraštil tvář Komárek.

— Dáme si kafe, začal se Hrazdíra zvedat jinak a na jiný loket než při obsluze dýmky.

— Jen lež, já dojdu, bránil mu i zdatnou dlaní dobrý kluk od hrubších mechanismů.

Já dojdu, trval fonetik na svém a zároveň kladl hlavu zpátky na složenou houni jen s dodatkem, že až za chvíli, protože teď tam překážejí všechny ty důkazy o mizivosti altruismu v lidstvu.

Kuchař konečně začal nabírat. Kluci, třicet až čtyřicet, možná i víc, chodili zpátky ke svým nepravým vigvamům pavoučími kroky, aby nešlapali do louží, a ešusy přendavali z ruky do ruky, jak je pálily do prstů. Jen Pechárek z Rožďalovic šel neohroženě a rovnou přes spáleniště, přes krvavé lesy v gumových holínkách, které si expers dal poslat od soudružky manželky. Ze silnice bylo slyšet svištění auta. Podle zvuku už osychala a tím rychleji si to hnali pryč ze ztracené země.

No, a pak se to stalo, napojil se Komárek zpátky na melancholickou linku v oběhu místních vědomí. Seděl jsem na okraji té své postele v chodbě, na okně mi stál hrnek s vystydlým kafem, dalším od toho rána, protože teď zase už nastala noc, a jinak bylo ticho, jen skrz dveře lomozilo rádio, jenže do chodby nedošlo jediné slovo celé. Nařídili mi čekat, takže se nedalo jít ke Krejzovi nebo do garáže, a byl bych radši něco dělal, protože byla protivně citelná marnost sedět a koukat, když se mělo něco stát a něco s tím snad mohlo dělat asi pět nebo šest lidí na světě, já tedy ne. Pak se otevřely zase ty vysoké dveře a hned jsem vstal, protože se otevíraly tak pomalu, jako by někoho měli vynášet na márách. Ale bylo to horší. Prvního to spíš jako ducha vyvanulo z těch dveří elegána plukovníka. Měl palce za opaskem, na nic a na nikoho kolem se nepodíval, jen rovně nikam, ty tři řádky stužek z legií, kterým se právě potápěl ten jejich objevený ostrůvek v moři světa, mu hrály spoustou barev, když šel kolem mne, a já sklonil hlavu. Bylo to tady. Dáme jim, co chtěli, a nebudeme ze sebe dělat mrtvoly hrdinů. Jenže tu přímo přede mnou i všude v zemi šli mrtví zaživa. Dalšímu, co šel hned za plukovníkem, jen nějaká křeč hýbala hlavou, jako když loutku vede špatný vodič nebo jak se tomu říká. A já si myslím, že to tak bylo. Špatný vodič docela ucházejících loutek, snad krom brambory či Stříbrného a jim podobných. Skrz vysoké otevřené dveře bylo vlevo vidět velikou mapu a u té stál zrovna on, můj major, díval se někam na sever, kapesníkem si utíral oči a najednou vidím, jak naklání hlavu k Praze, mezi palcem a ukazováčkem bere nějakou vzdálenost a na okraji mapy si to převádí na čísla. Nechal jsem to na sebe spadnout. Bylo po všem. Neměla smysl uniforma, lady s plombou či bez ní ani žádné pomyšlení. Takže jsme druhý den jakoby klidně jeli, brambora měl doma benzín v kanistru a povídá: Járo, to vystačí, já to změřil. Komárek, pane majore, hlesl jsem, ale asi to zaniklo v bouchnutí dvířek, protože major mi říkal, Járo, dál. Jeho osmiletý kluk, kde je mu konec, pořád spouštěl stírač, tahal za brzdu, vrčel pusou hlasitěji než lady, ale mně bylo všecko zoufale jedno. Nejhůř, když bandurova paní, mlčící rádio na klíně, porůznu opakovala, jak to auto pěkně nese a že se její Josef nikdy na nic nezmůže. Asi to uhodla. I když, kdo ví. Nikdo z nás ani není jen ten, kterého je vidět. A když jsme tam nadarmo, s křížkem po parádě, dojeli, vynosil jsem jim většinu paků, a jen co začali něco rozbalovat v kuchyni, stoupl jsem si k rádiu, všechno pozastrkal a točil s tím, až tam ve spoustě praskotu někdo něco dozpíval a po německu ohlásili, že Rozeta Pampanini, to si pamatuju přesně, bude zpívat Marguerittu, to už na přísahu nevím, a ona tam pak zrejmě umírala a hlavně to bylo, jako když se směje a brečí naráz, úplně stejně jako já, jen líp. Takže jsme ve své podobě zanikli, ať tak či tak. Ale vždycky někdo přijde otravovat a nenechá člověka, aby mu doklaplo, co se opravdu stalo. Jako major. Najednou stál ve dveřích a prý, Járo, uzemni to. Ani jsem mu neodsekl, že asi neví, o čem mluví. Asi proto, že jsem s ním nechtěl být jedné řeči, jedné matky Slávů spolusyn, či jak je to v těch říkankách. Jen jsem si o ten hlas i se vším praskáním z dálky opřel hlavu a majora si nevšímal. I bez odseknutí šel. Ale jak se ta ves jmenovala, nevím. A skoro doufám, že si nikdy nevzpomenu. Strašila by mě. Či mají se temna znát?

Leželi tvářemi vzhůru a bylo jim jedno, že je večeře. Nemohla mnoho změnit. Bylo jedině snesitelné tak ležet a vědět-nevědět svoje. Obcházel tábor kapitán a výběrově se zastavil i nad nimi. Ale byl jen šlích přes košili, takže mu úřední moc chyběla, a oni si ho tedy nevšímali, on tam přitom stál s rukama naplocho za boky, prohýbavě se vyhupoval na špičky a zpět a zjevně čekal, co jim řekne i ta napůl odstrojená autorita jeho zjevu. Nezdálo se, že jim připadá výmluvná, a tak přece jen pronesl nahlas vojáci s á uprostřed velmi dlouhým. A myslel si asi, že něco řekl, jenže důkaz nikde žádný, takže šel o stan dál. Asi tou dvojicí pohrdal a jí zase nestál za řeč. Ať tak či tak, byla neděle a na styk s kapitánem, s kterýmkoli i právě s tímhle, byl všedních dní neúnosný šestinásobek. Ale možná ani on tu nechtěl být, jenže mu nic jiného nezbývalo, protože byl, kdo byl. Jako i ti dva. A Hrazdíra povídá:

— Jel jsem z Plymouthu do Penzance v devět. Ještě i z okna vlaku jsem ji vyhlížel. Byl to nesmysl. Nejen to vyhlížení, všecko. Měl to být výlet, a teď tohle. Nechtělo se mi nikam, dopředu ani zpátky. A ze všeho nejmíň zůstat v Plymouthu. Hned za ním je vysoký viadukt a pod ním zátoka. Stály tam seřazeny našedle stříbrné válečné lodě. Po stranách vody bylo bahno, protože byl odliv. A vzadu bylo moře, bez čáry obzoru, ta zmizela. Blíž bylo železně šedivé, pak jako aluminium a pak nic, jen zdání, a nahoře teprve modrá s bílými mraky. Zrovna tak to mohla být propast. Těšil jsem se na moře a teď bylo tady a já se těšil na jinou věc. Na knihkupectví v Truro. V Penzance bylo pusté nábřeží a právě z něho navíc odvážely květiny v truhlách a lavičky. Vlevo daleko na okraji zálivu trčí z pobřežní vody Hora svatého Michala. Hrad a klášter vyvěrající z moře. To všechno mohlo mít kouzlo. Hned v sobotu odpoledne jsem jel na Land´s End. Na poslední stanici jsem vystoupil sám. Bylo po sezóně. Pak ještě vede silnice dál, ale je přes ni závora. Vlevo kus od ní stojí přízemní široký barák z kamene a bílá písmena na něm říkají do dálky: První a poslední hospoda v Anglii, za ní končí ostrou hranou zelené pahorky. Šel jsem dál. V Londýně mě nic nenapadlo s Helen. A teď jsem si myslel, že by tady měla být. Seděli bychom tamhle a dívali se. Vpravo stály trosky veliké budovy. Prázdná okna, už i bez rámů. Na prahu seděl muž v tuhé námořnické blůze se zarudlou tváří. Noviny se mu větrem vzpíraly v ruce. Strčil je do kapsy, vstal, pomalu šel blíž. Neoslovil mě, jen šel na pět kroků vedle mne. Neztrácejí vychování ani na konci země. Oslovení, hřích zásahu do osobní svobody, nechají vždycky druhým. Jako s Helen. To ona tam stála ve tmě a neodcházela. Ale tohle byl muž a o něco mu šlo. Možná si taky myslel, že už jsem promluvil. Přišel ještě blíž a povídá: Podíváme se po útesech? Obešli jsme je všechny, Žraločí ploutev, Irskou dámu, Rytíře ve zbroji, Převržený kotel. A pořád mluvil, jak si zvykají ohluchlí, aby neměli čemu naslouchat. Ukázal směrem ke Scillám, ale viděl je námořnickým okem jenom on. Sestupovali jsme po drolivých srázech a šplhali zase nahoru. Byl jsem oběť přijatého oslovení. Potom jsme stáli na samém Konci země. Opsal paží směrem na východ široký kruh od severu k jihu a ještě kus k západu. To všechno byla země Lyoness, nevěříte mi? Měla sto čtyřicet farností, krásná země. Tristan v ní s Izoldou klamal krále Marka. Napili se spolu a bylo to. Šli jsme pomalu zpátky k hospodě. Ale to už není, říkal. Pak se dály jiné věci. Byl jste v Bodminu? ptal se. Tam to bylo. Měli povstání, a když už skoro přestalo, přijel sir Anthony Kingston. Starosta Bodminu ho slavnostně hostil, ač jinak rebelant. Kdežto sir Anthony byl královský náčelník stráží. Měli se spolu u večeře dobře. V Bodminu ještě stály šibenice pro potřebu povstání. Po večeři dal sir Anthony starostu na jednu pověsit. Připíjel mu pod šibenicí a říkal: Zmiň se o mně pánu bohu, že dělám svou práci dobře. Byl asi opilý, protože jinak by vysoký hodnostář tak nemluvil. Či jsou takoví? Vešli jsme do hospody. Vonělo to tam výdřevou stěn, vřesem ve džbáncích, cínovými mísami na poličkách. Dalo by se v tom přítmí sedět s Helen a snad neklamat nikoho. Či jsou takoví? Námořník mluvil dál. Když Lyoness už není, lidé se musí živit všelijak. V jednu dobu vždycky falešným světlem přilákali k břehu loď a pak ji vyloupili, když ztroskotala o skálu. To bylo lepší živobytí než potom v cínových dolech. Tam byli jako zvěř v dírách. Když nám hospodský nalil skotskou, pozoroval nás z druhého konce pultu a pak se usmál: Jestli ho chcete zastavit, spraví to dva šilinky. Dal jsem je. Mám u tebe jednu za hosta, Ernie, rozloučili jsme se a šel. Vypil jsem další skleničky a konečně se zdálo, že se mám dobře. Hospodský věděl hned, že jsem odjinud. A když se dozvěděl odkud, povídá: Proč jste tam chtěli Rusy? Teď vás snědí, je to v novinách. Kdo to chtěl? povídám mu. Chtěla Lyoness moře? Zavrtěl hlavou a nelíbilo se mu to. Nemluvte jako dítě, povídá. Žijeme na světě, ne v dějepise. Nemám rád lidi s výmluvami. A co s tím mám dělat? zeptal jsem se ho. Máte pravdu, prosím, ale co s tím mám dělat? Pít, zasmál se, nalil si taky a připili jsme si. A co říkáte jiným, abyste je pohnul k pití? zeptal jsem se ho. Lidem, co nepocházejí z takové země. Pijte a nezáviďte, povídá. Každý má něco v zádech, někdy i kus šrapnelu, a něco ho čeká, to nebo ono. Měl v létě dobré obchody, vedlo se mu výborně, ale byl tam a ty mrtvé kamarády i nekamarády mu nikdo nevyoperuje. Ještě jednu? A o tom už ani slovo. Dělal, že pije zrovna tolik, co já, ale brzy jsem byl hodně napřed. Měl z toho radost a dal si pak zaplatit míň skleniček, než jsem vypil. Ještě mi mával od dveří a já za ním viděl moře, jak se trochu kymácí, vpravo daleko maják za ostrou hranou břehu, trosky domu. Šel jsem pěšky až do Penzance a nebál jsem se dlouhé neděle. Ukázalo se, že v pokoji s výhledem na moře ani osamělá noc nemusí být zlá. Svítil měsíc a bylo to moře, jak má být. Stříbrná rozpitá čára odrazu běžela po zčeřené zátoce ke mně, mizela na písku, kratičce se dvakrát objevila na kolejnicích trati a pak už na plechu před oknem. Sahal jsem na ni a přijemně chladila. Ještě chvilku a s Helen budeme jezdit po Cornwallu. Pak se vrátíme a Londýn bude mít, co mu chybělo. Bylo mi dobře a spal jsem do jedenácti. Zato neděle a noc po ní. Do Truro jsem v pondělí přijel přehnaně brzy. Ležela tam ještě mlha, která se ráno nahrnula od moře. Je to v úžlabině a mlha nikam nemůže. Ale pak se rozplynula. Obhlédl jsem to knihkupectví. Na vystrčeném místě měli Průvodce inteligentního člověka po poválečném světě. Právě ta kniha vyšla a koupil jsem si ji. Jenže Truro jako by do poválečného světa skoro nepatřilo. Vinou války snad mělo fasádky, krámky, asfaltové uličky i chodce trochu zanedbané, ale jinak skoro netknuté. Nebo mě prostě ničím nedokázalo odpoutat od příčiny mého pobytu v tom místě. Průvodce mi zůstával pod paží a nepomohl. Nebylo pomyšlení ani na oběd. Ve dvě jsem byl u knihkupectví znovu. Před ním je na konci dlouhého náměstí křižovatka s výhledem do dvou stran až k zeleni zahrad na stranách. Nejezdilo v těch časech poválečné labouristické austerity mnoho aut a bylo skoro ticho. Na stánku s knihami před krámkem ležela kočka. Hladil jsem ji, dala si to líbit. U chodníku zastavil nízký, hladký, úplně nový vůz. Neausteritní. Jaguar tam měl napsáno. Ale ne, nic pro mne. Byl v něm mladík ve světlých krátkých šatech, taky zjevně nespořivý. Vystoupil, šel před chladič, špičkami prstů si přesně za puky potáhl kalhoty, aby se do nich na zranitelném místě nevymáčkla kolena, v dřepu se sklonil a nahlédl pod vůz. Asi něco zlobilo. Jen zavrtěl hlavou, nasedl a jel. Zvuk to mělo, jak náleží, díval jsem se za ním, a když byl pryč a já se obrátil, u výkladu stála pěkně udělaná duralová invalidní trojkolka. Vzpřímeně v ní seděl muž, nemohlo mu být ještě celých třicet. Kolena měl sesunutá k jedné straně. Nebyl v nich život. Ještě hůř to vypadalo dole s chodidly. Byla v poloze, v jaké zdravé živé nohy nikdy nejsou. Vyhublou tvář měl trochu namáhavě, ale bez křeče hrdou. Ani v ramenou se nehrbil, jak se děje těm, co už sedí příliš dlouho. Zvídavě četl titulky za výkladem. Za ním stála Helen s rukama na držadle za opěradlem toho jiného jaguára. Tady jste, řekla. I ona byla s trochou úsilí a nekřečovitě hrdá. Jestli krásná? Asi hodně, ale jako za mlhou. To je Dick, můj manžel. Ani nebylo nutné čekat na válku v Plymouthu, stačilo dát se poslat v uniformě do severní Afriky. Představila i mě jemu. Podal mi ruku, já nejdřív polkl a pak řekl: Jak se máte. Nikdy mi ten dotaz nepřipadal idiotštější, ale vtloukali mi do hlavy, že těší mě je v Anglii trestné. A byla by to stejná blbina. Předstírání jako každé jiné. Naštěstí mě nenechali uvažovat. Je jim líto, teď se mi věnovat nebudou, ale zvou mě na večeři. I Truro přece jen bylo dost dobré na to, aby mi předvedlo poválečný svět. Chodil jsem ve zvednutém větru u moře od lavičky k lavičce, a pokud se dalo, přítomně nahlížel do Průvodce. Večeře v pět jsem se bál, a zrovna tolik mě lákala. Jako by tam v jedné hodině nebo ve dvou mělo či mohlo být víc pravdy o místním i všesvětovém pomateném labyrintu, než kolik jí snad vzdáleně načrtli na těch jedenácti stech stranách za obstojně austeritních jedenadvacet šilinků. Ale nespěchal jsem se soudem, nechtěl jsem křivdit. Soustavně se do těch pěti číst nedalo. Soustavně se v labyrintu dá jen devastovat s mocí v ruce.

Komárek nechal Hrazdíru klesat níž a níž k potopené zemi. Zvedl se na kolena a ze schůdku v hliněném boku poválečného válečného příbytku vzal ešusy, že skočí pro večeři. Vtom ovšem z Cornwallu či z Lyoness od zmrzačeného Marka byl zpět i Hrazdíra, takže se o ty nádoby chvíli tahali, ale dobrý kluk Komárek, třebaže pomalejší, měl větší výdrž. Skočil on. S kuchařem měl potíž. Byla tma a nenahmátl naběračku hned napoprvé. Nemůžeš přijít včas? A tak jako tak, když se  Komárek s žaludovým vývarem a dvěma úkrojky salámu konečně vrátil, nad stanem stál Gregor a říkal: Co, hoši, kdy se zas budeme takhle mít? Líbilo se desátníku Gregorovi v mokrém zpustlém zemědílu, že mu tam často dali na povel i celou rotu. Teď měl od ramene ke kapsičce pozlátkovou šňůru, a kdyby chtěl, neděle neneděle, museli ti dva před ním do pozoru. Na pitomosti není žádná země světa ztracená dost úplně. Ale Gregor nechtěl, s Pechánkem nesoutěžil, neříkal klukům úředně bratrsky soudruhu a spíš se chtěl zalíbit. Že se před ním má mlčet, vědělo se od těch, co ho zakusili v civilu. Byl to civil krycí. Nevysoko, ale přece. Na soutěž byl Pechánek pod jeho úroveň. Mezi stromy bylo cítit závany kouře, protože kluci zapálili v průseku nehořlavý oheň a bylo je vidět, jak chodí kolem a šťouchají do té hromady, aby se chovala líp. Na stromech se míhaly stíny, když plamen přece jen občas vyšlehl. Praskalo to a čoudilo, bylo slyšet tlumené hlasy, pořídku i upachtěný smích a vedle u roty o kus dál v průseku měli lepší oheň, protože si chytře pokryli připravené dříví chvojím. Ale většina jiná chytrost byla marná, či se zdála, zvlášť proti Gregorovi. Když mu tedy naštěstí skončila táborová služba a vrátil se do stanu, ti dva věděli, že po svém povídat už nic nemůžou, a dělali, že usnuli. Jako všude kolem hodně jiných.

1953

Dovoluji si pozdní opis této povídky nabídnout i jako náhradu za svou nesplněnou účast na anketě ohledně našich věr ve dvaceti a nynějších doporučení nynějším dvacetiletým. Kdo to dokázal přečíst, snad zjistil, že nejde o náhradu tak zcela náhražkovou. Na pomoc čtenáři, sobě i té povídce jako odpovědi přidávám několik poznámek. V pojmu víra se nevyznám. Jde-li o tu náboženskou, měl jsem s tím potíže zamlada v rodině i později s některými přáteli. A když začalo jít o celostátně požadovanou víru socio-ekonomicky ideologickou, nejen jsem nechtěl, prostě jsem nemohl být v linii. I ten kout času a prostoru, kam se jiným vejde víra, zřejmě ve mně zabírá to, co vidím, co si o tom myslím a zkouším artikulovat, co bych v důsledku toho rád udělal či co se rovnou dá udělat. Může-li se aspoň záchvěvem víry nazvat tu a tam nějaký záchvat oddanosti něčemu pomyslnému a odosobněnému, ani ten ve mně nikdy netrval dlouho a nic se z něho neuchytilo. V lidech a věcech svět je tolik dalekosáhlé rozmanitosti, že už ve sledování a hodnocení těch různých dějů a povah je dán životu smysl, jsme-li přece jako lidi nadáni schopností pozorovat, srovnávat, odkrývat, někdy snad i účastně či nápomocně chápat a podpírat. Nerozumím potřebě víry jako pérujícího odrazového můstku. Skáču asi špatně, ale bez té sokolské pomůcky (jež svého uživatele klame tím, že z něho dělá vyššího skokana a letce, než jakým v lidských mezích lze být; nebo jsme pro ikarovskou apokalypsu?). Čili žádnou víru dvacetiletým ani jiným poctivě doporučit nelze. Zbývá jen s účastnou, od minuty k minutě obnovovanou srovnávací pozorností vidět, myslet, být pohotově k přiměřeně důsažnému nenásilnému jednání. Co je v nás násilnického, patří se tlumit, protože jiní to v tom reji rozmanitostí bohatě vynahradí. Totéž by asi mělo platit o atavisticky stádním sklonu napodobovat, co frčí. Ať místně, či kdekoli. Tak jako tak nikdo nemůže být někým jiným, než ještě skrytě či už vyjádřeně je. Kdykoli se o takovou jinakost pokouší, sebe, svou tkáň a energii mrzačí. Nebo narodil se kdo s geny tak sesazenými a v prostředí tak modelujícím, aby z něho byl iracionálně a bezvládně spoléhající věřícník, kterékoli denomizace, praktikující či jen slovní sexcesista, uniformní punk řvoucí proti uniformitě, vyznavač sebeujišťující politicko-diplomatické tvrdosti, který zároveň řeční o etice, o lidských právech, o potřebě svobody k dlouhému procesu pokorného poznávání a přitom tím vyznáním říká, že sebe dávno poznal jako lepšího, než může být kdo jiný? Ne, asi ne. Jen se v tu stranu či k tomu sebezamaskování módní uniformitou dal svést ve slabších chvílích, kdy se jevilo jako protivná námaha hrdě a osaměle, s důmyslem, s mimikrující sebeironií a humorem být sám sebou. Nedávno objevená Ztracená země mi připamatovala právě ty díly zkušenosti a oběhu vědomí, jež mě čas od času, pro anketu i bez ní, vedou k takovýmhle a podobným průběžným výrokům. Z částic té zkušenosti, jak se stala i pobídkou k větší pozornosti a podnětem, aby se představivost odpovědně vydala do končin, jež přímá zkušenost nezná, jako upředeni i Komárek, Hrazdíra, vypravěč. Kolem svých dvaceti Mnichovem spadli do díry, kde, pokud možno, žijí podnes. Může se jejich způsob přežívání či pobytu ve světě někomu jevit malý a netranscedentně přízemní. Ale nízký? To častěji dokáží vzlétaví sokolové. Svět je divně přísný a humorně ironický. Bez některých zcela výjimečných nadání a vlastností se v něm nesmí chtít příliš vysoko, aby se neskončilo uboze, ulhaně či vražedně nízko. To se zvlášť týká politických činitelů — jimiž ovšem v důsledcích jsou i Komárek, Hrazdíra, vypravěč. Asi ano. Část světa měla být a zůstat mussoliniovská, hitlerovská, stalinská, přišly a trvají další různě modifikované totality zde i jinde, ale kdykoli jejich zvýšená vlna trochu opadne, mentalita tvorů na středních i vyšších politických stupních jako by jedinou orientaci nacházela v neideologické, prototalitní, zamyšlené a snášenlivé lidskosti Hrazdírů a Komárků a aspoň vzdáleně k ní míří. Mají vliv tím, že jsou, jací jsou. Převratný vliv to není, jistě. Ale radikální měnitelé světa zatím vždy sem jen vnesli méně lidskosti, volnosti a snášenlivosti. A napodobivý instinkt je v tom jejich spojencem, ať se projeví lavinou věřícnictví, sexcesismu, punkovského sebemaskování či pyšného neopatriotismu a sebeoslav údajných zachránců svobody mysli a jednání. Žádné povýšenecké zneužívání inteligenčního a materiálového potenciálu k mocenským účelům asi víc lidskosti světu nevynese. Co vynese, nevím. Ale zatím se jí vždy líp vedlo tam, kde víc pozornosti platilo každodennímu myšlení než velkým myšlenkám a dalekosáhlým koncepcím, kde vojevůdci a zmytizovaní předáci nebyli ctěni příliš vysoko nad Komárky a Hrazdíry, kde se vydalo víc energie na důmyslně zvídavou a sebeironickou pochybovačnost o vlastní vědění a přesvědčení než na jednostranné řečnické posilování té či oné sebejistoty a víry.

Zdeněk Urbánek, Praha