Naše chalupa stojí několik metrů od závor malé regionální tratě a její proměny tak mohu sledovat opravdu zblízka, stejně tak jako životy obyvatel vesnice, kam jezdím téměř šedesát let.

Rušení některých regionálních vlakových spojů se nás naštěstí netýká, ne všichni však mají takovéto štěstí. Občas si člověk myslí, že změny tohoto typu vymýšlejí lidé, kteří neznají životy „lidí dole“ - úředníci, politici, velké firmy. Oni jej ale samozřejmě znají, vždyť každý má někde kořeny a nějaké známé, kteří mohou posloužit informací z vlastního života. Co tedy vede k takovýmto rozhodnutím?

Na celém světě vidíme dnes a denně, jak zaniká život na venkově, lidé se stěhují do slumů kolem velkých měst, kde potom živoří bez naděje a bez budoucnosti. Má to samozřejmě více důvodů, není to pouze zánik dopravních cest, nicméně také tento důvod hraje významnou roli.

Erazim Kohák kdysi popisoval svoji zkušenost z USA. V určité chvíli zrušili tratě, rozprodali koleje do sběru i pozemky a každý si musel koupit automobil. Automobilové lobby jsou mocné a to, co je veřejnoprávní nebo státní, nemůže v této konkurenci obstát. Kromě toho je v naší zemi jednoznačně preferována silniční doprava.

Množství peněz, které jde do železniční a do silniční dopravy, je nesrovnatelné ve prospěch silniční lobby, včetně předražených dálnic. Autobusová doprava je levnější i proto, že v ceně za objednanou železniční dopravu, kterou platí stát, je zahrnuta cena údržby kolejí i nádraží, což u autobusové dopravy není, a proto je levnější.

Další problém spočívá v tom, že si strany obsazují nejen ministerstva, ale přisvojily si i právo dosazovat do vedení různých polostátních podniků svoje lidi. A tak podobně jako za minulého režimu nerozhoduje v první řadě odbornost, ale jiné vlivy. Tak se do vedení dostávají hlavně lidé, kteří slouží stranám a různým podnikatelským záměrům, ne však rozvoji veřejné sítě, a jsou také kdykoli odvolatelní, pokud se mocným znelíbí. Otázkou je, zda je tady dobré aplikovat pojem trhu a konkurence, tedy neoliberální model, který se prosadil i v EU. Unitární model, který prý dobře funguje ve Švýcarsku, však EU nedovoluje. V unitárním modelu je možno dotovat méně výdělečné odvětví druhým, což už dnes u nás nejde.

Měly by se tedy zvednout státní dotace do železnice, to se ale neděje. Parcelací vlastního podniku drah i odpovědnosti za platby, kdy jednu část platí stát, druhou, objednávku regionálních spojů, kraje, se vytratila i koordinace i společný zájem na veřejné vlakové dopravě.

Tak se léta v tichosti připravovala situace, kdy už bylo jen otázkou času, než někdo navrhne rušení nerentabilních tratí. Že tím zanikne možnost lidí dostat se do práce, na úřady, na nákupy, dětí do škol, které se také ruší, že tím zaniká život v místě, kam veřejná doprava nejezdí, to všechno už dávno nikoho nezajímá. Důsledky jsou a budou tragické. Zaniká tak pomalu život na vesnicích, které se vylidňují. Zanikají i pracovní místa těch, kteří celý život pracovali na dráze. Nové už těžko seženou.

Před dvěma lety zrušili naše staré závory a nahradilo je zvukové a světelné zařízení. Zmizela malá boudička, kde už nesedí paní, které se můžete zeptat na spoje a která upozorní na zpoždění. Zastávka je zdevastovaná vandaly, lavičky jsou zničené a nejede-li z nějakého důvodu vlak, nikdo vám neřekne, proč a jak dlouho máte čekat. Lidé jsou pryč.

Automat ve dne v noci všechny obtěžuje pravidelným světelným kmitáním a zvoněním. Lidé, kteří jej instalovali, mi řekli, že za pár let se tato investice vrátí. Když jsem se zeptala, jestli je tak dobrá, když tady vznikají škody, které se spočítat nedají, protože mnoho lidí ztratí práci, a navíc to také něco bude stát, protože přejdou do režimu nezaměstnaných, zněla odpověď: „Ale to nebudou platit dráhy, ale stát.“

Dokud se nepostavíme tupému modelu, který oproti zdravému rozumu stále vítězí, bude dále zanikat život na venkově a zájem jednoho bude stát proti zájmu druhého. Jenom finanční pohled a jenom pojem konkurence jsou pohledy zásadně škodlivé.

V zájmu lidí i společnosti je kvalitní a naplněný život. Rušení místních tratí je jednou částečkou velikého problému, jehož řešení na nás čeká. Bez nazývání věcí pravými jmény a bez odvahy ke změně to nepůjde.