Mnoho lidí si přeje ekologickou sociální demokracii. Jde o výraznou parlamentní stranu, která představuje vládní alternativu, navíc toho hodně naslibovala i v ekologické oblasti. Pokud si však máme vybavit, co a kdo vlastně sliboval, už je to horší. Souhlasím se slovy stínového ministra Václava Zemka, že většina členů ani neví, co to znamená trvale udržitelný rozvoj, a málokdo by dokázal uvést něco z našeho ekologického programu. A platí vůbec ten program, nebo je to pro zvolené poslance již jen nezáživný dokument s fotografií sebevědomého Jiřího Paroubka?

Před sjezdem ČSSD vystupuje jako poměrně nečitelný subjekt. Je tu vícero zajímavých osobností, kdy ale vůbec není zřejmé, jaký budou mít v blízké době vliv. Strana do Senátu nabízí Jiřího Dienstbiera, s problémy v evropském kontextu se můžeme obracet na Vladimíra Špidlu, každý se může přesvědčit o existenci zelených poslanců, jako je Robin Böhnisch či Jiří Krátký. Nemluvě o osobnostech, jako je Erazim Kohák. Program svým povídáním a prezentacemi ve své době veřejnosti přibližoval Petr Petržílek. Zájemce o ekologická témata spojuje již zaběhlá ekologická platforma Zvonečník.

K tématům sociální demokracie patří voda v krajině, podpora alternativních zdrojů a úspor energie, budování čistíren odpadních vod, urychlení investic do veřejné dopravy a budování integrovaných systémů, doprava na alternativní pohony (CNG i elektromobily), ne privatizacím lesů, podpora kvalitní regionální potravinářské výroby a života na venkově (včetně podpory spolkového života jako součásti naší národní identity). Cílem je kloubení ekologických témat se sociální a ekonomickou oblastí. Obhajitelná je představa, že naše ekologická politika má lidem ušetřit peníze (díky úsporným zařízením, moderním technologiím) a přinést nová pracovní místa (s důrazem na využití evropských peněz v rozvojových projektech). Tím se lišíme od vize pravicových stran, podle kterých na životním prostředí lze také šetřit „více, než myslíte" a od nichž jsme se dočkali tak citelných škrtů v programu péče o krajinu či záměrů zvyšování hlukových limitů.

Pracovna ODS s bývalým ministrem Pavlem Drobilem nám také ukazuje, jaké možnosti nabízí resort životního prostředí, pokud jde o korupci, ministr Ivan Fuksa zase formou Dřevěné knihy nabízí slušné příležitosti velkým těžařským firmám a Tomáš Chalupa vnáší i ideologii popsatelnou nepotřebou se nechat obtěžovat Bruselem, odbory či nějakými sdruženími lidí se zájmem o životní prostředí. Ano, sociální demokracie se od pravice liší a je jen otázkou, zda svoji vizi bude mít také s kým naplňovat.