Dospívající děti občas cítí nepřekonatelnou nechuť ke škole (psychologové to mají zpracované, souvisí to s autoritami a tak). Některé to nezvládnou a ze škol utíkají, případně se nechávají vyhodit. Stalo se nám to v rodině také, a proto vím, jak strašně těžké je později, když dotyčný tvor dospěje a uzná potřebu nějakého ukončeného vzdělání, najít ústav, kde se dá dostudovat. Totiž — pokud se vzbouřenec stihne vyučit, má nabídek k maturitnímu studiu celkem dost. Ale pokud zdrhne ještě před vyučením (nebo před maturitou), způsobí si obrovský problém.

Naše dítě, které se nechalo vyhodit ze dvou středních škol a ze třetí uteklo samo, se pak muselo pěkně pokorně jít při zaměstnání vyučit (a to se těžko shání praxe v oboru), pak se přihlásit na večerní školu s maturitou a pak se mu teprve začalo vzdělávání líbit a teď by studovalo dál až k diplomu na vysoké škole. Toto dnes už dospělé dítě má ovšem samo dvě děti, celý ten proces dospívání trval asi tak patnáct let, odehrával se v nárazech a regresích a mnoho času bylo ztraceno (i když zisk životní zkušenosti má také svoji cenu). Děti, které odcházejí z nedokončené střední školy, dělají hroznou hloupost (kromě toho, že působí neméně hroznou starost svým rodičům), jejíž dosah pochopí až tehdy, kdy budou chtít své vzdělání uzavřít. To je jedna příhoda.

Po roce 1989 vyplnily první soukromé školy mezery ve vzdělávací síti. Jako první začaly vznikat všelijaké alternativní waldorfské a církevní školy a také školy umělecké, kterých bylo do té doby málo, a bylo skoro nemožné se na ně dostat. Tak vznikla v Plzni jedna soukromá střední výtvarná škola. Do té doby nebyla v plzeňském kraji toho druhu škola žádná a tahle nová, zaměřená na sochařství, malbu, divadelní technologie a některé technologie související s architekturou (jako například mozaiku nebo sgrafito) měla před sebou dobrou perspektivu a dostatek studentů. Také pedagogický sbor byl vynikající, skládal se z mistrů zmíněných oborů a jejich asistentů.

Zvláštní je, že ačkoliv nejjistější uplatnění měli a dosud mají absolventi oboru kamenosochařství, hlásilo se jich od počátku nejméně. Jako by si děti v patnácti letech neuměly představit plastické výtvarné dílo, nezajímali se o ně, neměli potřebu pracovat s materiálem jako je dřevo nebo kámen. Jako by svět patnáctiletých byl dvojrozměrný, plochý. Postupem času naopak škola vyhověla zájmu o počítačové obory a fotografii a rozšířila svou výuku tím směrem. Musela, potřebovala žáky. A s rozšířením oborů musela rozšířit i prostory a vybavení.

K těmto oborům je zapotřebí digitální techniky, kterou děti nezměrně obdivují, brzy ovládají, většinou i mají a studovat chtějí zejména to, co si myslí, že jim dá nejméně práce. V těchto oborech ovšem vyrostla obrovská konkurence, na každém obchodním učilišti, kde se dřív učili aranžovat výlohy, se dnes učí počítačové grafice, a uchazeči se tam hrnou, neboť si představují svůj život jako sezení u počítače. Že by díky tak velkému množství škol nějak nápadně stoupla úroveň grafických řešení běžného zboží jako jsou plakáty a kalendáře, nabídkové letáky a internetové stránky, se mi nezdá. Firmy na to stejně nenajímají odborníky, které by musely náležitě platit, ale patlají si to samy. Děti se tedy hlásí na obory, o nichž si myslí, že se tam nemají co naučit, a vycházejí z nich do prostředí, kde už je velmi omezené uplatnění.

O české škole přemýšlím často, už proto, že moje starší děti, narozené v sedmdesátých letech minulého století, měly školu dost hroznou (a výjimkami byli opravdu jen jednotliví učitelé, celek byl příšerný, tak příšerný, že naopak přál osobnostem, které vůbec učit neměly). Možná i proto ji neměly rády a jedno z nich dokonce uteklo, jak řečeno výše. Proti té době se rozhodně zlepšila obecná škola, děti mají hezké učebnice, dokonce snad už nemusí sedět s rukama za zády. Dál je to složitější. Pro školy i pro rodiny.

Ta soukromá výtvarná škola, o níž tu byla řeč, dnes klesá pod tíhou konkurence, bývalé aranžérské školy jsou státní, školné se tam neplatí, a i to v současné době škrtů v rodinných rozpočtech hraje roli.

Soukromá střední výtvarná škola je dobrá, může se prokázat velkým počtem absolventů přijatých na vysoké školy — i na umělecké, kde se pořád ještě dělají přísné přijímačky a málokdo se tam dostane.

Jejich výstavní aktivity se už dávno staly součástí kulturního života ve městě. Jejich studenti spolupracují se zoologickou zahradou, s loutkovým divadlem, s biskupstvím. Přesto jsou před krachem — a s nimi i jejich konkurence, která samozřejmě také nemá dost žáků. Prostě je těch škol v Plzni moc.

Na ministerstvu školství řešení problematiky středních škol říkají optimalizace. Je to slovo, za nímž se v mnoha oborech skrývá tolik napáchaných škod, že by se snad mělo přestat používat. Většinou znamená zrušení a zavření, ale mělo by znamenat i podporu a případné nové zavedení. Na jedné straně vzbuzuje odpor mechanický přístup krajských úřadů, které na prvním místě chtějí rušit školy v menších městech — co v těch městech pak zbude a kdo tam bude chtít žít? Na druhé straně je škol (zejména některých) asi opravdu moc a sama kvalita nemusí být rozhodující. Dokonce — když si vzpomenu na ty děti s odporem ke vzdělání — může být kritériem výběru i nekvalita (školy, kam se dostane každý a žádné velké nároky se tam nekladou). Jenomže nabídkou nekvality trpí i ti kvalitní — jak je vůbec možné, že krajský úřad dal v minulých letech, kdy populační křivka byla známou věcí i mezi laiky, licenci tolika novým školám stejného oboru? Podle „logiky trhu?“

Logika tady selhává — kdyby působila, hlásily by se děti na kamenosochařství, které se nikde jinde v kraji neučí a z něhož najdou stoprocentně uplatnění, a počítačové grafice by se věnovaly tak, jako dosud — jen pro sebe. Zdá se, že něco se asi stát musí — ale nemělo by se asi hodnotit jenom podle počtu studentů, ale zejména podle kvality výuky.

A napadá mě — školní inspektoři si ještě stále chodí sednout do hodiny a sledují výuku v praxi, nebo už jenom kontrolují školní administrativu?