To kuře je přece kuře

Lucie Česálková

Jonathan Safran Foer má za sebou dva velmi úspěšné romány a jednu nebeletristickou knihu, která rozpracovává a zkoumá pozadí jedné velké lidské vášně — konzumace masa.

Na konci listopadu loňského roku (2010) vyšla ve Spojených státech již čtvrtá kniha Jonathana Safrana Foera, jednoho z nejoriginálnějších současných amerických spisovatelů, jehož čeští čtenáři doposud znají z překladů dvou jeho prvních románových děl — Naprosto osvětleno (BB art 2005) a Příšerně nahlas a k nevíře blízko (BB art 2006). Foerovo nejnovější dílo s názvem Tree of Codes slibuje čtenářům atrakci nejen prozaickou, ale i vizuální. Vzniklo ve spolupráci se společností Visual Editions, jež se specializuje na vydávání graficky zajímavých knih. Nejde zde tedy primárně o to, aby knihy byly originálně ilustrovány, důležitější je naopak jejich typografie a design.

Tree of Codes je v tomto ohledu výjimečný tím, že grafické vymoženosti využívá jako nástroje ozvláštnění rafinovaně strukturované výpovědi. Jedná se totiž o knihu se stránkami prostříhanými tak, že skrz prostřihy se čtenáři objevují určité části určitých řádků fakticky otištěných na protilehlé straně, nicméně zapadajících i do výpovědi, kterou čte aktuálně. Foerově knize-hlavolamu nicméně předcházel již v roce 2009 vydaný a v českém kontextu vůbec nereflektovaný nonfikční počin s názvem Eating Animals. Jedná se přitom o text, jenž velmi čtivým způsobem nahlíží aktuální problematiku spotřeby masa.

Čtenářsky atraktivní se Eating Animals stává už od prvních stránek pro zcela upřímně vyjádřený postoj autora, bilancujícího svůj ne docela vyjasněný postoj ke konzumaci masa. Foer ve své výpovědi kombinuje zcela subjektivní svědectví a osobní vzpomínky s investigativní reportáží, což jeho text činí napůl fikcí a napůl odbornou esejí.

Jako svou první rozpornou vzpomínku na jedení masa popisuje zážitek z devíti let, kdy ho rodiče nechali doma samotného spolu se starším bratrem, slečnou na hlídání a kuřetem k večeři. Chlapce, již byli od dětství „odchováváni“ babiččinými kuřecími pokrmy, tehdy chůva šokovala tím, že s nimi odmítla kuře jíst a zeptala se (vlastně vcelku banálně): „Víš přece, že to kuře je kuře?“ Zatímco bratr se ušklíbl, samotného Foera tato otázka provokovala k vleklým spekulacím na téma širokého spektra vztahů, v nichž se člověk ocitá vůči zvířatům, z nichž každodennost společenského života vypíchla konzumaci masa jako téma nejožehavější.

Během studií tak Foer opakovaně „konvertoval“ k vegetariánství a opětovně se k jedení masa vracel, stejně jako jeho pozdější manželka, též spisovatelka, Nicole Kraussová. S ní ostatně řešil i společensky problematickou otázku podávání (a jedení) masa na svatební hostině dvou lidí, jejichž vztah k této pochoutce je z různých důvodů v různých životních situacích a při vědomí konkrétních kulturně-ekonomických souvislostí decentně řečeno rozpačitý.

Důvodem, proč se začal problematikou zabývat seriózněji, ne jen na rovině často pouze citově motivovaných, leč objektivně nepodložených osobních dojmů a přesvědčení, bylo pro Foera narození dcery. Chtěl se tedy nejprve přesvědčit, zda jeho rozhodnutí vychovávat dítě vegetariánsky je zodpovědnou volbou. Postupně se pak potýkal nejen s otázkami etickými, ale dopátrával se i ekologických a evolučních konsekvencí nadměrné a stále se zvyšující spotřeby masa.

Od orwellovského „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ Foer nahlíží na vztah člověka ke zvířatům s ohledem na konzumaci masa i opečovávání domácích mazlíčků jako na kulturně podmíněný jev, jenž se může lišit mnohdy i napříč národními tradicemi. Přesto je však zřejmé, že lidé západního světa psí maso nejedí, ale spíše se s ním mazlí, zatímco maso kuřat, králíčků i jehňátek jim připadá stejně roztomilé na velikonočních pohlednicích jako na rožni s dozlatova opečenou kůžičkou.

Foer se prokousává čísly a kauzami souvisejícími s chovem zvířat určených ke konzumaci, jejich kolektivním, kontrolovaným výkrmem v neutěšených podmínkách velkofarem, sériovým vražděním pro účely masného průmyslu a podobně. Podklady jsou mu nejrůznější typy dat — přejímá výpovědi menších i větších farmářů, porovnává je s oficiálně publikovanými čísly o výrobě i spotřebě masa, kontaktuje nejrůznější aktivisty a pozoruje i chování obyčejných lidí. Přestože jeho hledáček cílí zejména na drůbež jakožto druh, jehož spotřeba je největší, a metody jeho chovu tedy logicky nejdrastičtější, věnuje se i rybolovu a zpracovávání a konzumaci rybího masa a dalším otázkám.

Jedním z nejobsáhleji rozvedených podtémat, a tedy i zdrojem nejpádnějších argumentů pro přehodnocení našeho přístupu k jedení masa, jsou v Eating Animals životní podmínky zvířat chovaných na velkofarmách účelově ke zpracování na konzumaci. Foera nicméně nezajímají jen metody urychlující růst mezi jedlíky nejoblíbenějších částí zvířecích těl (u kuřat prsíček), jež odporují přirozenému vývoji a způsobují, že nadměrnými prsy obtížená kuřata se ani neudrží na nožkách. Zvažuje rovněž ekonomické faktory, které eskalující konzumaci masa podporují (maso je levné, nicméně je levné za cenu drastických způsobů chovu zvířat), a promýšlí i kontext zdravotních rizik soudobé situace v souvislosti s dávnými ničivými epidemiemi přenášenými zvířaty.

Foer přitom čtenáře nikterak nevybízí k tomu, aby přestal jíst maso. Tím, že předestírá různé úhly pohledu na tuto problematiku, tedy jak naturalisticky drastická líčení podmínek chovu zvířat určených ke zpracování na masné výrobky, tak civilně odosobněný názor řezníků z jatek, nicméně burcuje k zaujetí mnohem uvědomělejšího postoje k tomu, co a proč si vlastně klademe na talíř.

Jonathan Safran Foer: Eating Animals. Penguin Books, London 2009.

    Diskuse (0 příspěvků)