Konečné řešení otázky českého zdravotnictví je na dosah. Zvláštní uzavřené vagóny, které by nepřizpůsobivé doktory odvezly na převýchovu někam hodně daleko, ale nejsou zapotřebí — a ani nebudou. Lékaři totiž na zkušenou nebudou muset jezdit do ciziny, dostanou za vyučenou přímo na místě.

Výhrady široké veřejnosti proti jejich hamižnosti nejlépe vyjádřil v úvodníku pondělních Lidových novin Petr Weiss: „Zavětřili krev, vědí, že jakmile vláda začne uvažovat o kompromisu, mají vyhráno. A po nich přijdou další,“ stojí v publikovaném textu s názvem Šelma cítí krev doslova.

Žerty stranou. Mohli bychom si sice zaspekulovat, že Weiss byl zřejmě nedávno na odběrech a kromě jizvičky v loketní jamce si odnesl i velkou jizvu na duši, to by ale zcela pomíjelo fakt, že na straně vlády (a proti doktorům) kromě státotvorných médií stojí už také velká část veřejnosti. Jak by ostatně mohla stát za doktory, když s nimi nesolidarizují dokonce ani jejich vlastní zdravotní sestry?

Ve zpětném pohledu je nyní vidět, že si vláda počínala jako zkušený judista. Ten nejprve pomocí několika klamných pohybů vyvede soupeře z rovnováhy, aby ho pak překvapivým chvatem dostal na lopatky. Soupeře je pak možné na žíněnce držet, škrtit nebo páčit, dokud se nevzdá.

V tomtéž zpětném pohledu je rovněž vidět, že lékaři opravdu přecenili kouzlo svých bílých plášťů a účinnost najaté mediální agentury. Podcenili naopak schopnosti vlády. Bílý plášť není kimono, vláda je pak vůči českému zdravotnictví evidentně schopná lecčeho. Možná je v tomhle judu dokonce lepší než známý sportovec Putin.

Podařilo se jí totiž pány v bílém očernit: nepřistoupili totiž na velkolepý dvoumiliardový kompromis ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09). Dvě miliardy jsou jim málo — co by ještě chtěli?

Lékaře se rovněž podařilo rozdělit: kromě zdravotních sester se s nimi nesolidarizuje ani řada jejich kolegů, o pacientech, jejich značnou část tvoří chudí důchodci, ani nemluvě.

Hlavně se ale proti lékařům podařilo využít jejich výjimečnost: samotní doktoři totiž staví své požadavky na tom, že jsou nepostradatelná elita, a sami také s nikým solidární nejsou. Ono taky těžko být solidární, když chcete třikrát víc, než mají v průměru ostatní.

Hromadné výpovědi lékařů proto zprvu vypadaly jako nebezpečná hrozba, rychle se ale proměnily v šanci, kterou vláda bez zaváhání využila. Hegerem nabízené kompromisy měly evidentně pozici protestujících lékařů ještě dále oslabit, a navíc je rozdělit na tvrdé jádro a na ty, kteří se nechají zastrašit hrozbou likvidace svých pracovních míst. Zároveň měly slíbené dvě miliardy ještě o něco více popudit veřejnost, uchlácholenou statistikami, že doktorů je v republice stejně příliš mnoho, takže likvidace některých nemocnic půjde zdravotnictví jako celku k duhu.

Judo, které vláda v zápase s lékaři předvádí, zkrátka svědčí o velkém mistrovství. Za předvedené cviky by jí slušel mistrovský černý pás. Nemocnicím pak černé sukno, kterým by mohly být na znamení smutku potaženy. A pacientům černé myšlenky, protože pokud opravdu někteří lékaři odejdou, pak to z logiky věci budou ti nejschopnější, kteří se o uplatnění v zahraničí nebojí.

V českém zdravotnictví pak zbudou hlavně ony Weissovy krvelačné šelmy.

Záměry naší pravicové vlády ale mohou být ve skutečnosti ještě mnohem dalekosáhlejší, než jak se nám to nyní jeví. Reformované zdravotnictví s nižším počtem méně kvalitních lékařů může elegantně vyřešit mimo jiné nebezpečné stárnutí naší populace a také s tím související nebezpečně sílící podporu levicové opozice. V novém systému přežijí mladí, zdraví, úspěšní a pravicoví, horší zdravotní péče naopak dopadne na chronicky hypochondrické důchodce, kteří se nenechali přemluvit Mádlem a Issovou.