Objevné zjištění pana ministra školství Josefa Dobeše o brzdě rozvoje školství tak, jak padlo minulou neděli v Otázkách Václava Moravce, mne uklidnilo. Tak už to nahoře konečně vědí! Mezinárodním dotazníkovým šetřením se zjistilo, že česká společnost je většinově spokojená s úrovní našeho školství. Jinými slovy řečeno, brzdou pokroku ve školství je sama česká společnost, snad mu i dokonce brání.

Většinu rodičů, kteří mají bezprostřední zkušenost se stavem základních škol, případně škol středních včetně vysokých v posledních letech, výsledek šetření zřejmě dosti zarazil. A tito rodiče se nejspíš právem ptají, kdo je ona česká společnost — respondent dotazníkového šetření. Nedovedou si totiž představit, že by šetření mezi těmi, kterých se školství přímo dotýká, mohlo mít takový výsledek. Ne, že by české školství neprošlo proměnami k lepšímu. Za dvacet let se změnilo mnoho, ale ne tak, aby se dalo obecně říct, že s úrovní českého školství můžeme být většinově spokojeni.

Spokojeni mohou být ti, kterým se podařilo počínaje mateřskou školkou najít takové školy, které jejich dětem a jejich představě o způsobu výchovy a vzdělávání vyhovují. A to bohužel není všude jednoduché, často se rodiče musí uchylovat k velkým kompromisům nebo volbě menšího zla. Možnost volby školy otevřela prostor k proměně českého školství, zatím se však nestala obecným jevem. Širší nabídka navíc potřebuje umění vybírat.

Spokojeni mohou být také ti, kteří mají zažitou představu, že hlavním posláním školy je naplňovat dětské hlavy vědomostmi tak, aby ze škol vycházely „chodící encyklopedie“. Tedy, že škola je místo drilu, tvrdé kázně a jednotného kroku, kde každý, kdo vyčnívá, musí být zkrocen. Stále si poměrně dost lidí nedovede představit, že učit se neznamená memorovat. V rodné zemi Jana Amose Komenského je zarážející, jak jeho pedagogika byla zavržena. Ve škole se má učit, ne si hrát!

Spokojeni mohou být i ti, kdo žijí ve falešné představě, že si v té naší české kotlince se vším vystačíme. Pohleďme, kolik světových velikánů pochází od nás! Opírat se či spíše otírat se o úspěch jiných, ale našich patří u nás k běžnému zvyku. Vidíte, to je úspěch našeho školství, a tak proč něco měnit. Spokojeni jsou jistě i mnozí učitelé, kteří jedou ve vyjetých kolejích a nemají zájem něco měnit.

Co s nespokojenou menšinou? V oněch Otázkách Václava Moravce padlo i to, že třeba pracovat na změně myšlení oné spokojené většinové části české společnosti. Konečně nezůstane tíha snahy o změny v našem vzdělávacím systému na bedrech nespokojené menšiny. Tedy těch, kdo neúnavně, ale marně na nedobrý stav českého školství upozorňovali, kdo se snažili škole pomoci, ale nedostávalo se jim pochopení.

Patří mezi ně nejen rodiče, v řadách nespokojených najdeme mnoho učitelů. Díky nim vznikly leckteré alternativní školy, díky nim je možnost si školu vybírat. Někteří z nich však nevydrželi tlak spokojené většiny a buď se zařadili do šedého průměru, nebo ze školství zcela odešli. Podobně jako rodiče, kteří narazili na odpor, se často stáhli a raději svého úsilí být pomocníkem při prosazování moderních vyučovacích metod zanechali.

Jde o tedy po dvaceti letech skutečně trochu opožděné zjištění, přesto buďme za to rádi. Jediné, co v Otázkách nezaznělo, byl termín, kdy se plánuje začít s osvětou spokojené české většiny. A tak role nespokojených ještě neskončila. Je třeba se ptát, kdy začnete, pane ministře? A žádat odpověď: hned!